Mé ráno odstartovalo ukrutnou bolestí hlavy.

,,Sakra!" zaúpěla jsem chraplavě s pevně přivřenými víčky a chytila se za bolavé čelo, ,,co jsem to včera vyváděla?"

,,Netuším," odpověděl mi Oliver a zněl snad ještě více zmučeně než já, ,,ale asi jsem dělal to samé."

Ve vteřině jsem otevřela oči a střelila pohledem tam, odkud se ozýval jeho hlas. Ležel na zemi před pohovkou, na které jsem se rozvalovala. Úlevně jsem si oddychla. Ještě že neležel vedle mě. To by mi tak ještě scházelo.

Znovu jsem zavřela oči a položila hlavu na měkký polštář. Díky nepříjemné tepající bolesti se o mě opět pokoušel spánek, což mi vůbec nevadilo, dokud mi v kapse u kalhot nezavibroval mobil. Do té doby jsem si ani neuvědomovala, že bylo ráno a já byla stále v podkrovním bytě, ve kterém předešlý večer probíhala párty. Zvědavě jsem telefon vytáhla z kapsy a zamžourala na jeho displej.

,,Doprdele!" vykřikla jsem, jakoby má bolest rázem zmizela, ta ale bohužel stále přetrvávala a po mém výkřiku jakoby se ještě zdvojnásobila.

,,Neřvi, ostatní se tu pokouší spát!" ozvalo se odněkud.

Oliver se na zemi v mžiku posadil a protnul mě zaskočeným pohledem, ,,co je?"

Mlčky jsem vytřeštěnýma očima koukala do mobilu. Tohle je špatný, pomyslela jsem si, když jsem si v hlavě spočítala počet nepřijatých hovorů od mých rodičů. Napsali mi i pár zpráv. Na nic jsem nečekala a otevřela tu, co přišla jako poslední.

Mamka: Koukej mi ihned zvednout telefon!!

Psala mi těsně nad ránem, což znamenalo, že jsem ji několik hodin neodpověděla.

,,Tak už mi řekneš co se děje?" ozval se znovu netrpělivě Oliver.

,,Mám ohromný průser," hlesla jsem s pohledem stále přilepeným na displeji.

V hlavě mi to i přes pokračující bolest šrotovalo na plné obrátky. Měla bych rodičům teď hned zavolat? Jak jim ale vysvětlím, že jsem usnula mimo domov a nedala jim o tom vědět? A jak to, že jsem tu vůbec usnula?

,,Jaký průser?" nechápal Oliver.

,,Rodiče...vyšilují protože jsem jim o sobě večer nedala vědět," vysvětlila jsem mu a přitom se konečně rozhodla. ,,Musím rychle domů!" pronesla jsem a vyskočila na nohy.

Prudký pohyb se však ukázal jako ne moc dobrý nápad, neboť se mi ihned zamotala hlava tak, že jsem zadkem znovu dopadla na gauč za sebou.

Oliver se jako na povel zvedl a posadil se vedle mě. ,,V pohodě?" tázal se a skenoval mě starostlivým pohledem.

,,Jo," vydechla jsem ze sebe se zkřiveným obličejem, ,,jen nejsem vůbec zvyklá pít." Hned na to jsem se ustaraně chytila za hlavu. ,,Co jen řeknu rodičům?" zaúpěla jsem.

,,Klid, prostě se vymluvíš na to, že jsi tu nečekaně usnula," snažil se mě Oliver uklidnit.

,,Super," pronesla jsem ironicky, ,,a jak jim vysvětlím, že mám kocovinu jak prase?"

,,Prostě jim to řekneš tak jak to je."

Ze rtů se mi vydral frustrovaný povzdech. ,,Kéž by to bylo tak lehké," pronesla jsem sklíčeně. ,,Moji rodiče jsou dost přísní, až mě uvidí v tomhle stavu, zabijou mě."

,,No tak za nimi půjdu s tebou a vše jim vysvětlím," navrhnul Oliver.

Tázavě jsem se na něho podívala, ,,vysvětlíš?"

,,Jo," kývnul na mě hlavou a pohotově se zvedl z gauče.

,,Co jim chceš vysvětlovat?" nechápala jsem.

,,To nech na mě," odbyl mě Oliver a natáhl ke mně ruku. ,,Stejně tě někdo musí doprovodit," dodal, když jsem nedůvěřivě kmitala pohledem mezi jeho obličejem a nabízenou dlaní.

Měl pravdu. Ve stavu v jakém jsem byla, bych domů sama určitě nedošla, nehledě na to, že jsem ani nevěděla, kudy bych se tam měla dostat. Nakonec jsem se tedy chytila jeho ruky a nechala se vytáhnout na nohy.