Damian

Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, líbal mě a uvnitř pusy jsem měl jeho jazyk. V té chvíli jsem si položil otázku: Jak se to, kurva, stalo? Nereagoval jsem, jen jsem cítil tu měkkost rtů a ten neodbytný jazyk, který mě vybízel ke hře, cítil jsem čokoládu a nejraději bych se do ní zakousl, ale to by nesměla být v tomhle podání. Byl jsem v šoku a až po pár sekundách jsem ho odstrčil.

Má ruka otřela mé zrudlé rty do rukávu košile od jeho slin. „Cos to do hajzlu udělal? Ty seš buzík, nebo co?" Vyjeveně jsem na něj zíral a přemýšlel jestli mu mám vrazit, nebo jen odejít.

Sebastian

Odstrčil mě. Čekal jsem to, ale stejně mi bylo líto, když jsem musel opustit teplo jeho úst. Náš prvni polibek! Jeho rty byly přesně tak měkké, jak jsem si je představoval a až ho jednou donutím, aby použil i jazyk... nebyl jsem si jistý, jestli bych se z toho neudělal.

„Buzík?" zamyslel jsem se. „Ne, to asi ne. A vůbec! Co se čertíš? Chtěl si pudink, tak jsem ti aspoň dal ochutnat ne? To ti to nestačilo? Chceš ještě?" Povytáhl jsem obočí a hravě si olízl spodní ret.

Damian

Nevěřil jsem vlastním uším. Místo toho, aby měl nějaký respekt, tak na mě ještě dorážel. Co to bylo za kluka? Když se mě zeptal, jestli chci ještě, hrklo ve mě a o krok jsem ustoupil.

„Ne! Nemám o nic takovýho zájem, já nejsem na kluky, jako nejspíš ty! Seru na to!" Otočil jsem se a odcházel pryč, v hlavě se mi míhalo tolik myšlenek, že jsem ten zmatek nedokázal nijak uklidnit.

Sebastian

Oh, utekl. No, dalo se to čekat vzhledem k tomu, co jsem udělal, ale nezmlátil mě a tak to bylo na dobré cestě. Tentokrát jsem však s výsledkem nebyl až tak spokojený. Toužil jsem dostat víc. Chtěl jsem znovu okusit hebkost jeho jazyka, přitisknout se na jeho tělo a cítit pod rukama ty tvrdé svaly.

Povzdechl jsem si a vyhodil prázdný kelímek. Byl jsem napůl vzrušený a moje dírka se svírala touhou po naplnění. Na to si ale budu muset ještě počkat.

Damian

Vzal jsem si věci ze skříňky a šel domů, vše jsem dělal automaticky, protože jsem byl mírně řečeno trochu mimo. Nestane se Vám každý den, že Vás takhle důkladně políbí kluk a navíc tak nečekaně. Nebyl jsem na to vůbec připravený a rozhodně jsem předpokládal, že budu zhnusený, nebo aspoň mi to bude nepříjemné, ale to se nestalo. Nechtěl jsem se tím zaobírat, ale musel jsem, můj mozek se zasekl pouze na této události a já byl jako ve snách. Jeho výraz a škádlení, to jak si olizoval ret, jako by mu nestačilo, co se stalo před tím a chtěl víc... Ale já tohle nechtěl! Bylo to nečekané a tak jsem ho hned neodstrčil, nic víc v tom nebylo. A mé zmatené pocity tomu jen napovídaly. Zakázal jsem si na to myslet, ale nešlo to, občas mi to prostě jen tak vyskočilo před očima a já se zvláštně zachvěl. Jistě to bylo znechucením... Jo, určitě to bylo znechucení... Nic jiného v tom být přece nemohlo...

Sebastian

Druhý den jsem změnil taktiku. Protože bylo dost pravděpodobné, že se u automatu už neukáže, začal jsem hezky z rána a počkal si na něj u školní brány. Potřeboval jsem, aby si mě všimnul a aby si mě všimli i ostatní. Věděl jsem, že kluci z jeho party jsou sice občas hrozní hlupáci, ale doopravdy zlí nebyli. Tím, že se dostanu aspoň na chvilku, jakýmkoli způsobem mezi ně, se dostanu blíž k němu a on, aby nevypadal moc neurvale, protože to by přece poškodilo jeho image, mě nebude moc vykopnout. Spokojeně jsem se usmál. Ze zkušenosti jsem věděl, že jakmile se zatvářím jak štěňátko a předhodím jim své něžné já, neodolají. Nikdo, nikdy neodolal.

