Den odjezdu na školní exkurzi nastal dříve, než jsem si myslela. S Nell jsme od posledně neprohodily jediné slovo, což mělo za následek rapidní růst mé nervozity. S Oliverem jsem se bavila a i přes to, že mě dál uklidňoval tím, že si s ničím nemám dělat starosti, stejně jsem se cítila celá nesvá. Pomalým krokem jsem se blížila na školní parkoviště, ze kterého nás měl autobus odvést do rozlehlého přírodního parku, ve kterém jsme každý rok trávili dva týdny uprostřed lesa.

Nikdy mě tato školní akce nijak nevadila, tentokrát jsem však proklínala toho, kdo jí vymyslel. Proč sakra musí divadelní škola jezdit do přírody? Samozřejmě, že mě i napadlo se z exkurze nějak vymluvit. Po tom co mi však naše paní ředitelka oznámila, že by to mělo velký dopad na mé konečné vysvědčení, musela jsem od toho plánu ustoupit.

Možná, že jsem to všechno až moc prožívala. Nell mě sice zradila a zažívala jsem kvůli ní opravdový smutek, ale neměla bych jí přeci jenom odpustit?

,,Ahoj!" jako na zavolanou se kousek ode mě ozval hlas mé bývalé kamarádky.

Zvedla jsem obličej od země, do které jsem celou dobu své cesty zadumaně civěla a namířila ho na ní. Usmívala se, ale i přes to mi neuniklo, jak se její tvář nepatrně napjala, když se naše pohledy střetly.

,,Jdeš?" promluvila znovu a kývla hlavou na žlutý autobus, který už stál na jednom z parkovacích míst.

Skrz okna jsem mohla zpozorovat, že už byl minimálně z poloviny plný mých spolužáků. Zkroušeně jsem si povzdychla. Přemýšlela jsem sice o tom, že bych Nell konečně odpustila, ale stačil jeden pohled do její tváře a srdce uvnitř hrudi se mi bolestně sevřelo. Najednou se mi do hlavy vrátily vzpomínky na to, jak jsem stála před dveřmi do jejího pokoje a poslouchala, jak se za nimi směje s klukem, který se mi líbil. A co hůř. Najednou jsem si plně uvědomila, že jsem jí dávala za vinu i to, že mě James neměl v lásce.

Jak jsem měla s takovým člověkem přežít několika hodinovou cestu? Znovu jsem si povzdychla a vyndala si z kapsy kalhot mobil, napojila do nich sluchátka a jedno si strčila do ucha, tak aby to Nell určitě viděla. Nechtěla jsem se s ní bavit. Nemohla jsem a chtěla jsem, aby to věděla.

,,Kam si sedneme?" zeptala se mě, když jsem přišla až k ní.

Na to jsem mlčky pokrčila rameny a zadívala se znovu na autobus, jen abych se nemusela dívat na ní. Najednou mi něčí prst zaťukal na rameno. Neslyšela jsem díky sluchátku žádné kroky, takže mě to poněkud vylekalo. I přes to jsem se však pohotově otočila a spatřila usmívajícího se Olivera.

,,Konečně si tady," řekl a pak pohledem na chvilku utekl k Nell, ,,držím ti místo."

,,Co?" vypadlo okamžitě z mé kamarádky. ,,Ty sedíš s ním?" probodla mě vyčítavým pohledem.

Nezaujatě jsem pokrčila rameny, ,,vypadá to, že jo."

,,Ale...," hlesla Nell a pak se její vyčítavý pohled změnil na smutný, ,,myslela jsem si, že s tebou můžu počítat."

Možná si o mě budete myslet, že jsem zlá, ale tak nějak mi dělalo dobře vidět ji smutnou. Alespoň konečně věděla, jak jsem se cítila já při té její frašce s Jamesem.

,,Nejspíš spolu budeme na pokoji. Hádám, že nebudu moct být s klukem," odpověděla jsem jí na to a snažila se tvářit jako by nic. Jako bych vůbec necítila škodolibou radost, jako bych jí právě nezradila.

,,Uvidím, co se bude dát dělat," zasmál se Oliver. Pak mě chytil za ruku a s širokým úsměvem mě táhnul k autobusu.

Chvíli jsem ještě sledovala Nell jak tam tak stála namístě a mlčky se na nás dívala, pak jsem však veškerou svou pozornost věnovala zrzkovi. Který mě, hned jak jsme vyšli schůdky do autobusu, táhnul k partě kluků a taky k jeho bratrovi.