❅

24. prosince

──────────────────

Proto tě tu prosím v mrazu,

když sníh první přišel zrázu.

Srdce mé zoufale teskne

po radosti, co se leskne

v těch očích nyní znavených.

❅

Znovu sněžilo. Nepamatoval si, kdy naposledy byly Vánoce takhle bílé a pochyboval, zda něco takového vůbec zažil. Ani jej nepřekvapilo, když se přistihl rozjařeně postávat u okna, užívaje si celé té atmosféry, která si po několika letech našla i jeho.

„Líbí?" zajímal se Seonghwa, jakmile se opřel o topení hned vedle něj. Latte si to k nim docupitala jen o chviličku později a uloupila si místo v Yeosangově náručí. Spokojeně přivřela oči a začala tiše příst.

„Takže je to tvoje dílo," poznamenal pobaveně a vydechl – okouzlen zimní výzdobou, přičemž naslouchal tomu poklidnému zvuku přicházejícího od chlupatého klubka, jež si tiskl k hrudi. „Děkuju."

„Nemusíš, vždyť jsem skoro nic neudělal."

Nesouhlasil. Bylo v tom mnohem víc než drobná kouzla. „Myslím za tohle všechno. Radovat se z maličkostí, najít to štěstí, které mě tu celou dobu míjelo, přestat jenom přežívat a konečně udělat nějakou změnu – to jsem si přál."

„A nic víc?" Seonghwa vzhlédl, obavy vepsané v modrých očích. Něco bylo špatně.

„Co víc?"

„Prostě víc, čehokoliv. Nebylo to třeba něco jiného?" naléhal. Melodie Yeosangova přání hřála kdesi hluboko v nitru, ale zněla jinak, než si pamatoval. Tohle nebyla ta, která jej připoutala k zemi. „Můžeš si tím být opravdu jistý?"

„Ano," Yeosang přesvědčeně přikývl hlavou. „Co se děje?"

„Tohle není to přání..." zamumlal spíše pro sebe.

„Myslíš, že tě nepřivolalo mé přání?"

Seonghwa mlčky přitakal, tvář sklopenou k zemi. V druhém muži se vzdemula obrovská potřeba jej utěšit, ale nebyl si jistý jak. Slova se zdála zbytečná a dotek jim byl zapovězen. Mimoděčně si vzpomněl na červenou nitku, kterou nechal ležet kdesi na dně kapsy sepraných džínsů. Zatímco ho modroočko tiše sledoval, rozmotal rudé vlákno a jeden konec si přivázal ke svému malíčku, druhý nabídl své vločce.

„Možná to byl osud," zopakoval jeho nedávná slova. „I když to zřejmě nebylo mé přání, neobjevil ses přede mnou jen tak... nebyla to bezvýznamná náhoda."

„Copak věříš na osud?" zasmála se vločka posmutněle.

„Donedávna jsem nevěřil ani na kouzelné bytosti, které plní přání a kreslí ve hvězdách," připomněl mu Yeosang, jakmile jejich ruce spojil nicotný provázek a držel je při sobě. „Pořád máme nějaký čas. Říkal jsi, že to musí být dobrosrdečné přání. Nemohl by to být náhodný dobrý skutek?"

Netušil, co jej vůbec přimělo něco takového vyslovit nahlas. Natolik naivní slova byla hodna dítěte, nikoliv dospělého člověka, ale on si nedokázal pomoct. A Seonghwa nechtěl několik posledních chvil jen čekat, až se z pomyslných hodin přesype všechen písek a on bude muset odejít a nechat za sebou vše, co v posledních dnech poznal a zažil.

Yeosanga snad ani nepřekvapilo, když vyšší muž zatáhl za rudou nitku, čímž si jej přitáhl k sobě. „Jdeme konat dobré skutky."

„Hned?" podivil se.

„Hned."

Sotva se oblékli, už běželi z bytu ven. Cestou brali schody po dvou, někdy po třech, podstatné bylo dostat se pryč tak rychle, jak to jen šlo. Prázdnou chodbou se rozezněl dupot a smích, do něhož se zakously ostré tesáky smutku. Yeosang sice pociťoval radost, ale chutnala hořce, neboť předčasný stesk ji otrávil a jedině potvrzoval jeho prohlášení. Být člověkem, znamenalo snášet bolest i během šťastných chvil.

Strach z odloučení a budoucnosti mu jej vybízel, aby nitkou trhl v úmyslu si Seonghwu přitisknout k sobě a nepustit. Nehledě však na to, že po tom toužil neskonale moc, nemohl. Nemohl svou vločku zničit nadobro, když měla pomoci i někomu jinému.

Nevšímajíce si ostatních lidí, se vydali směrem k ulici, kde se potkali poprvé. Čerstvě napadaný sníh již dávno zakryl Yeosangovy stopy, které po sobě tehdy zanechal, přičemž je nahradily nové, četnější. Každý krok na zem pokládal očividný důkaz o jejich přítomnosti.

