Ishanovi se to místo ani trochu nelíbilo. Leč nedovolil si cokoli namítat a poslušně následoval svého podivného učitele po prašné polní cestě, kamsi daleko za město. Bylo před bouří, vzduch byl nepříjemně suchý a ve spojení s prachem, jež svými kroky vířili nutil Ishana do plíce rvoucího kašle. Do očí mu znovu vyhrkly slzy a on horečně pátral po kapsách, snažíce se popadnout dech, dokud konečně nenahmatal kapesník. Přiložil si jej pohotově k ústům, po chvíli ho záchvat přešel a když sundal látkový kapesník, shledal, že je znovu potřísněn krvavými skvrnami. Sakra, byli to ale povedená dvojice - kluk co krchlá šarlať a stařec napadající na svou holi.

Dřevěný kříž zahlédli už z dálky. A byl to pohled, z něhož mrazilo. Nebylo to už příliš daleko, za okamžik našli, co hledali, byť Ishan stále nechápal, co tu vlastně dělají.

Starý muž jakoby omámem, ve sladkém objetí tajemného snu popošel k náhrobku, opatrně natáhl ruku, snad ze strachu, aby nevyrušil nebožtíka, poklidně spícího pod nánosem hlíny. Ne, vlastně byl ten hrob právě otevřený a nebohý smrtelník si tak mohl vyhřívat své rozkládající se kosti v měkkém odpoledním slunci. A ta hluboká jáma vyrůstala přímo vprostřed jarem se probouzející louky. Tak daleko od civilizace, tak daleko, že už si nikdo ani nevzpoměl, tak osamělý se zdál býti ten dřevěný kříž pokálený ptactvem a zubem času nahlodaný ze všech stran, jenž se zde tyčil a se vší hrozivou hrdostí držel stráž nad těmi tajemnými slovy. ,Voda poslouchá a rozumí. Led neodpouští.'

Ponořen hluboko do myšlenek přejel po tom zvětralém zlatě vyvedeném nápisu. Mlčel. A společník stojící za jeho zády nervózně s rukama hluboko v kapsách svého zimního kabátu se neodvážil nic říci. Chtěl jen odsud co nejdříve odejít.

,, Nenávist z ní udělala člověka, jakým byla. Z nenávisti ubližovala a jen kvůli ní je nakonec tady." Nepřítomně kývnul k otevřenému hrobu. ,, Zabila jí všechna ta nenávist, jíž dala prostor vniknout." Ten hlas byl tak prázdný, tak zastřený, tichý a mihotavý jako plamínek svíce.

Ishan netušil, co má odpovědět, zda se od něho vůbec očekává, že něco odpoví. Tak tam zas jen němě stál, špičkou boty mimoděk kopal do hlíny, čekal a díval se, kterak ten starý muž přiklekl k okraji hrobu a něžně nechal na jeho dno spadnout kytici lučních zvonků. Potom se otočil. ,, Dříve bývala jiná. To lidé zatvrdili její srdce a pošlapali všechny její city. A ona se pak začala mstít. Byla mocná...a nelítostná."

To dlouhé ticho už nedokázal dále snášet. ,, Vy jste ji znal velmi dobře, že?" Odhodlal se Ishan k otázce.

Notnou chvíli byl zticha, že bylo slyšet pouze veselé švitoření vlaštovek nad jejich hlavami. ,, Už to budou dvě století." Zamumlal tiše. ,, Tehdy mě proklela. A já se naštval a obrátil jsem její nenávist proti ní."

Ishan se maličko zarazil. Nejistě těkal pohledem od muže k náhrobku z hrubého kamene a ztěžka ze sebe doloval slova. ,, Počkat...vy...ne, tomu nevěřím."

,, Myslel jsem, že se mi uleví, když se svěřím, když ponesu vinu." Sám pro sebe se pousmál, v bledě modrých očích měl opět ten podivně prázdný, šílený výraz. ,, Lidé se mýlí... Zabila ji nenávist, příteli, já jsem nevinný a pro ty, kdož mají čisté svědomí a duši není v tomhle hrobě místo. Její nenávist si s sebou ke dnu vezme ještě mnoho jmen." Přikradl se blíž. Krůček po krůčku. Pryč byl kulhavý sečtělý muž, jeho hůlka skončila ležet v čerstvé hlíně, šel klidným, jistým krokem. ,, Voda slyší a rozumí, Led neodpouští a nezapomíná. Nastal čas Nenávisti. Budu tady, příteli, budu nelítostný tyran, mstící se za doby, kdy sám byl obětí."

Ishanovi po zádech přejel mráz, jako by ho svou kostnatou rukou polaskala mrtvola z otevřeného hrobu. Znehibněl ,, Co - co tak strašného vám ta žena provedla?"

Šlehl po něm zlostně pohledem, žhavějším než plamen pekelného ohně. ,, Ona mě stvořila!" Odmlčel se. ,, Odpusť, příteli, leč smrt nemá na výběr..."

Ishan se znovu rozkašlal. Šíleným, drásavým kašlem, co jako by mu trhal plíce. Nedokázal přestat. Lapal po dechu a oči měl zalité slzami. Blednul v obličeji. Kam jen sakra dal ten kapesník? Možná by pomohlo se napít! Krvavé skvrny pokropily trávu. Nemohl se nadechnout...