❅

3. prosince

──────────────────

Dej však pozor, vločko moje,

na vichr, jenž zlé hry hraje,

ať vás vítr neodvane,

ať vás zkáza nedostane –

ani kouzlo, ani tebe.

❅

Posedával na prázdném balkonu, z pootevřených dveří do bytu se podél zdí plížil tichý šepot skladeb a Yeosangovi nedělal společnost nikdo jiný než mráz, který zapaloval jeho tváře a nutil je žhnout růžovou barvou. Jemu to však nevadilo, po zcela vyčerpávajícím týdnu v práci, kde se v předvánočním čase nahromadilo více úkolů než obvykle, si vážil i pouhých pár vteřin klidu.

Nemyslel na vysoké štosy papírů rozházených po pracovním stole, ani na mobil vyzvánějící kdesi v kuchyni. Chtěl vypnout, nemyslet na nic. Nejraději by usnul na opravdu dlouhou dobu, aby nemusel vnímat žádnou z těch obav, jež se prokousávaly napříč každým dnem.

Mlčky pozoroval auta, jak se prohání po silnicích, aniž by ubrala na rychlosti. Dříve nechápal, proč je jeho svět i se všemi lidmi v něm tak uspěchaný. Času však bylo málo, povinností mnoho a Yeosangovi nezbývalo nic jiného nežli vyrůst – a pochopit.

Ztracen ve snu mimo skutečnost palcem pohladil stříbrný šperk, jenž mu nyní zdobil zápěstí jako připomínka té záhadné noci. Sám sebe se ptal, jaké by měl asi přání. Peníze, štěstí, přítele či dokonce lásku? Kéž by se mu na Štědrý den splnilo všechno z pomyslného seznamu.

„Seonghwa," špitl si pro sebe, zatímco v nitru slaboučký plamínek dětské naděje svým teplem laskal zledovatělou skořápku dospěláckých pochybností.

„Tak přeci jen ses ozval," doneslo se z protějšího rohu balkonu. Přestože melodicky libý hlas pohladil na duši a drobně pozvednuté koutky těšily oči, Yeosang se zděsil cizí přítomnosti. Kdy? Jak?

Zmateně se zvedl z pleteného křesla s rukou nataženou před sebe, připraven se cizince dotknout, aby si ověřil, zda je skutečný.

„Ne!" zarazil jej dříve, než se stihl přiblížit. „Jdi ode mě dál. Prosím."

Upřeně ho pozoroval, okouzlen nevšedním zjevem, jenž mu ozvláštnil den. Možná to zavinila únava, možná vánoční nálada, která Yeosanga i přes jeho obvyklý nezájem nakazila. Snad uvěřil těm krásným modrým očím, když se uprostřed pohybu zastavil připraven záhadného mladíka vyslechnout. „Kdo jsi?"

„Dovol mi se představit podruhé," zanotoval, věnuje mu upřímný úsměv plný něhy. „Jak jsem už říkal... Jsem Seonghwa, tvá vločka. Když někde padá první sníh a vločka při tom zaslechne dobrosrdečné přání, dostane lidskou podobu, aby ho mohla splnit. Ani to přání nemusíš vyslovit nahlas – stejně víme, že tam někde je. Proto jsem tady."

„Abys splnil mé přání?" ujišťoval se.

Přitakání.

„Splníš mi tedy jakékoliv přání?" tázal se hned poté.

„Ne. Splním ti jen to, které mě sem přivolalo," opravila jej vločka, jejíž prsty zabloudily ke kovovému zábradlí. Stačilo, aby se o něj jen lehce otřely, a po železném povrchu se rozprostřela námraza, připomínajíc tak tajuplné magično doprovázející tuto bytost na každém kroku.

„Nejsem si jistý, že bych si něco přál."

„Musel sis něco přát," modroočko nesouhlasil. Od svého ledového díla vzhlédl, nevyřčená prosba ve tváři. „Co sis ten večer přál?"

Jen co se nad tím zamyslel podruhé, vzpomněl si. Ale nedokázal o tom mluvit. Ne teď, ne s cizincem. Proto z jeho rtů splynula jednoduchá žádost, která byla stejně patetická jako přání samo: „Mohli bychom se nejdříve poznat?"

„Mám jen pár dní, než ze mě opět bude jen obyčejná vločka a vítr mě odvane pryč... už jenom dvacet jedna."

„A do té doby?"

„Do té doby je veškerý můj čas tvůj."

❅

Přeji krásné dopoledne!

Tak se vám tu hned hlásím i s druhou částí, která už má za sebou drobné úpravy. Celkově ty změny budou patrnější až u pozdních částí, které byly psány spíše narychlo.