Damian

Špatně se mi spalo a já byl celý nesvůj. Rozhodně jsem nestál o to ho znovu potkat, proto jsem si neplánoval žádnou cestu k automatu. Bylo mi to nepříjemné, nějak jsem to prostě nemohl dostat z hlavy. Ráno jsem na křižovatce před školou potkal skupinku spolužáků v čele s Mikem. Pozdravili jsme se našim pozdravem a já konečně přestal myslet na blbosti a na chvíli se dokázal uvolnit, protože opět zazněl nový vtip, který večer někde četl. Smál jsem se a opravdu mi to pomohlo, jenže co čert nechtěl, můj úsměv zmrzl na rtech, když jsem ho viděl stát opřeného o bránu. Opět jsem se zvláštně zachvěl při stále živé vzpomínce. Mike si toho všiml a koukal zkoumavě jeho směrem. 

„Co je?" Jen jsem zavrtěl hlavou odvrátil rychle pohled a dělal jako by nic. Nasadil jsem hraný úsměv, až mi to bylo nepříjemné. 

„Nic, v pohodě, jen jsem se zamyslel nad matikou, už mě straší i přes den." Mike mě soucitně poplácal po rameni.

„Jo brácho, to už jsme dva, jestli neprolezu, tak jen kvůli té krávě." Snažil jsem se ho vnímat a souhlasně přikývnout, ale koutkem oka jsem sledoval toho malého skřeta, protože jsem se k němu blížili velmi rychle.

Sebastian

Nahodil jsem tvář, kterou jsem ukazoval světu - tedy výraz ztraceného štěňátka hledajícího nový domov - a za úporného přehrabovaní v tašce, jsem vykročil pryč, zrovna když mě míjela jeho skupinka. Prudce jsem vrazil do jeho kamaráda, až jsem spadl na zadek. Taška s učebnicemi dopadla vedle mě a k mému štěstí se učebnice a sešity rozlétly po zemi. S výrazem ublíženého morčátka jsem vzhlédl k těm obrům.

„J - já. Moc se omlouvám." Zakoktal jsem. Ah, možná bych měl dostat Oscara.

Damian

V periferním vidění jsem zahlédl, jak se rozešel přímo proti Mikovi a ten se nasraně otočil. Jenže pak se mu podíval do obličeje a já jen zmateně hleděl na to, jak mu podává ruku, aby mu pomohl vstát. Zíral jsem na tu nevinnou tvářičku s těma očima, které naznačovaly: „Potřebuji obejmout." Ach, chtělo se mi křičet, ale nemohl jsem to udělat. A tak jsem jen poslouchal Mika, jak se sklání a pomáhá mu sebrat věci po zemi. „Hele, to je v pohodě prcku, jak se vůbec jmenuješ? Ještě jsem tě tu nezahlídl. Příště dávej bacha, protože bych tě mohl taky zašlápnout." Mike se usmíval od ucha k uchu, jak mu to přišlo zábavné a já to nedokázal strávit.

Sebastian

„D - děkuji. Jmenuji se S -Sebastian. Já se moc omlouvám, vážně jsem do tebe nechtěl vrazit." Zatvářil jsem se sklesle a sklonil hlavu. „Děkuju, že si mi pomohl." Nejistě jsem se usmál. „To se mi většinou nestává," smutně jsem si povzdechl a pevně sevřel svoji tašku. Doufal jsem, že vypadám přesně tak uboze a nervózně, jak jsem chtěl. Vlastně jsem neměl pochyby. Tohle byla taková moje celoživotní role.

Otočil jsem se, abych se jakoby vydal na odchod. Teď by mě měl zastavit a zeptat se, proč se mi často nestává, aby mi někdo pomohl, čímž by se definitivně lapil do mé malé pasti. Odpověď byla nasnadě a pokud má ten kluk srdce, jakože má - i když mě bude bohatě stačit jeho ego, nebo cokoli, co mě udrží v jeho blízkosti a tím pádem i v blízkosti Damiana- zastaví mě.

