Pro Andrea200004
Tak snad se bude líbit a splňovat zadání :)
Pro mě je tahle jednodílovka hodně osobní a snažila jsem se ze sebe vydat to nejlepší, ale zároveň psát jak to cítím a hezky od srdce...
Snad zaujme, budu ráda za odezvu - ať už kladnou či nikoli.
A hlavně, ať už vás žere cokoli, držte se a hodně štěstí <3

...........

Jaro přišlo jako obvykle - ve víru třeskuté zimy plné sněhu a krutých mrazů najednou udeřilo prudké oteplování a chladný vítr ze severu, jenž všem tolik lezl na nervy, s sebou z nenadání přinesl první hřejivé sluneční paprsky.

Krajina byla tichá a všechen život se teprve pomalu probouzel.
Ten nádherný klid přerušovala pouze melodie zurčícího potůčku, jež se v roztodivných meandrech klikatil loukou.
A právě tam, na nízkém břehu vymletém divokou vodou při jedné z povodní, seděla ta zvláštní bytost.
Působila drobně a křehce, zatímco si s bosýma nohama ponořenýma do ledové vody potichu pobrukovala jakousi neznámou melodii.
Hubené ručky měla opřené vedle sebe a nehty zatnula do hlíny, když ponořila nohy hlouběji do průzračné vody.
Zlatavé kadeře se jí vlnili na zádech a v chladném poledním slunci překrásně zářili.
Rukama se odrazila od břehu a vrhla se do vody.
Zdálo se, jakoby byla dočista nahá, leč nakonec se ukázalo, že na sobě má hedvábné šaty bledě zelené barvy, sotva ke kolenům, prostého střihu a s až zbytečně vykrojeným výstřihem.

Ilin zatajil dech, když postava udělala krok vpřed a proud vody jí div nestrhl s sebou.
Zdálo se, že na chvíli zabalancovala, ale přeci jen se jí podařilo udržet rovnováhu.

Víla se zastavila.
Zelený šat jí povlával kolem těla a ona se jej ani nepokoušela uhladit, aby neodhalil až příliš.
A potom... - jakože byl bůh nad Ilinem -  začala zpívat.
Její hlas měl neskutečnou sílu, jakoby dokázal umlčet vše ostatní, dokonce i potůček náhle ztichl.
Jako když se v líném odpoledním větru rozezní zvonkohra zavěšená na trámu na verandě.
Ten hlas...ach, nikdy nic podobného neslyšel!
Ta dokonalá souhra slov a jemné melodie se mu doslova vryla pod kůži.
Netušil o čem zpívá.
Nerozuměl jí.
Ale přesto měl pocit, jakoby v něm její hlas nechával ožít všechny ty zapomenuté vzpomínky na vzdálený domov, rodné město, bezzubého Hergaa a malou sestřičku Jime spolu s laskavými rodiči.
Přál si ten okamžik zapamatovat navždy - stoupnout čas a zakonzervovat tuhle jedinečnou chvíli navždy.
A vrátit se domů...
Ilin až nyní, po těch dlouhých šesti letech ucítil jak mu srdce sevřel ledový spár - Jime.
Tak moc toužil jí znovu vtisknout do objetí, věnovat jí letmé políbení do vlasů a poslouchat jak se zasměje a začne mu zase vyprávět.
Co se s ní asi stalo?
Když opouštěl domov, bylo tehdy také jaro, matka s otcem stáli opření o dřevěnou verandu a Jime stála s pláčem vedle Ilina, držela se ho za košili a prosila, ať nikam neodjíždí.
Jenže Ilin musel...jeho nemoc se zhoršovala a on už nedokázal snášet soucitné pohledy rodiny s nevysloveným smutkem v očích.
A představa, jak ho sestřička uvidí umírat, ho nakonec přinutila zbalit si nejdůležitější věci a opustit práh svého domu již navždy.
A přesto, přes všechny ty mizerné vyhlídky a truchlivé předpovědi lékařů, stál zde i po těch šesti dlouhých letech...

Víla zvýšila hlas a krajinou se nesl zvučný refrén její písně ještě hlasitěji.
Rukou se dotkla hladiny vody, jakoby laskala věrného psa a poté se zcela ledabyle, za vytrvalého zpěvu otočila.
Její tvář byla překrásně plná a vypnutá a koutky růžových rtů vytažené v úsměvu.
Hleděla na Ilina zcela bez ostychu, jakoby o něm celou dobu věděla a vůbec jí to nevadilo.
Byla to Víla, pravá Jarní Víla.

Ilinovi v tu chvíli proběhla hlavou vzpomínka, jako vystřelený šíp -

Jime a Ilin leželi na postelích, z vedlejší místnosti k nim doléhal tlumený rozhovor otce a lékaře.
Ilin slyšel každé slovo a zároveň s každou minutou co uběhla, se mu hrdlo svíralo o to bolestivěji.

,, Iline,"
Ozval se z vedlejšího lůžka šepot sestry.
,, Ty...ty vážně...umíráš...?"

