Muselo to být už velmi dávno, kdy Emily Websterové poprvé přišlo na mysl, že musí být prokletá. Jak jinak si její tehdy dětská mysl měla vysvětlit, že zatímco s ní bylo zacházeno, jako by její čas zde měl každým okamžikem vypršet, ti lidé za oknem skutečně žili. Nebo se jí to alespoň tak zdálo. Všichni měli ten odhodlaný pohled, o kterém Emily dosud četla jen v levných románech, vyskládaných v komíncích podél zdi. Jako by všichni měli svůj vlastní, osobní cíl, ke kterému směřovali veškerou svou pozornost, nehledíc na okolnosti, které se je snažily zastavit. Protože to na rozdíl od jiných věcí mělo skutečný smysl.

Jediné pohledy, které si Emily Websterová kdy vysloužila s naprostou upřímností byla starost a nikdy nekončící lítost. O ty za sklem se nikdo nestaral. Alespoň ne v moment, kdy je mohla sledovat. Mohli dokázat cokoliv. Neomezováni vlastním tělem. Neviděla jejich nejistotu v podobě třesoucích se dlaní. Pro ni byli splněným snem.

A tak dále sedávala u okna, opřená o jeho chladný povrch, zmítaná v delirických představách o rudých vlasech, jablečných koláčích a květech slunečnic, našeptávajících jí slůvka pravdy, která nechtěla slyšet. Že okolní svět, po kterém tak moc toužila, ji velmi pomalu, ale za to s rapidní jistotou, připravoval o život.

Konečně jsem se odhodlala začít tenhle příběh publikovat. Stále o něm trochu pochybuji, takže doufám, že se to snad zlepší v průběhu psaní a že vás to bude bavit aspoň z poloviny tak stejně, jako má předešlá povídka. Hodně jsem váhala nad tím, jestli tenhle příběh zařadit mezi Mystery, nebo už Fantasy. Přece jen, tady už se ta fantasy stránka projevuje mnohem víc, než třeba v tom Dešti. Pořád mi ale přijde, že je to spíš ta vedlejší kolej, tak snad :D. Děkuji za všechny za připomínky :)