Seděli v obýváku na sedačce a Yuki ležela na menším křesla nedaleko od nich. Byla puštěná televize s komedii a Beca s Damiene chytali nezastavitelné záchvaty smíchu.

"Já už to nezvládám." řekla Beca udýchaně a válela se na pohovce.

"Ja taky ne." přiznal Damien taktéž se smíchem. Natáhl se pro ovladač a a vypl televizi. "Dáš si něco k pítí nebo k jídlu?"

"Mám strašný hlad, umírám..." zahrála Beca a svezla se znovu na sedačku.

"Vidím že ano." zasmál se a odešel do kuchyně. 

Yuki zvedla hlavu a tázavě se zadívala na Becu. "No pojď za mnou." Yuki nadšeně skočila z křesla a vyskočila na sedačku vedle Becy. Lehla si vedle ní do klubíčka a Beca jí opět začala drbat za uchem. Tak to měla Yuki nejraději. Chvílu tam takhle ležela, potom se zvedla a odpěhla někam do chodby. Hned byla zpátky a v zubech si nesla misku.

"Ty máš taky hlad, že?" usmála se a Yuki položila misku před ní. "Hned ti něco donesu." Popadla misku a vydala se do kuchyně za Damienem. Před dveřmi se však zastavila. Damien telefonoval. Otočila se na podpadku a vydala se zpět na gauč. Nechtěla odposlouchávat cizí hovory. Přece jen ale postřehla jednu větu. " Takže jste jí našli?" To bylo vše co slyšela. Přemýšlela o tom celou dobu než přišel Damien. Rychle myšlenky zaplašila. Do toho jí nic není. Damien nesl misku se salátem a dvě sklenice s kolou. Vše postavil na stolek před ní.

Potom si ještě dlouho povídali. Miska byla prázdná a Beca dopíjela poslední kapky koly. Damien se podíval na hodinky. "Promiň že tě takhle vyhazuju ale potřebuju si něco zařídit."

"Ne to je v pořádku stejně jsem už byla na odchodu." odpověděla.

Rozloučila se s Yuki a společně s Damienem vyšli z domu. Před dveřmi se rozloučili a Beca ho objala. Damien to nečekal ale s radostí jí objetí vrátil. "Tak zase zamávala mu. Damien zamával na zpět a vydal se na opačnou stranu.

Venku už bylo šero. Tmavé mraky se pohybovaly po obloze a matně svítil měsíc. Beca šla přes park kde už nebylo ani živáčka. Naproti ní šli dva muži v obleku a obličej měli schovaný pod klobouky. V tu chvíli zpanikařila. Od přírody byla paranoidní a v této situacu jí to moc nepomohlo. Doufala že jí minou a vše bude v pohodě. To se však nestalo. Muži se vydali směrem k ní a Beca se zasatvila. Chtěla se otočit, když tu na ní jeden z nich promluvil. "Dobrý den, Rebeka Brownová?" zeptal se a sundal si z hlavy kloubouk.
Beca nejistě kývla hlavou a vystrašeně na něj hleděla. Byl plešatý a měl skoro nepostřehnutelné srniště. Na celém obličeji měl nespočet jizev a modřin a tvářil se absolutně neutrálně.  "Půjdete s námi" řekl druhý který vypadal na chlup stejně a zatvářil se smrtelně vážně. Beca na nic nečekala, otočila se a bězěla pryč co nejrychleji mohla. V žilách se jí hromadil adrenalin. Po pěti minutách nepřetržitého běhu se odvážila podívat za sebe. Nikde nikdo. Ale zastavit se neodvážila. Najednou se před ní zničehonic objevili, chytli jí za ruku a i s ní zmizeli jako pára nad hrncem.

Ahojky zlatíčka, dneska je tady další kapitola pro vás, dneska trochu delší :)
Taky bych vám chtěla poděkovat za více než 2K přečtení. Jste úžasní!!!
Vaše Veve