Nemusel se ani dívat, aby věděl, že Jime pláče.
Zatnul čelist, jak to dělával vždy, když zadržoval slzy a co nejpevnějším hlasem odpověděl,
,, Lékař říkal, že mám ještě naději, není třeba se bát."
Jen těžko skrýval třesoucí se hlas.
Měl strach, každý den žil ve strachu, že k němu smrt již natahuje své kostnaté hnáty, šeptajíce jeho jméno.

,, Hergaa říkal, že lidé odcházejí do nebe."
Zašeptala do tmy posmutněle.
,, Ale já tomu nevěřím, víš?"

Ilin se převrátil na druhou stranu a pevněji se zachumlal do peřiny.
,, Hm."
Nechtěl už o tom mluvit.

,, Po smrti odejdeš na překrásné místo plné života.
Žijí tam víly, ty nejkrásnější a zpívají nádherné písně.
A člověk se potom promění na jednu z těch nových květin, které přinese jaro..."
Zasnila se.

Ilin se ze své postele tiše zasmál.
,, Máš bujnou představivost, víš?
Stejně si myslím, že z tebe jednou bude spisovatelka!"

,, Přestaň se mi vysmívat!"

Ilin zmlkl a náhle zvážněl.
,, Víš, Jime, mě je vlastně docela jedno, co smrt přinese...chci...chci hlavně vědět, že ty tady budeš beze mě v pořádku."
Neslyšel co sestra odpověděla, možná už jeho slova ani nevnímala a usnula.
Ale jemu na tom nezáleželo, potřeboval to jen vyslovit.
A záhy pocítil jak se mu ulevilo.

I kdyby měla Jime s vílama přeci jen pravdu, on byl příliš unavený, než aby nad tím hloubal.

-

Poslední tóny písně se pochmurně rozléhaly krajinou.
Ilin zatajil dech, když si náhle uvědomil, že konečně celé písni porozuměl.
A stejně tak i věděl, jak skončí příběh, o němž víla pěla.

Dívka se zeširoka usmála a v poměnkových očích jí vesele zajiskřilo.
,, Vzpomínáš si, Iline, synu prostých?"
Byl to jen slabý záblesk světla, jež přinesl její slova do Ilinovi mysli a spolu s nimi i jakési prozření...

Tvrdou špičkou jemně kopl do bezvládného těla.
Ani náznak života.
Mimoděk přimhouřil oči, okolo nichž se mu vytvořili vějíře vrásek.
Zvolna si jazykem pošoupnul cigaretu do koutku úst a promluvil na svého kolegu,
,, Nejspíš další feťák."
Utrousil bez zájmu, aniž by se obtěžoval zvednou zrak od země.
,, Nech ho naložit a ksakru ať už je ta mrtvola odsud pryč!"
Lhostejně si odplivl do trávy, načež vytáhl cigaretu z úst, hodil jí na zem a podpatkem přišlápl na chodník.

,, Pane,"
zvolal náhle celý pobledlý mladík a plaše pohlédl na svého nadřízeného.
,, Neměli bychom...chci říct,"
Odkašlal si.
,, zda bychom neměli zjistit jeho identitu a obeznámit s tou tragédií jeho rodinu..."
V rukách neklidně žmoulal lem sňatého klobouku, až mu zbělaly kloubky prstů.

,, Kdo by pro něho truchlil?
Byl to feťák, pouliční špína závislá na heráku!"
Šerif odmítal přijmout skutečnost, že tihle lidé měli kdy nějakou slušnou rodinu.
,, Takový jako on nemají nikoho, komu by na nich záleželo..."

Ilin pocítil chladivé pramínky slz, stékajících mu po obličeji.
Toužil řvát z plných plic, rozmlátit všechno kolem sebe, jen aby konečně odezněla ozvěna té hrůzné vidiny v jeho hlavě.

Pohled víly zjihl.
,, Copak, Iline?
Máš ve zvyku zavírát oči před pravdou?"
V ústech se jí zaleskly bělostné tesáky ostré jako malé dýky.
,, Ach, ano, já vím.
Ale nutno uznat - krásný příběh jsi si vymyslel, abys skryl hořkou pravdu!"

Ilin zatnul ruce v pěst a ještě dříve než si uvědomil že je to jeho vlastní hlas, vykřikl z plných sil.
Jime.
Opět to měl celé před očima.
Jime a jeho rodiče stojící na dřevěné verandě.
Sestřička se křečovitě drží matčiných šatů a ve tvářích má slzy.
Otec i matka hledí zcela neurčitě, leč bolest kterou schovávají uvnitř nedokáže nikdo přehlédnout.
A potom on, Ilin...stojící na prahu posledního schodu, zatímco za jeho zády již čeká odvoz.
Už brzy měl spatřit temnou budovu léčebny obehnanou ostrným kovovým plotem.
Ilin zadržet pláč a strojeně se usmál.
Když mu jej však nikdo neopětoval, cosi jakoby se v něm zlomilo.
Hráz se protrhla.
A potom, jakmile se již nadobro obrátil, pochopil, že už nikdy nebude návratu.
Udělal prvních pár kroků a pak...pak pocítil na své ruce dotek Jarní víly.
Proč jen bylo Jaro najednou tak tiché, tak prázdné ?
Protože měli pravdu, protože už s tím nedokázal bojovat.

...