Ačkoliv po majiteli toho jediného důležitého přání pátrali zbytečně, vyšli větru naproti. Rudé uzlíky je držely u sebe bez možnosti se oddělit a nejen zimní vichr vháněl slzy do očí. Pomoct starším lidem, darovat květinu, rozveselit dítko... I přes množství drobných přání, které se za celý den pokusili splnit, nenašli to správné.

„Počkej," špitl Seonghwa vyčerpaně. Líné sluneční paprsky se z oblohy vytratily a zůstala po nich jen černočerná tma. Těžko věřil, že venku strávili celý den.

„Ještě ne," oponoval Yeosang tvrdohlavě.

„Nemá to cenu," chtěl říct, ale nakonec z toho vzešlo pouze: „Dejme si pauzu."

Jen nerad ho poslechl. Posadil se na nejbližší lavičku a do zad se mu opíral svit pouliční lampy podobné té, pod níž spatřil vysokého modrookého muže poprvé. „Brzy budeš pryč."

„Budu."

„Nechci..."

„Já vím."

„Co když to bude stejné jako předtím?" zeptal se Yeosang zděšeně. Představa jeho samotného bez Seonghwy po boku mu připomínala vzpomínku na nástroj s prasklou strunou. Jeho vločka byl ten drobný dílek, bez kterého hudba vzniknout nemohla.

„Nebude," ujistil jej a zvedl pravou ruku, čímž upozornil na existenci provázku spojující jejich malíčky. „I když budu daleko, nebudeš sám. Jsi úžasný člověk a já ti jen pomohl najít směr."

„Bože jak jsem si mohl myslet, že jsem dospělý a všechno to zvládnu," zašklebil se kysele a několikrát rychle zamrkal. Ne, nebude brečet.

„Teď už to zvládneš," modroočko se pousmál. „Věřím tomu."

Yeosang znal ten pocit, který pálil stejně silně jako večerní mráz. Jeho srdce vynechalo úder a vše kolem nich se zaseklo uprostřed pohybu jako porouchaný stroj.

„Něco jsem ti neřekl."

„Co?" zeptal se, ač odpověď znát ve skutečnosti nechtěl. Tušil, že to bude špatné... věděl.

„Vločka se může snést na zem jen třikrát," špitl, a smetl tak veškeré naděje v opětovné shledání.

„Ne..."

Seonghwa nedokázal pohlédnout do jeho tváře. Jen tiskl víčka k sobě, zavíral oči před krutou realitou a snažil se smířit s definitivním koncem. „Už mi zbývá jen pár minut, musel jsem zastavit čas, abych tu mohl být déle. A ani takhle nemůžeme zůstat napořád."

„Nemůžeš takhle zmizet," splynulo z jeho rtů tiše, přičemž po zarudlé líci stekla jedna neposlušná slza. Jakmile ji Seonghwa palcem setřel, nahradily ji další. Bude pryč, zmizí. Yeosang neslyšně plakal, rty se mu třásly a jen o zdánlivou vteřinu později se přitiskl k jeho hrudi. „Ani jsem ti nedal dárek."

„Říkal jsi, že žádné dárky kupovat nebudeš," připomněla mu vločka, objímajíc jej kolem trupu... poprvé a naposledy. „A já pro tebe nic nemám."

„Nic nechci," hlesl na pokraji vzlyku. Uprostřed toho ucítil pohlazení na vlasech a a další konejšivé otření bříška prstu o zarudlou tvář.

„Bude to dobré," opakoval Seonghwa. Neviditelná bublina, která je držela v časové trhlině, začala pomaličku praskat a vyšší muž jejich spoutané ruce spojil doopravdy. Roztřesené dlaně se objaly, když slzy dvou křehkých duší splynuly v jedno.

Líbal stejně jemně a nevinně jako první sníh, kterým odjakživa byl, a proto ten dotek nemohl trvat věčně.

Yeosang se přesto k němu natiskl snad celým tělem. Ještě ne, žadonil v duchu, odmítaje ho pustit, ještě neodcházej.

Než se však nadál, sevření povolilo, Seonghwovy rty zchladly a hráz mezi nimi a skutečným světem se rozpadla. Štěstí se rozplynulo jako sladký sen nad ránem, radost praskla jako stará struna a jiskry v Yeosangových očích pohasly jako hvězdy při deštivé noci.

Byl sám.

❅

Takže...

Mám potřebu se tak trochu omluvit těm, kteří očekávali vyloženě šťastný konec. Bohužel ani pohádky nejsou vždy tak veselé, jak se zdají. Příběh Šepot vloček ale ještě není zcela u konce a jeho závěr nebude černý nebo bílý.

Amisaki