Píp... píp... píp... píp...

,,Dejte jí antibiotika a něco proti bolesti," zavelel doktor stojící předemnou.
Ležela jsem na dost tvrdé posteli přikryta teplou dekou. Oči jsem měla jen přivřené. Viděla jsem pouze ocas toho doktora a kousek jeho pláště. Cítila jsem bolest v zadu na kopytě a vlastně i po celém těle.
,,A jak se to jmenuje?" Ptal se kdosi.
,,Sandstorm. Sandstorm Thunder," odvětil doktor.
,,To je ta hledaná?"
,,Jo."
,,Zavolám policii."
,,A řekněte že máme další tři."

Píp... píp... píp.. píp.. piiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiip...

Doktor a další poníci vyletěli ze dveří vedoucích do pokoje kde jsem byla.
Zacpala jsem si uši abych nic neslyšela.
Ten pony ve vedlejším pokoji sice nejspíš přežije, ale na ty doktorské žvásty a odborné názvy nejsem zvědavá.
Náhle jsem si všimla poníka svícícího se v křečích na lůžku vedle mě. Rospospoznala jsem rozcuchanou žluto oranžovou hřívu na hlavě škubajícího se poníka.
Začala mě naplňovat panika a já se pokusila posadit a volala jsem o pomoc. Kopyty jsem bušila do zdi vedle mě a se slzami v očích jsem sledovala toho ubožáka.
Doběhla jedna klisna v modré zástěře a snažila se ponyho přitlačit k posteli a píchnout mu injekci. Jakmile jsem uviděla jak ze špičky jehly stéká kapka průhledné tekutiny zaplavila mě druhá vlna paniky. Začala jsem se zmítat a strhnout ze sebe všechny přístroje. Rostáhla jsem ztuhlá křídla a odstrčila jsem tak sestřičku, která se mě snažila zastavit. Skočila jsem z postele a snažila jsem se vyběhnout z místnosti. To se mi nějak tak povedlo, ale asi jen proto, že se klisna praštila hlavou o stůl a omráčila se. Bez jediného ohlédnutí jsem vyrazila chodbou. Ovšem to už všude v místnostech i na chodbách zněl hlas poměrně klidného hřebce: ,,Pacientka Sandstorm Thunder z pokoje číslo stodvacetpět utíká. Běžela směrem ke schodům, chyťte ji a doneste na oddělení narušených poníků, opakuji..."
Přivřela jsem oči a pokusila jsem se přeskočit ponyho na vozíku, ale zavadila jsem o jeho natažené kopyto a spadla jsem na zem. Dva doktorští poníci mě chytili a odvlekli pryč.
,,Ne, NE!" Křičela jsem hystericky.
,,Pusťte mě! Pro-prosím! Já to nikomu neřeknu! Prosím, dost, DOOOOOOOOOST!"
···
Na oddělení narušených poníků jsem však dlouho nebyla, protože mě propustili a já mohla vklidu chodit na návštěvy k Lovely, která je nyní mojí přítelkyní.
A jak to vlastně celé dopadlo?
Blue Fire se přestěhovala za svojí královskou rodinou na zámek, Lovely už pustily z nemocnice, Ann žije se svou rodinou pod policejní ochranou, já a Glass žijeme s rodinou v klidu a Light Blizz měl přesně takový pohřeb, jaký si zasloužil. Nádherný.
Škola byla zavřena a patrně už se nikdy neotevře a jednorožec a Echo sedí ve vězení.

Koneeeeeeeeeeeeeeeeeeeec! :3