Bylo to už tak dlouho...
Z hodin se staly dny, z dnů týdny a z týdnů měsíce.
Celou tu dobu si připadala malátná jako ve snách.
Z reality se staly pouze mlhavé střípky - o vzpomínkách na minulost ani nemluvě - tak vzdálené a nedosažitelné, že začala pochybovat i o svém vlastním jménu.
Jedinou připomínkou skutečnosti a vší hrůzy a strachu s tím spojené, byla ukrutná šílená bolest jenž snad nikdy nepřestávala.
A pokaždé, když už cítila že tohle je příliš, že tohle její tělo už nedokáže přestát, v posledním momentu, vteřinu před pádem se přihlásilo o slovo bezvědomí, ó sladké bezvědomí.
Nedokázala už rozeznat den od noci, natož od toho předchozího.
Vše byly jen střídající se chvíle rádoby bdělosti a dlouhé tmy, kdy její zmatená ztrápená mysl létala mimo vědomí - jedině tam byla skutečně volná.
Nevzpomínala si, kdy to začalo, jediné co si vybavovala byla ta poslední chvíle, kdy uslyšela lidský hlas - ,, Zrádce."

Byla sama, tak zoufale opuštěná.
Jedinými věrnými společníky byli ticho, bolest a hlad.
Ach, jak strašně moc jí hlad trápil!
Kdy naposledy měla obyčejné lidské jídlo?
Jak dlouho už to bylo, co musela jíst pouze hmyz, trávu a další věci z nichž se jí dříve zvedal žaludek už jen při pomyšlení, že by to kdy měla pozřít.
Leč hlad udělá s lidmi své.
Utrpení přinutí člověka klesnout k radikálním věcem, ke kterým by se za jiných okolností a při zdravém rozumu nikdy nesnížili.

Voda je dar, život a požehnání.
Tu posvátnou pravdu pochopila až tehdy, kdy v parném slunci, pod prudkým světlem a v parnu jakoby ležela v samotných útrobách nejhlubšího pekla vyhlížela déšť.
S nadějí, malou jiskřičkou kdesi v dáli, jež se jako mihotavý plámínek vlnila v lehkém vánku a každičkou minutou hrozilo, že zhasne již navždy.
Dešťové mraky byly spásou, přítelem, zachráncem.
Vnímala každou jednu kapičku na své pokožce a děkovala všem bohům, o jejichž existenci dříve tolik pochybovala.
Napnula síly a pozvedla hlavu, aby jim nastavila tvář.
Pramínky spásné vody si brázdily cestu v nánosech prachu a špíny.
Celým těle se jí rozproudil nový život, vůle a odhodlání.
Jakoby měl déšť tu sílu smýt z ní veškeré její trápení, očistit jí od všech pozemských hříchů a pozvednout její zjizvenou duši.
Jenže potom...
Chlad odhalil své záludné tesáky a z plna hrdla se zakousl do nebohé ženy.
Přítel a ochránce - Nepřítel a trýznitel.
Hodiny v kuse ležela v těsném a příliš důvěrném objetí chladu, drkotajíc zuby, v třasu po celém těle a postupně přestaly její končetiny reagovat a pomalu příjmaly, že nadchází čas porážky - poslední míle před koncem, plná potu a slz, kdy víš, že běžíš už jen kvůli setrvačností, jen díky své vůli, která mele již s jednou nohou v hrobě.
Možná jí nebylo souzeno dojít klidu, neb opět jen krůček před pádem, zachytila jí pevná paže - slunce znovu vysvitlo, teplo spláchlo zlé, temné ruce stahující jí do tmy, z nichž se opět stala jen prach obyčejná voda.

Svět se houpal jako na vlnách, otevřít oči znamenalo pouze další příval závratí a pudu vyzvracet celý obsah žaludku - kdyby tam ovšem něco bylo.
Leč ona hlad přestala vnímat již dávno.
Zvednout byť jen jednu končetinu byla nesnesitelná dřina, jakoby proti ní stál dvou metrový obr a vždy jí srazil zpátky na zem, se znechucením a opovržení jako kdyby se jednalo o pouhý dotěrný hmyz, nikoli lidskou bytost.
Ne, ona přestala být člověk již dávno.
...od té doby co je všechny zradila, co všechny zanechala napospas zkáze a zlu kvůli hloupému, naivnímu záchvěvu lásky, jež však stejně rychle jako začala, také vyprchala.
Ach, kdyby její unavená zoufalá mysl byla ještě schopná nějak více pracovat a kdyby její ústa nebyla tak popraskaná a vyschlá, proklela by toho lháře kvůli němuž ztratila hlavu, že by se i nebesa studem raději odvrátila.

Když náhle...
Možná štěstím, či pouhou ironií osudu?
Po tolika dnech.
Snad byly to dny, s přesností nevěděla, neboť v plamenech pekla se to špatně určovalo.
Po tak neskonale dlouhé době zaslechla hlas.
Že by halucinace, nebo si to tak úpěnlivě přála, až se sama sobě snažila lhát?
Co když to bylo jen kvílení větru zkreslené jejím otupělým vnímáním?
Ne, počkat!
Tak pomalu a s největší námahou otevřela oči.
Všechno bylo mlhavé a rozostřené a krajina kolem se stále točila jako šílená tanečnice.
Leč přísahala by na vlastní hrob, že tam kdesi před sebou spatřila nejasnou rozmazanou postavu.
A navzdory tomu, že veškerou naději už pohřbila, rozžehnula se jiskřička v jejím nitru a dodala její temné ztracené duši novou sílu.
Toužila vykřiknout, ozvat se, zavolat, že je tady, že potřebuje pomoct.
Avšak...všechno jí tak moc bolelo, všechno působilo tak strašnou námahu.
A kdo by pomohl Jí?
Kdo by vytáhl tonoucího se zrádce, kvůli kterému zahynulo tisíce jiných, nevinných?

