Svojí otázkou po dlouhé době upoutala i Jamesovu pozornost.

,,Myslím, že už to bude čtrnáct dní, nebo víc?" odpověděl Oliver otázkou a s tázavým pohledem se podíval na mě. Než jsem však stačila cokoli říct, ozvala se Nell.

,,Cože?" vyhrkla ze sebe.

Radost z toho, že mě donutila přiznat, že se mi jeden z dvojčat líbil, ji najednou přešla. Rty stáhla do úzké linky a s nakrčeným obočím mě probodla pohledem.

,,Tak dlouho...kdy si mi hodlala říct, že máš nového nejlepšího kamaráda?" prskala.

,,On není m-" snažila jsem se něco proti jejím slovům namítnout, ale ona mi znovu skočila do řeči.

,,Víš co, nemluvím s tebou! Buďte si spolu!" pronesla rázně a otočila se na gauči tak, abych viděla pouze její záda.

Hned potom se mezi námi rozhostilo ticho. Nellin naštvaný výjev všechny překvapil. Nechápala jsem, co jí tak na tom, že si s Oliverem píšu, naštvalo? Byly jsme nejlepšími kamarádkami od dětství. To si myslela, že bych jí vyměnila nebo co?

,,Odskočím si," kuňkla jsem potichu, zvedla se z křesla a odebrala se do malé místnůstky se záchodem.

Čůrat ani nic jiného se mi sice nechtělo, ale napjatá atmosféra, která v obýváku panovala, mi začínala být krajně nepříjemná. Frustrovaně jsem si povzdychla. Myslela jsem si, že se hádce s Nell vyhnu. Neměla bych být spíš já ta uražená? Vždyť mě skoro donutilo přiznat se k tomu, že se mi líbí James. Co by asi dělala, kdybych se vážně přiznala? Byla by naštvaná ještě víc?

Když už jsem se na záchodě schovávala příliš dlouho, tak že už by to mohlo začít být podezřelé, značně neochotně jsem místnost opustila a vrátila se do obýváku. Tak nějak jsem doufala v to, že mojí kámošku třeba už chvilkové naštvání přešlo a vše bude zase, tak jak by mělo být. Z obýváku jsem však neslyšela žádné hlasy, takže jsem odhadla, že se tak nestalo.

Vešla jsem dovnitř a pohlédla na místo, kde Nell celou dobu seděla. Ono místo na gauči však bylo prázdné.

,,Kde je Nell?" zeptala jsem se a pohledem přešla na Olivera.

,,Odešla," pokrčil nezaujatě rameny.

,,Odešla?" zopakovala jsem po něm tázavě. V ten samý moment mi došlo, že byl Oliver v místnosti sám. ,,A kde je James?"

Tázaný zrzek opět pokrčil rameny, ,,odešel s ní."

Vyjeveně jsem strnula v pohybu. Odešel s Nell? Kam? A proč s ní vůbec někam chodil? Mé myšlenkové pochody přerušil až tlumený smích vycházející z Nelliného pokoje.

,,Bar-" vyhrkl ze sebe Oliver téměř celé mé jméno, já mu však nevěnovala pozornost a pohotově se vydala ke dveřím, za kterými se podle všeho Nell s Jamesem nacházeli.

Když jsem k nim došla, položila jsem ruku na kliku s úmyslem dveře rozrazit. Srdce mi při pomyšlení na to, že je má kamarádka s Jamesem sama v jedné místnosti a zřejmě se s ním i dobře baví, divoce tlouklo. Když se ze zavřené místnosti ozval další smích, bolestně mi píchlo v hrudi a oči se mi zalily slzami. Zamlženým pohledem jsem sledovala svojí ruku svírající kliku a přemýšlela, co tam tak sami dva mohou dělat. No co asi? Vysmál se mi můj vnitřní hlas. Pustila jsem kliku ze sevření. Nemohla jsem to vidět. Dost mi stačilo už to slyšet. Poslední kapkou byl zvuk prohýbající se postele. S obrovskou bolestí uvnitř hrudi a slzami stékajícími po tváři jsem se otočila zády ke dveřím a pak beze slov opustila dům.