Zaraženě jsem na něho civěla. Vypadal neskutečně naštvaně a já absolutně nechápala proč. To byl tak naštvaný z toho, že na mě narazil? Neměl mě snad rád? Co jsem mu pro pána boha udělala tak špatného, že na mě tak ošklivě koukal? A proč ode mě Ruperta odtrhl?

Když už ticho mezi námi začalo být neúnosné, rozhodla jsem se prostě kolem něho projít a vrátit se k Oliverovi. Netušila jsem, co jiného bych měla udělat, nebo co říct. Náladu jsem měla na bodu mrazu. Ze všeho nejraději bych se sebrala a odešla domů, k mé smůle jsem však po cestě nedávala pozor, takže jsem potřebovala na cestu zpátky doprovod nebo alespoň někoho, kdo by mi vysvětlil kam jít.

,,Stalo se něco?" tázal se ihned Oliver, když jsem došla ke gauči, na kterém jsme celý večer seděli.

Rozhlédla jsem se kolem a trochu se mi ulevilo, když jsem nikde nezahlédla Ruperta.

,,Já...chci domů," vysoukala jsem ze sebe.

Na to se Oliver hlasitě rozesmál, ,,děláš si srandu? Zábava je v plném proudu. Proč by si chodila domů?"

Frustrovaně jsem si povzdychla. Mohla jsem předpokládat, že mě pryč jen tak nepustí.

,,Vážně už chci jít," zkusila jsem na něho ještě své prosebné psí oči.

Oliver mě ve chvilce chňapl za ruku a zatáhl za ní takovou silou, že jsem se mu s polekaným vyjeknutím svalila do klína.

,,Koukej mi říct, co se stalo," nakázal mi a byl mi najednou tak blízko, že mě jeho teplý dech lechtal na tváři. ,,Viděl jsem tě bavit se s Jamesem. Udělal ti něco? Nebo snad Rupert? Řekni mi to, klidně ho zmlátím."

Jen to ne! Ozvalo se mi v hlavě. Ještě aby se tak tady díky mně strhla rvačka.

,,To James," povzdychla jsem si a raději mu vyklopila pravdu. Tedy pravdu pouze o jeho bratrovi, o Rupertovi a jeho pokusu mě políbit, jsem nemluvila. ,,On...James...nebyl vůbec nadšený, že mě tu vidí. Spíš to vypadalo jako by proti mně něco měl."

Aniž bych si to uvědomila začaly mě při mých slovech pálit slzy v očích.

,,Ne, ne, ne," vyhrkl ze sebe Oliver, ,,žádný pláč!"

Smutně jsem se na něho podívala. Bylo zvláštní, že jsme si byli tak blízko a se mnou to absolutně nic nedělalo. Přitom jsem moc dobře věděla, že kdybych byla takhle blízko jeho dvojčeti mohla bych se zbláznit. Proč to nemohl být on? ,,Jak se dostanu domů?" tázala jsem se sklesle.

Oliver se na mě zamračil.

,,Nepůjdeš domů!" protestoval, pak se natáhl přese mě a odněkud vytáhl plný kelímek piva, který mi podal. ,,Zůstaň ještě chvíli," přemlouval mě, ,,budu ti dělat společnost a slibuji, že si to tu užiješ."

Nechtělo se mi tam být, tak nějak jsem ale tušila, že se mi nepodaří Olivera přesvědčit, aby mě pustil domů a tak jsem nakonec rezignovaně souhlasila.

,,Nebudeš litovat, uvidíš," usmál se na mě Oliver.

V tom se mu u hlavy objevil Tom. ,,Čeho nebude litovat?" tázal se s širokým úsměvem a pak na mě spiklenecky zakmital obočím.

V tu chvíli mi došlo, jak asi musíme s Oliverem vypadat, když mu sedím na klíně. Rychle jsem se snažila se nějak zvednout, ale Oliver mě pohotově chytil za obě paže. ,,Kam pak?" ušklíbl se.

,,Chci si sednout někam jinam než na tebe," odpověděla jsem mu.

,,Jo?" zvedl na mě Oliver obočí, ,,a jak mám vědět, že mi pak nikam neutečeš?"

Na to Tom vyprskl nahlas smíchy. ,,Ach vy hrdličky," dostal ze sebe trhaně.