Damian

Já jen valil bulvy na tu proměnu. Věděl jsem, co ten skrček dokáže a asi jako jediný mu to nebaštil, jenže Mike se chytil na háček a já už mu nemohl pomoct, protože se hned na Sebastiana pověsil s: „Tobě někdo ubližuje? To ale není hezký... Kór, když jsi takový roztomilý." Držel ho kolem ramen a šli pomalu přede mnou, jen jsem protočil oči, tak aby to nikdo neviděl. Ten kluk musí být herec, nebo něco podobného, protože tohle bylo vážně na Oscara.

Sebastian

Zvedl jsem k němu úžasem rozšířené oči. „Jak jsi to poznal? No, je tady několik kluků... občas mě strkají a smějí se mi. Tedy ne, že by mě vyloženě bili, ale berou mi svačinu a no... občas... dělají věci..." Zachvěl jsem se v jeho objetí, jako bych mě zasáhla nějaká nepříjemná vzpomínka. Ach, bylo mi trochu líto, že tohohle dobrosrdečného kluka vodím za nos, ale účel světí prostředky, takže jsem to brzy pustil z hlavy.

Nepatrně jsem pootočil hlavu, abych zjistil, jak reaguje Damian a přistihl ho zrovna ve chvíli, kdy obracel oči v sloup. Lehce jsem se pousmál nevinně na něj zamrkal řasami, než jsem se obrátil zase k Mikovi a schoulil se pod jeho silnou rukou. Ach, už neunikne. Ještě to sice neví, ale mám ho v hrsti.

Damian

Bylo to divadelní představení a byl jsem si tím o to víc jistý, když se natočil a nevinně na mě zamrkal řasami. Věděl jsem, že něco chystá, ale netušil jsem proč a co. Co to mělo vlastně znamenat? Proč to všechno dělal? A co ten polibek? Mé tělo se opět zachvělo. Bylo to jen součástí nějakého experimentu, nebo sázky? Mike ho držel kolem ramen a ostatní si jich nevšímali. Došli jsme až dovnitř areálu k šatnám. Naše byla kousek od vchodu, Mike ho pustil a stoupl si naproti němu. „Jestli ti bude někdo ubližovat, tak za mnou přijď, s Damianem se o to postaráme, že jo?" Otočil se na mě a já přikývl. Jakmile však zašel do šatny. Chytil jsem Sebastiena za loket a zavrčel mu do ucha. „Nevím, co chystáš, ale nech Mika na pokoji a to divadlo si odpusť!" Pustil jsem ho a odcházel za Mikem, protože jsem se s ním necítil dobře. Rukou, kterou jsem ho držel mi proběhlo divné mrazení a já musel prsty natáhnout a zase sevřít v pěst, abych ten pocit zahnal.

Sebastian

Vykulil jsem na Mika oči a nejistě se usmál. „D - děkuju!" vypískl jsem. Ten kluk byl vážně dobrák a skoro mi až bylo líto, že ho takhle využívám. Skoro.

Když mě Damian popadl za ruku a naštvaně na mě zavrčel, skoro jsem ho nevnímal. Ah, dotkl se mě! Sám a dobrovolně! A i když bych to uvítal v trochu jinačí situaci, byl jsem za jeho dotek, třebaže drtivý, rád. Odešel dřív, než jsem mu mohl cokoli říct, a protože nevyžadoval můj souhlas, rozhodl jsem se ho neposlechnout. Ne, že bych ho poslechl, kdyby to vyžadoval.

Konečně proběhlo těch několik humorných hodin a nastal oběd. Další příležitost využít Mikova dobrého srdce a dostat se blíž k Damienovi. On a jeho parta už seděli u stolu a tak jsem vzal svůj oběd, stoupl si doprostřed jídelny a začal se bezradně rozhlížet po jako vždy zaplněných stolech. Musel jsem vypadat ještě ztraceněji, než jsem si myslel, že to hraju, protože si mě Mike všiml téměř okamžitě.

