Ani po pár uplynulých dnech jsem na ten divný zážitek z kavárny nemohla přestat myslet. Netušila jsem, zda to bylo kvůli tomu, že jsem absolutně nevěděla, co si o něm mám myslet anebo zda za to mohla roztomilost onoho chlapce. Popravdě jsem nikdy dřív neměla možnost si dvojčata pořádně prohlédnout, ani mě nenapadlo to kdy udělat, takže jsem si ani nevšimla toho, jak hezcí vlastně byli. Hlavně tedy ten jeden, kterého jsem potkala. Ten mě totiž dokázal totálně okouzlit.

Vůbec jsem samu sebe nepoznávala, byla jsem jím totiž doslova posedlá. Dokonce jsem si je oba vyhledala na všech sociálních sítích, na kterých jsem mohla a trávila hodiny a hodiny svého volného času prohlížením si jejich fotek. To jak jsem nad nimi najednou přemýšlela, mě znervózňovalo. Nemohla jsem se do něho přeci zakoukat! Vždyť jsem ani netušila, který z nich to vlastně byl!

S čím dál tím víc se přibližujícím koncem letních prázdnin jsem v sobě cítila jasně narůstající nervozitu. Bylo mi jasné, že se jim ve škole nevyhnu a bála jsem se, že jakmile je spatřím, mé šílené poblouznění ještě zesílí. Kdybych jen věděla, co všechno na mě nadcházející rok čekalo...

***

,,Ahóóój," křičela na mě nadšeně má kamarádka Nell, když mě spatřila vycházet ze dveří autobusu.

Bylo to tu – můj první den nového školního roku.

,,Vypadáš nějak nervózně," podotkla Nell, když jsme jí pozdravila dlouhým obětím.

,,To neřeš, povyprávím ti o tom na obědě," odbyla jsem jí a vydala se loudavým krokem k univerzitě.

Ano, byla jsem šíleně nervózní. Jediné, co mě totiž až do začátku školy uklidňovalo, byl fakt, že jsem měla s dvojčaty Phelpsovými společné jen některé hodiny, což znamenalo, že bych je první den třeba ani nemusela potkat. Když jsem se však předešlý den podívala na rozvrh, který mi přistál v emailu, moje iluze byly zničeny. Hned jako první předmět mě totiž čekala hodina hraní, na kterou se mnou samozřejmě chodili i oni.

Tento fakt mě tak rozhodil, že jsem ani nedokázala pořádně usnout. Nakonec se mi to naštěstí na chvíli podařilo, ale i přes to jsem ráno připomínala spíše mrtvolu než člověka, čemuž nepomohla ani ta trocha make –upu, kterou jsem na sebe napatlala.

Ve školním divadle, kam jsem nakonec dorazila a kde měla probíhat má první hodina, jsem se raději držela v ústraní a veškerou svojí pozornost věnovala tkaničkám na své mikině. Zdárně se mi tak podařilo přehlédnout příchod dvojčat. Z ignorování všeho okolo mě vyrušil až hlas našeho profesora, který nás mile přivítal na naší první hodině.

,,Pro dnešek se rozehřejeme jednoduchou hrou, takže se rozdělte do dvou skupin," prozradil nám profesor potom, co si s pár mými spolužáky popovídal o jejich zážitcích z prázdnin.

,,Ne, hoši, vy dva rozhodně nebudete v jedné skupině," zvolal s pohledem namířeným na dvojčata, ,,Jamesi, ty pojď sem a Olivere ty do tamté."

Jedno z dvojčat se tak připojilo k mé skupince. Byl to James. S úsměvem přistoupil k mým spolužákům a ihned s nimi zapředl rozhovor.

Nemohla jsem si pomoct a vysela na něm pohledem. Snažila jsem se si vybavit tvář toho, kterého jsem potkala o prázdninách a porovnat ji s tou Jamesovou. Musela jsem konečně zjistit, kdo z těch dvou mi tolik zamotal hlavu. Jejich podobnost mi to však značně znesnadňovala. Pokoušela jsem se na to přijít už podle fotek, ale lehce jsem se ztratila v tom, kdo byl vlastně kdo.

Jak jsem tak nenápadně pohledem skenovala Jamesovu tvář, všimla jsem si malinké jizvy v jeho levém obočí. To by mohlo být vodítko, zaradovala jsem se a snažila si rozpomenout, zda jsem si jizvy nevšimla i v kavárně. No tak mysli, Barbaro! Okřikla jsem se netrpělivě. V ten samý moment se ke mně dostala část Jamesova rozhovoru.

,,Tohle doslova miluju!" řekl ironicky a nejspíš mimoděk zamířil svým pohledem ke mně.

V ten moment jsem ztuhla jako socha, neboť se naše pohledy znovu setkaly. Na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv a já ihned věděla, že je to to správné dvojče.

,,Třeba jako zmrzlinu?" vypadlo ze mě aniž bych nad svými slovy předem přemýšlela.

Jedno z Jamesových obočí tázavě vystřelilo nahoru.

,,Co?" nechápal.

No jistě, nepamatoval si mě. Co jsem si taky myslela? Určitě jsem pro něho v té kavárně byla pouze jednou z jeho fanynek, na kterou zapomněl hned, jakmile kavárnu opustil.

,,Ty víš, že mám rád zmrzlinu?" promluvil na mě znovu a nepřestával mě propalovat překvapeným pohledem.

,,Ne," vyhrkla jsem ze sebe rychle, ,,jen tak hádám."

Vážně?  Blesklo mi hlavou hned, jak jsem domluvila. Nic lepšího jsem vymyslet nemohla? Navíc jsem to řekla tak nepřesvědčivě, že by mi to nevěřil ani ten nejvíc důvěřivej člověk na světě. A to se chci stát divadelní herečkou? Myslím si, že kdyby to, co jsem ze sebe vypustila, slyšel náš profesor, asi by mě ihned vyhodil ze školy.

Zbytek hodiny jsem už byla raději zticha a předstírala, že vlastně vůbec neexistuju.

***

,,Tak se ke mně dostalo, že dvojčata Phelpsovi mají novou stalkerku," ozval se mi za zády posměšný hlas Nell.

Hned na to se má kamarádka posadila naproti mě ke stolu a před sebe si položila tác se svým obědem.

Ale ne! Povzdychla jsem si a odhodila vidličku s napíchnutým jídlem do svého poloprázdného talíře. Nell mě s ironickými pochechtáváním sledovala.

,,Tak oni to už všichni vědí?" zakňučela jsem a frustrovaně si prsty zajela do vlasů.

,,Jo, a já si myslela, že na ně máš stejný názor jako já," odpověděla mi Nell pobaveně.