Lesem pronikalo jen slabé světlo vycházejícího slunce,jenž dopadalo do kaluže vody od minulého deště,která se třpytila jako tisíce hvězd.
Hunter popošel ke kaluži, pomalu sklonil hlavu a ponořil čumák do studené,osvěžující vody.
Cítil jak mu blahodárná tekutina teče hrdlem a probouzí tak ospalé tělo.
Otřásl se,aby vyhnal z kožichu poslední zbytky spánku.
Natáhl přední tlapky před sebe a dlouze si zívl.
Zastavil se uprostřed pohybu.
Něco se tam pohlo...
Neklidně se ošil a po zádech mu přejel ledový mráz strachu.
Rychle se však zpamatoval a zaujal bojovou pozici - tohle je MOJE!
Popuzeně zavrčel a dál pohledem propaloval křoví naproti.
Šramot a praskání větví.
Hunter se přikrčil a začal se neslyšně plížit k původci onoho rámusu.
Zastavil se a zavětřil.
Vzduch se zdál být čistý, ani stopa po vlčím pachu.
Náhle se z křoví vydrala tmavá silueta.
Tvor naproti vlku se pohyboval ladně a lehce,svými kroky nepůsobil ani nepatrnější zvuk,tiše kráčel jako stín děsu plné noci směrem k Hunterovi.
Oči podivného vlka měli barvu toho nejjasnějšího ohně.
Cizinec se zastavil, a doprovázen Hunterovo výhružným vrčením, vlka zkoumal pohledem.
Byť se Hunter chystal bránit své území do posledního dechu,tajemný vlk ho zaujal a zvědavost ho nutila jít si ho prohlédnout blíže.
Cizinec mu věnoval poslední letmý pohled,načež se otočil a pádil kamsi do hlubin lesa,ze kterého vyšel.
Hunter zůstal stát,avšak jakoby ho něco vábilo běžet za ním,jakoby to po něm cizinec chtěl...
Nervózně se rozhlédl.
A poté se rozběhl za podivným vlkem nejrychleji, jak jen mohl.
Srdce mu tlouklo jako splašené a byť byl zvyklí běhat třeba i desítky kilometrů,tohle bylo docela jiné...
Jakoby onoho zvláštního cizince poháněla jakási nadpozemská síla a před Huntera stavěla neviditelnou zeď.
Hunter si flustrovaně odfrkl a pokusil se ještě zrychlit.
Ale zdálo se mu,jako kdyby tím spíše přidával svému protivníkovi rychlost.
Cizinec prudce zahnul až se mu zaprášilo za tlapama,a potom,jakoby úplně zmizel.
Ne,nezmizel,za okamžik se opět objevil,ale o několik metrů dál!
Hunter naprosto ohromený tím, čeho byl právě svědkem zastavil.
Nechápavě sledoval černého vlka,který jakmile si všiml, že za ním "místní" neběží se také zastavil.
Hleděli si navzájem do očí a nikdo se ani nehnul.
Cizinec nasadil zvláštní výraz, pohodil hlavou směrem na cestu po které ještě před chvílí běželi a jako by říkal ať ho Hunter následuje.
Hunter mírně zavrčel, ale neznělo to nepřátelsky, spíše tak nějak jako signál že černému nevěří.
Cizinec stáhl uši a zavyl k obloze,poté se zase obrátil na vlka naproti sobě a pokusil se ho vrtěním ocasu přimět ať ho následuje.
Hunter opět jen naznačil že o jeho společnost nestojí.
Černý hrdě zvedl hlavu: já jsem ten rychlejší a ty máš strach se se mnou měřit!
Hunter výhružně vycenil tesáky,vůbec se mu nelíbilo že se Neznámý chová, jako pán tohoto lesa.
Cizinec se otočil a vystřelil tryskem pryč.
Hunter ho ale tentokrát nenásledoval.
Zůstal stát na místě a nehnul se ani o kousek.
Černý se po chvíli vrátil,nechápavě natočil hlavu na stranu: proč nejdeš?
Hunter nic neudělal, přestože ho jakási síla nutila jít za Neznámým,jakoby to bylo přirozené, běžet za ním všude kam se hne...
Nakonec  Hunter udělal pár váhavých kroků dopředu.
Pro černého tudíž znamení že jeho výzvu příjmá.
Oba dva,ovšem s černým vpředu, se zase rozběhli lesem ve stále nepochopené hře.
Hunter zrychloval.
Běžel až měl pocit že mu tlapy hoří a brzy upadnou.
Jak dlouho běžel?
Možná pár minut,ale možná také několik dnů...
Jisté však byli jen dvě věci: měsíc stále nad hlavou,a černého vlka nelze dostihnout.
Hunterovi se už celý svět točil když si se zoufalstvím uvědomil,že vlk nebude tím, kým se zdál být.
Zpomaloval a zpomaloval až nakonec jen šel.
Cizinec zastavil: proč neběžíš?
Hunter stěží popadal dech: už nemám sílu.
Ale Černý na něho nedbal a znovu vyletěl jako šíp vpřed.
Hunter nemohl,přesto se zvedl a už výrazně pomalejším klusem ho následoval.
Cizinec se obrátil a když spatřil, že je mu vlk v patách,vesele zavrtěl ocasem.
Čas plynul a síly docházeli,konec stále v nedohlednu.
Hunter se svalil na zem,nebyl už schopen jediného kroku.
Černému to ale vadilo,kroužil okolo vlka a snažil se ho přimět ať vstane.
Hunter zvedl hlavu od země a jejich pohledy se zase střetli,znal ho,byl mu tak povědomí,avšak potřeboval si být jist: kdo jsi?
Ptal se Huner beze slov.
Cizinec neodpověděl,protože to Hunter už dávno věděl - ten jenž ho vždy povede a nikdy mu nedá spát...ten který mu vždy ukáže tu správnou cestu...dokud budeme mít nebe nad hlavou.
Hunter se malátně vyškrábal na nohy,nestačil jeho tempu,byť si to přál,byť věděl že jedině on ho vede správnou cestou.
Černý vlk mu věnoval vřelý pohled a jeho jantarové oči jakoby říkali: už jen kousek...a budeš zproštěn svých trápení.
Hunter tedy s novou nadějí vykročil za ním.
Temný les po chvíli nabýval na světle,jako kdyby vcházeli do úsvitu.
A tam to spatřil...
Veliké stromy lemovali úzkou cestičku a tvořili nad ní jakýsi strop,byl to tunel a na konci onoho tunelu zářivé světlo.
Cizinec povzbudivě zavrtěl ocasem: přišel tvůj čas...
Huntera nemusel nikdo dvakrát pobízet, vyběhl k onomu konci,ať už bude jakýkoli.
Černý vlk běžel s ním a Huntera opouštěla veškerá bolest i únava.
Bok po boku vrhli se do světla,vstříc nové cestě.
Hunter věděl že už nikdy nepozná strasti běžného života, nyní bude žít jakoby žil v tom nejkrásnějším snu...

...

_____________________

Jednodílovka do soutěže od Elena_426

A za nádherný Cover ještě jednou děkuji Blanch-slash
Moc doporučuji navštívit její knihu "obálky " má opravdu talent!