Damian

Celé vyučování jsem přemýšlel, proč se Sebastian tak chová, ale nic jiného a určitého mě nenapadalo. Však já se to nejspíš dozvím velmi brzy, protože jsem ho hodlal sledovat. Mike se nad ním rozplýval celý den, jak je roztomilý a tak podobně, nutil mě s ním souhlasit, nebo pronášet cosi neurčitého. Snažil jsem se ho trochu upozornit, ale když jsem začal trochu tlačit, zeptal se mě jestli ho nějak znám a já to musel popřít, nemohl jsem mu říct, co se stalo, navíc jsem to ani sám moc dobře nevěděl.

Na obědě jsem ho před námi neviděl, tak jsem doufal, že ho dnes nepotkám, ale jakmile se Mike u stolu začal usmívat jako blázen a kývat na volné místo vedle mě, které uvolnil Tom svým odchodem těsně před ním, jsem věděl, že je zle. Neotáčel jsem se, nemusel jsem.

"Ahoj, mrňousi, pojď se k nám přidat, dneska je to tu přecpaný, by tě někdo mohl ještě ušlapat." Nervózně jsem si poposedl trochu dál a věnoval se jen jídlu, vážně jsem na tohle neměl náladu. Mé rozjitřené nervy jen těžko nesly, že budu opět u něj tak blízko. Už jsem moc nevnímal, co mu Mike říkal a o čem se bavili. Vše jsem do sebe naházel, jak nejrychleji jsem zvládl a s krátkým rozloučením se s Mikem jsem spěchal pro svůj oblíbený pudink, aby mi čokoláda trochu obalila nervy. Sedl jsem si naproti automatu na lavičku a vychutnával si tu dobrotu plnými doušky. Vedle mě trůnil ještě jeden, protože jsem si vše hodlal vynahradit.

Sebastian

S ostýchavým úsměvem jsem si k nim přisedl a tiše špitl: „Děkuju." Pak jsem s Mikem povídal o škole a o věcech, které nás baví, přičemž jsem se samozřejmě opomněl zmínit o svém koníčku vodit lidi za nos a zkrátka jedli. Bohužel, Damian nejspíš už pochopil, že z mé strany mu hrozí celkem velké nebezpečí, naházel do sebe oběd a než jsem stačil cokoli udělat, byl pryč. Naštěstí pro mě jsem věděl, kde ho nejspíš najdu a tak potom, co jsem se rozloučil se Mikem, jsem zamířil k automatu. Samozřejmě že tam byl a už se ládoval pudinkem. Zastavil jsem se před automatem a zkoumavě se zadíval dovnitř. „Měl jsi někdy tu ovocnou tyčinku?" Zeptal jsem se zadumaně, přičemž jsme si stále udržoval vzhled plachého chlapce.

Damian

Pozvedl jsem zkoumavý pohled k příchozímu a ihned se zamračil, byl to Sebastian - jak jinak. Ten kluk mě snad sleduje nebo co. Naštěstí, už jsem načínal druhý kelímek, takže jsem ho měl v plánu dojíst a jít si po svém. Nad jeho otázkou jsem ani nemusel přemýšlet, jasně, že jsem nic takového neměl, tohle přece jedí holky ne?

„Ne." byla má strohá odpověď. Všiml jsem si jeho stále nasazené masky slušňáčka, tak jsem si neodpustil:

„Přede mnou si na nevinnýho hrát nemusíš, vím, že je to jen přetvářka." Sklopil jsem zrak k posledním pár lžičkám a nevěnoval mu už pozornost, byl jsem s ním divně nervózní, ale nepřiznal bych to, takže jsem se tvářil jako by nic.

Sebastian

Chvilku jsem se na něj tiše díval, než jsem se provokativně usmál a narovnal se. Shodil jsem tak svoji masku ustrašeného kuřátka. „To je pravda, nemusím. Máš mě takhle raději, co?"

S líným úsměvem jsem přistoupil blízko k němu a pokusil se zachytit jeho pohled.

„Jsi kvůli něčemu naštvaný?" zeptal jsem se mile. Možná až příliš mile.

Damian

Jakmile přede mnou stál opět ten pravý Sebastian zamrazilo mě, protože ihned přešel do útoku.

