Prázdniny byly klidné a bez většího narušení, avšak většinu změn, které se udály, bych popsala jedním slovem: ENTERcamp. To je totiž něco, co mne naprosto od základů změnilo a donutilo o věcech přemýšlet jinak. Jela jsem tam spíše z nátlaku kamarádek, než z vlastní iniciativy, ale myslím, že kdybych nejela, tak bych nikdy nebyla tam, kde teď.

Když mě tedy Helča s Májou přemluvily, - taky kvůli tomu, že neměly stan - přihlásila jsem se a postupem času jsem se dokonce začala těšit. Koncem čekání jsem však byla více v nervu, než abych myslela na cokoli jiného, ale odvolat to nešlo. A já se tomu musela postavit čelem.

Cestou na Ktiš jsme vyzvedli Máju a naši nás pak vysadili a po našem částečném vyhnání se šli projít, pak nás ještě zkontrolovali a odjeli. No a na nás zbyl obrovský úkol - postavit stan. Naštěstí nás zachránili dva patroni* a pianista kapely, jelikož jeden z patronů byl přítel Májiny sestřičky. Se stanem nám tedy pomohli a pak nám nezbývalo, než vyčkat, až přijede Helča a budeme si moct o všem povídat. Ta nakonec přijela s menším zpožděním a krátce poté jsme zjistily, že ve stanu naproti je usídlená naše spolužačka Bětka. To pro mne bylo překvapení - netušila jsem, že je tak moc zapálená do víry, ale to jsem vlastně netušila ani o sobě.

Hned ten večer jsme byli rozřazeni do kmenů, já skončila v jedničce s patrůnky Štěpíkem a Dý a náš stareček byl Pavel. Poznala jsem spoustu dokonalých lidí, kteří mi pomohli pokročit ve víře dál a vyvrátila jsem si spoustu stereotypů o křesťanství, které jsem do té doby měla. ENTER mi pomohl získat nové přátele a nové znalosti. A samozřejmě taky lásku k ToiToikám!

Druhý den jsme trošku zmokli, stejně jako při většině ostatních dní v týdnu. Jako klevetiště nám posloužil sklep neboli Babylon, kde sice byla hrozná zima, zato tam ale byl provizorní gaučík a deky.

Každé ráno byla čtvrt hodiny po snídani ranní modlitba, která sice byla krásná, ale na ty večerní to prostě nemělo. Poté přišla katecheze, což je něco jako přednáška. Pak jsme se vypravili do kmenů, kde jsme provedli reflexi a dělali různé věci, kromě her jsme často debatovali o různých tématech a jelikož miluji debaty, byla to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Po obědě byl polední klid, který jsme většinou trávily ve stanu, ale když nepršelo, stáhly jsme se pod nádherný ktišský kříž, kde jsme si četly. Já bohužel měla jen Bibli a básničkový sešit, tudíž mi Helča půjčovala sbírku Špatných básní, které jsme si všechny tři zamilovaly, nejvíce teda tu s Fiatem Multipla, který tam náhodou měli kluci z techniky. Pak byly buď sklepy nebo sporty a nedlouho potom byla mše nebo svědectví. A po večeři konečně přišla vytoužená večerní modlitba, která trvala dvě hodiny a my mohli zpívat, modlit se, jít ke zpovědi nebo k přímluvce.

Jednou z nejkrásnějších věcí byla blahopřání k lidem, kteří v týdnu slavili svátek - já taky - protože je opravdu krásné, když si na vás někdo vzpomene. Navíc je náš Pavel tak hodný, že nám po těžkém výletu toho dne šel koupit něco dobrého a vzpomněl si na mě. Ano, ty čokolády používám jako motivaci při učení/psaní/sledování seriálů.

Ale pro mně nejkrásnější byly tři momenty:

1. Čtvrteční zpověď:
Hned jak ji nabídli jsem věděla, že k ní půjdu. Dlouho jsem nebyla a část mne to potřebovala. A tak jsem šla - hned na začátku, abych stihla Pavla. No a protože jsem si den, dva předtím dělala dlouhý seznam, není divu, že jsem vydržela sedět a zpovídat se minimálně půl hodiny, kvůli čemuž si ze mne občas holky dělají srandu. Speciálně jsem se na to ptala Máji a ta řekla: ,,No, šla jsi tam docela brzo a když jsem pak šla na zpověď k Bráškovi (což je mimochodem opravdu vtipný kněz) a viděla jsem tě sedět u Pavla, tak jsem si říkala, že před tebou ještě nejspíš někdo byl, jenže když jsem od Brášky odcházela a ty jsi tam pořád seděla, tak už to bylo docela divný!" A doteď se tomu všechny smějeme. Ale musím vám říct, že to byla nejlepší zpověď, na které jsem byla.

2. Čtvrteční přímluvka:
Chvíli po návratu ze zpovědi jsem se rozhodla, že bych mohla jít i ke přímluvce. Ten den byly jen dvě skupinky - kluci (Štěpík, Razík, Adam) a holky (Dý, Anička, Mirka). Ke klukům se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem přeci jen šla a bylo to něco úžasného. Víte, když jdete k přímluvce, většinou neřeknete, za co přesně se chcete modlit společně s nimi. Když jsem byla u kluků, řekla jsem jen za vztahy obecně a oni téměř přesně trefili minimálně tři věci, které jsem chtěla přesně. Pak nastalo hromadné objímání (které jsem se naučila tam a ještě mě nepřešlo) společně se zasmáním.

3. Loučení:
Nikdy jsem ho neměla ráda, ale ENTER loučení bylo jiné. Ačkoli jsme si u něj trošku zaplakali, bylo skvělé a jsem moc ráda, že jsem mohla být zrovna v jedničce. Navíc jsme si psali papírky s jménem, kam nám ostatní mohli napsat nějaký vzkaz. Ten svůj pořád mám a často si ho pročítám, protože pak jsou lidé z mého kmene se mnou, alespoň v modlitbách. Navíc, s Pavlem a Bětkou se stejně dál vídáme ve škole a zbytek určitě taky někdy potkám.

Na ENTERu panovala úžasná atmosféra. Já osobně jsem ze školy zvyklá na každodenní konflikty, ale tam se za týden nic nestalo. Bylo úžasné, jak moc prostředí s Bohem lidi mění k lepšímu, jak jim dává sílu.

A tohle je poslední kapitola o mé cestě za Bohem, která samozřejmě ještě zdaleka není u konce, nýbrž zde už vám nemám co říci. Samozřejmě ještě budou následovat bonusové kapitoly o mých názorech a stereotypech. Ještě není konec! 

*bude se objevovat ENTERslang
1. Patron - vedoucí týmu  (v každém dva)
2. Kmen - tým
3. Starec/Starci - duchovní vůdce kmene
4. Sklepy - zájmové programy
5. Klevetiště - místo, kde kmen provádí většinu svých společných aktivit, jednotlivá mají názvy podle biblických míst
6. Kabiny - sprchy na fotbalovém hřišti
7. Reflexe - ohodnocení programu
8. Přímluvka - přímluvná modlitba -> skupinky lidí po trojicích se přimlouvají k Bohu za člověka, který je požádá (popř. za věc, kterou by chtěl)

*Ktišský kříž