Postava získávala stále jasnější rysy, jak se přibližovala, že později nemohl být pochyb, že se jedná o člověka.
Mladý muž.
Více nebyla schopna určit, stálo to příliš mnoho sil a ona byla tak zoufale vyčerpaná.

Otvíral ústa, mluvil, ale vše znělo to nesrozumitelně, cize a vzdáleně.
A ona sama nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.
Jakoby zapomněla jak se to dělá, jak se vůbec mluví.
Zrakem klouzala po muži před sebou, až se jí pohled zachytil u té zvláštní věci na zádech.
Zpoza pravého ramene vykukoval dřevěný jílec meče.
Toužila řvát z plných plic, jenže jak?
Otevřela ústa v bláhové snaze něco říci.
Nejdříve to byl jen tichý vzduch, jenž se proměnil v nesmyslné chrčení.
,, pro...prosím."
Tichý, chraplavý hlásek se vytratil spolu s větrem dujícím tím pustým krajem.

Mužova bledá tvář se stáhla do nechápavé grimasy a trhavě ustoupil o krok dozadu.

Ne!
Jestli odejde, veškerá naděje pohasne a jí bude čekat zas a znovu to mučivé ticho, ta samota a bolest.
To byl její trest - věčně žít a přesto každý den umírat znovu a znovu.
Trest který si po právu zasloužila.
Avšak, cožpak v sobě dokáže nějaký člověk zapudit ten hloupý pud sebezáchovy, ten odporný hlas, jenž tě nabádá abys strčil ze srázu klidně třebas svého milovaného, když si tím zachráníš život?

Celé tělo se jí třáslo když napnula veškeré síly a pokusila se zvednout do sedu.
Upadla.
Dvakrát.
Ale přesto to znovu se sýpavým oddechováním zkusila.
Nikdy v životě ještě nebyl ten pohyb tak strašně náročný.

Muž se ani nepohnul, když se žena naproti němu vzpřímila do sedu.
Možná ochromen strachem natolik, aby co nejdříve utekl.
Rukou sáhl na záda ke svému meči.
Pot se mu perlil na čele, zatímco sledoval, jak se ta podivná žena pokouší dostat na nohy.
Zbraň opatrně sňal a pevně sevřela oběma rukama.
Jakýmsi cizím jazykem vyštěkl cosi, co mělo být nejspíše varování.
Meč však stále mířil hrotem k zemi.

Nedokázala vstát.
Bylo to nad veškeré její schopnosti.
A pak jí to došlo.
Chytila se stromu po svém boku a s jeho pomocí se kostrbatě postavila.
Drsná kůra dubu pro ni byla příjemnou oporou, ale i tak cítila, že se každou chvíli zhroutí zpátky do trávy.

Muž zděšeně tasil meč přímo proti ní a řekl cosi dalšího, tentokrát však o poznání slaběji, se strachem vkrádajícím se do jeho slov.

Znovu se jí zatočila hlava.
Cítila mravenčení v nohách, jak se postupně začaly zase prokrvovat.
Stravovala jí šílená únava, ale ona věděla že tomu nemůže podlehnout.
Ne teď, ne, když je tak blízko.
S veškerou nadějí popustila uzdu svého strachu a vrhla se proti muži.
Každý krok byl utrpením.
Zhroutila by se, kdyby jí byly nepřidržely ony teplé konejšivé ruce.
Tvář anděla na ní hleděla s upřímnou láskou a pochopením.
Zářivé bílé roucho povlávalo kolem jeho těla, když přistoupil k ní a jemně, něžně a přívětivě k ní promluvil.
Nikoli však slovy, pouze pohledem.
V tom pohledu však bylo vše.

Muž nemohl dělat nic, když se proti němu vrhla, když naběhla proti jeho napřaženému meči.
Hekla a krátce zasténala.
Ostří projelo jejím tělem skrz naskrz.
Její tvář zela přímo vedle té jeho.
Slyšel její tichý sýpavý hlas.
,, prosím..."
Zděšeně vytrhl meč z bezvladného těla a uskočil dozadu.
Krev polila trávu a spolu s ní se ven vyvalily i horké vnitřnosti.
Muž odhodil zakrvácenou zbraň, obrátil se zády k té zpoušti a vyzvracel všechno, co ve městě pozřel k obědu.
A teprve až po chvíli, kdy se vydýchal a byl schopný ten sled událostí pobrat, se otočil.
Byla to ona.
Ano, přesně tatáž žena, o které mu vyprávěli - Zrádce, kvůli němuž se událo všechno to zlo.
Potlačil zachvění a poklekl vedle ní.
Navzdory všemu odporu a znechucení se nad ní naklonil a zamáčkl jí oči.
Zesynalá, zjizvená a ztrápená, ale jinak stejně krásná, jak se o ní vyprávělo.
V ten den si to neuvědomil, leč později, po letech, kdy seděl u praskajícího krbu a vyprávěl svým dětem o svém životě a tom zlu, které způsobila poblazněná žena ve víru lásky, pochopil o co tehdy šlo.
Jen jedna věc ho mrzela až do nejdelší smrti - Přišel jsem ti oznámit, že jsi zproštěna viny, že se stala chyba a obvinili špatného člověka.
Byla to ironie osudu, Leivane...

________

Do soutěže od Elena_426
Snad se líbilo 😅