„Raději? Vždyť já tě vůbec neznám! Jen mě sere, jak se chováš k Mikovi a taháš ho za nos!" Zvýšil jsem hlas, odložil kelímek se zbytečkem pudinku na lavičku a stoupl si v celé své výšce, abych ho zastrašil. Byl však zatraceně blízko, takže jsme se málem dotýkaly a moje tělo jaksi divně reagovalo, jenže jsem se ze všech sil snažil to nedat znát.

„Proč to děláš? Hm?" Ještě jsem na něj stihl vyštěknout.

Sebastian

Pokýval jsem hlavou.

„Dělám to nerad, je to hodnej kluk, ale jak se říká - účel světí prostředky." Zašklebil jsem se a ještě o něco se přiblížil.

„To je pravda, neznáš mě, ale protože vyžaduješ tohle chování, usuzuji, že ho máš radši." Zvedl jsem prst a přejel mu jím po hrudi.

„Pro to, co dělám, mám své vlastní důvody. Možná ti je jednou řeknu, ale ne dnes. Už jsi dojedl?"

Damian

Ještě se přiblížil a v mé hlavě se rozblikalo červené světýlko. Přejel mi prstem po hrudi a já se celý napjal. Co to sakra bylo? Vzal jsem jeho ruku a dal ji do vzduchu, kde jsem ji držel. Přiblížil jsem svůj obličej k tomu jeho a výhružně na něj vyštěkl:

„Nech mě i Mika na pokoji! Přestaň si zahrávat! Nebo to pro tebe neskončí dobře!"

Sebastian

„Pro mě?" zeptal jsem se a pak se rozesmál. „Pro mě to skončí vždycky dobře! Mika klidně vynechat můžu, i když to neslibuju, ale tebe," naklonil jsem se k němu a tiše zašeptal, „tebe nikdy nepustím!"

S tím jsem se zvedl na špičky a políbil ho. Nečekal jsem, než se vzpamatuje a vnikl jazykem mezi jeho pootevřené rty. Znovu ho líbat bylo snad ještě lepší, než poprvé. Cítil jsem čokoládu a jeho teplý, vlhky jazykem, který jsem vzápětí přejel svým.

Damian

Nikdy mě nepustí? Ta slova se do mě podepsala a já nevěděl, co si s tím prohlášením počít a pak už jsem nad tím přemýšlet nemusel, protože mě opět zastihl nepřipraveného. Ty horké hebké rty si mě vzaly a nárokovaly. Probil se mi do úst a plenil je jazykem. Cítil jsem stoupající horko a v tu chvíli stiskl jeho ruku ve vzduchu ještě víc. Má druhá ruka přistála na jeho rameni, ale neodstrčila ho hned, jen ho zase stiskla. Polibek jsem mu nevracel, ale hodnou chvíli jsem ho nechal, ať si dělá co chce. To tření jazyka bylo tak dobré, sakra. Málem jsem mu vyšel vstříc! Málem. Má ruka na rameni zatlačila a já ho narazil na automat.

Byl ode mě opět jen pár centimetrů, ale hlavně se mě nedotýkal.

„Co to do háje děláš? Mě k těmhle nechuťárnám nepřemluvíš, já jsem na holky!" Soptil jsem, propaloval ho pohledem, ale můj hlas byl nakřáplý.

Sebastian

Třebaže ten polibek netrval ani minutu, byl jsem z něho zadýchaný a vzrušený. Toužil jsem potom, aby se ke mně přidal a zapojil se, ale bylo ještě příliš brzy. Naštěstí jsem byl trpělivý.
Olízl jsem si rty, na kterých jsem stále cítil čokoládu a zvedl k němu pohled.

„A jaký je rozdíl mezi tím, když tě líbá dívka a když tě líbám já? Jaký je v tom rozdíl, když v puse cítíš jazyk nějaké holky a můj? Jaký je rozdíl, když cítíš na svých rtech rty ženy, nebo moje?" Zašklebil jsem se.

„Vím, že se ti to líbilo. Hned si mě neodstrčil a víš, klidně si to můžeme zopakovat. Když se přidáš, bude to ještě lepší. Vlastně si to zopakujeme hned."
Jednou rukou jsem ho chytl za zátylek a prudce si ho k sobě přitáhl, načež jsem ho políbil ještě vášnivěji než před chvílí. Hladově jsem si bral jeho rty a doufal, že tentokrát se přidá.