Celou cestu se mě Oliver snažil uklidňovat tím, že to nebude tak hrozné. Bohužel ale neměl pravdu. Jak jsem totiž očekávala, hned v předsíni se na mě mamka rozeřvala.

,,Můžeš mi, Barboro, říct, kde jsi celou noc byla?" burácela a to ani ještě nedošla do místnosti, ale hned jakmile si všimla zrzka stojícího po mém boku, zmlkla.

,,Promiňte, za to, že Bar nepřišla domů můžu já," vyhrkl ze sebe pohotově Oliver. ,,Bar chtěla odejít, ale já ji přemluvil, aby zůstala a nakonec u mě usnula."

Mamka na něho civěla a evidentně nevěděla, co na to říct. To jsem vlastně nevěděla ani já. Oliver mi sice řekl, že mým rodičům vše vysvětlí, ale i tak mě překvapilo, když vzal veškerou vinu na sebe a dokonce se přiznal, že i když jsem chtěla jít domů, přemluvil mě, abych zůstala.

,,No...," hlesla mamka a pak svou pozornost nasměrovala na mě. ,,Asi by sis měla najít jiné kamarády," pronesla a zpražila Olivera přísným pohledem.

Najednou mi ho bylo líto. Nabídl se, že se mnou půjde domů, aby mi pomohl usmířit rodiče, a mamka ho teď zabíjí pohledem. Neměla by zabíjet spíš mě?

,,Není to jen jeho chyba," broukla jsem, protože jsem tam prostě nemohla jen ta stát a přihlížet.

,,Ale je," oponoval mi Oliver. ,,Měl jsem poznat, že jsi byla unavená."

Chtěla jsem mu říct, že jsem nebyla unavená, ale smutná, před mamkou jsem to však vytahovat nechtěla.

,,Každopádně nebuďte naštvaná na Bar, ale na mě," promluvil Oliver opět k mé mamce.

,,Takže za to jak je zelená můžeš taky ty?" zvedla na něho mamka tázavě obočí.

Sakra! Skoro jsem zapomněla na svou opici a zřejmě na mě šla dost vidět. Oliver sklopil svůj pohled k zemi.

,,No tak, mami," se zaúpěním jsem rozhodila rukama do vzduchu. ,,Tak jsem se trochu opila no, už nejsem malá."

Nikdo z nich na má slova však nebral zřetel. Mamka stále Olivera propalovala pohledem.

Oliver si nahlas povzdychl, ,, máte pravdu, za to můžu taky já." Po tomto svém přiznání svůj pohled opět zvedl a zadíval se na mamku, ,,slibuju, že už se to nestane."

Ihned jsem po něm střelila pohledem. Vypadal jako by ho to, že jsem se opila, vážně mrzelo a jakoby to vážně byla jeho vina, i když tomu tak nebylo. Pila jsem přeci úplně dobrovolně, nikdo mi alkohol násilím nenaléval do krku. Tak proč všechno bral na sebe? To fakt tak moc nechtěl, abych měla průšvih?

,,No to doufám," procedila mamka skrz zuby. ,,Teď když dovolíš si promluvím s Bar," dodala a mlčky mu dala najevo, že chtěla, aby šel pryč.

Asi byla hodně naštvaná, když se k němu chovala tak chladně. Byla sice přísná, ale tohle bylo i na ní moc. Možná jsem se měla obávat toho, co nastane, až jí Oliver poslechne a odejde. Já však místo toho myslela na to, jak od Olivera bylo hezké, že se mnou šel a snažil se můj průšvih vyžehlit. Tohle pro mě totiž ještě nikdo jiný neudělal. Spíš naopak jsem byla vždycky já ta, co ostatní zachraňovala.

,,Jistě," hlesl Oliver a pak se podíval na mě, ,,tak ahoj."

,,Ahoj," odpověděla jsem mu a pak se na něho vděčně usmála.

Nejraději bych mu řekla, jak jsem mu vděčná za to všechno, ale na poslední chvíli jsem se rozhodla, že mu to spíš napíšu, až budu v soukromí. Oliver se na mě také usmál, pak se rozloučil s mamkou a zmizel pryč.

Ihned jsem pohled nasměrovala na mamku a snažila se tvářit co nejprovinileji, ona se však k mému údivu spiklenecky usmívala. Nechápavě jsem svraštila obočí.

,,Nebyl to?" pronesla mamka tázavě, ale než stihla dokončit otázku, skočila jsem jí do řeči.

,,Jo, byl," nechápala jsem však, co jí na tom přišlo tak vtipného, ,,a co?" tázala jsem se. Neměla by být spíš naštvaná? Copak to před Oliverem jen hrála?

,,Myslela jsem si, že je nemáš ráda," pokrčila mamka rameny jakoby nic.

Jistě, mamka dobře věděla, že jsem donedávna dvojčata považovala jen za namyšlené floutky. Až teď mi však došlo, že tomu tak už dávno nebylo. Vlastně jsem nechápala, proč jsem jen díky nějakému svému hloupému nepodloženému názoru někoho takhle odepisovala. Vždyť Olivera bych dokonce v tuto chvíli mohla nazvat mým jediným kamarádem. Možná, že byl i lepším kamarádem než kterýkoli, kterého jsem kdy měla.

,,Mohla si mi říct, že s ním chodíš," dodala mamka, když jsem mlčela.

Zaraženě jsem na ní vyvalila oči. Že s ním co? Proč už si druhý člověk myslí, že spolu chodíme?

,,Jo, mimochodem," pronesla mamka, aniž by čekala na jakoukoli mou odpověď, ,,včera tu byla Nell."