Beca si vykračovala po chodníku. Byl krásný den a ani nebylo moc horko. Prostě tak akorát. Blížila se k parku a broukala si melodii své oblíbené písničky.

V parku bylo rušno. Ani se nedivila když bylo tak hezky. Přišla k jezírku a sedla si na lavičku která byla schovaná pod stromem ve stínu. Podívala se na mobil. Byla tady brzo. Vytáhla si z kabelky sluchátka a pustila si onu písničku. Zavřela oči a zaposlouchala se.

"Baf!!" někdo popadl Becu za ramena.
Beca se s vyděšeným výrazem otočila a zároveň vyskočila z lavičky. Za ní stál Damien. Jak jinak.

"Promiň, nechtěl jsem tě tolik vyděsit." řekl provinile a zároveň pobaveně.

Sedli si na tu stejnou lavičku na které seděla předtím Beca a začali si povídat. Beca mu toho o sobě řekla skoro vše. Pro sebe si nechala jen to co se jí děje ve škole plus tu "magii".

" A co ty? Pověz mi něco o sobě." nadhodila Beca a podepřela si hlavu rukou.

"No, můj život není vcelku nějak zajímavý." odpověděl Damien a poškrábal se na zátylku.

"Něják být zajímavý být musí! Každý je jedinečny."

"Tak dobře. Můj život je ve skutečnosti schodou náhod podobný jako ten tvůj. V pěti letech mi umřel táta. Žiju v menším baráčku s mamkou a její sestrou."

"To je mi líto" řekla posmutněle Beca a sklopila hlavu.

"Tak alespoň máme něco společného, ne?" odpověděl Damien s úsměvem na tváři. "A jaké jsou tvé koníčky??"

"Já toho moc nedělám." zasmála se a mávla rukou. "Ale nejlépe mi jde válení v posteli, sledování seriálů a čtení. A jak jsi na tom ty?"

"Já nejraději chodím běhat se psem, potom...."

"Ty máš psa?!" přerušila ho v polovině věty Beca.

"Ano, mám fenečku Německého ovčáka. Jmenuje se Yuki. Chtěla bys jí vidět?"

"Ano, prosím!" zaškemrala Beca a udělala na Damiena psí oči.

"Tak pobež za mnou!" zakřičel a rozběhl se.

Ahojky zlatíčka, je tady další kapitolka. Omlouvám se že teď déle nebyla ale bylo pololetí, tak to snad chápete ;)
Vaše Veve