„To po nás nemůžete chtít. Vždyť naposledy jí z toho málem přeskočilo a to byla Emily jen na zahradě."

„Chci, abyste nakoupili. Ne, abyste se obětovali pro vyšší dobro."

Od toho nemilého incidentu uběhlo sotva pár dní. Komunikace s jejich matkou se po ten čas snížila jen na ta nejnutnější slova a úkony, bez kterých nebyli schopni obejít. Zatímco předtím Veru vídali, jak neustále krouží domem, těkajíc z místa na místo, jako by nebyla schopna snést jeho atmosféru, teď se zdálo, jako by se téměř stala jeho součástí. Jen dalším objektem vedle skleněných lamp a závěsů s dnes již zašlým, květinovým vzorem. Občas ji neviděli i celé hodiny. Za to si byli moc dobře vědomi měkkých kroků nad jejich hlavami v místech, kde se nacházela půda, a která, pokud Emily věděla, byla vždy zamčená a klíč byl k nenalezení.

Ať jí Saskia za zavřenými dveřmi, mimo jejich dohled, řekla cokoliv, přinutilo jí to konečně se smířit se s jejich zdá se nezměnitelným osudem na tomto místě.

Pro jednou ubylo křiku a dům se ponořil do ticha, o kterém Emily doufala, že jí přinese útěchu. Místo toho ale spolu s těžkým nábytkem a tmavými tapetami ještě lépe dotvářelo pocit kobky, zoufale lapající po vzduchu v podobě letmých pruhů světla, které se jen zřídka během dne dostaly do bodu, kdy byly schopny ozářit celou místnost.

Jako už tolikrát předtím si v očích ostatních připadala jako panenka. Její přítomnost se do určité míry na vědomí brala, ale nikdy ne tak, jako by snad měla možnost běh událostí změnit. Jako by jí ani nepatřil vlastní hlas.

„Nepochopím, proč ti tvá matka už dávno nepořídila lepší šaty." Samozřejmě, že Saskia měla pro své chování pádný důvod. Ostatně, jako vždycky. Přesto se Emily nemohla ubránit pocitu vzrušení, když sledovala, jak na ni upravuje staré oblečení, které musela vyhrabat v jednom z těch zapomenutých pokojů, kterými dům překypoval.

„Nějak nebyl důvod," zamumlala, vědoma si Anthonyho upřeného pohledu, který na ni vrhal přes pokoj. Saskia si odfrkla a vyndala špendlík z pusy.

„Když mi bylo jako tobě, měla jsem co dělat, aby se mi celá má garderoba vešla do skříně. Všechny šaty jsem spíchla tam na tom krasavci." A kývla směrem k pyšnému, šlapacímu stroji pod oknem. Ve slunečních paprscích se černě leskl.

„Naučím tě to, jestli budeš chtít." A dřív, než pokračovala v začišťování lemu sukně, která byla očividně ušita pro někoho mnohem vyššího, než byla Emily, se na svou vnučku široce usmála a dívka měla pocit, že to byl jeden z těch mála upřímných gest, za kterým se neskrýval žádný osobní prospěch.

„Celé Turne Sol se za mnou otáčelo. Moji bratři měli co dělat," pokračovala se smíchem, tentokrát spíš sama k sobě, než k Emily.

Skoro, jako by ji na okamžik viděla takovou, jakou bývala kdysi. Mladou s dlouhými, černými vlasy a jasnýma, modrýma očima, kterými jako by vyzívala celý svět. Poprvé jí došlo, jak nejen ona a její matka, ale i její babička si nejsou navzájem vůbec podobné.

„Vy máte bratry? A kde jsou teď?" vyhrkla v oparu radosti Emily dřív, než si stihla uvědomit, co by mohla způsobit. Reakce přišla okamžitě.

Do té doby hbité prsty se zarazily, úsměv zamrzl. Bylo to něco v její tváři, snad okolo očí, co dívku přimělo svých slov ihned litovat. Jen chvíle léta skrývaných pocitů, kterým se podařilo prodrat skrze masku, kterou byla Saskia zvyklá si nasazovat.

„Pryč," hlesla právě v okamžiku, kdy její vnučka začala uvažovat, jestli by neměla něco udělat. Otevřela ústa, aby se omluvila, ale její babička ji zastavila.

„V životě jsou chvíle, kdy se musíš rozhodnout. Takové volby mohou rozdělit i velmi blízké rodiny," řekla klidným hlasem, který se ale v porovnání s jejím běžným podobal spíše šepotu. Usmála se, ale nebylo v tom ani trocha hřejivosti, jako předtím. „Však to jednou sami poznáte." A s těmi slovy zastřihla poslední nitku na Emilyiných šatech.

„Hotovo. Můžeš se na sebe podívat." Ještě stále lehce otřesená Emily pomalu přistoupila k zrcadlu. Vyhledala v odraze svého bratra, který jako by jen silou vůle drtil slova, která se mu drala na jazyk. Nedokázala si představit, že by ho měla ztratit.

„Klidně půjdu, ale sám. Vždyť je nemocná. Nikdy nebyla mezi lidmi."

„Mně se zdá naprosto v pořádku. Možná je to zdejším klimatem." Nadzvedla obočí. „A jsem si jistá, že ty se o ni postaráš."

Proč měla Emily pocit, že se o ní zase mluví, jako by nestála jen o pár kroků dál?

Zavrtěl hlavou. „Mamka by..."

„Vaše matka by se měla naučit přestat všechno tolik dramatizovat," přerušila ho tentokrát mnohem silnějším hlasem, který Emily přiměl se napnout. „Kdyby neměla takový hudební talent, přísahám, že bych ji poslala k divadlu." Zablýsklo se jí v očích.

„Věděli jste, že hrávala na housle?"

Jak by mohli? Jako by o jejím dřívějším životě snad mohli něco tušit.

Saskia zavrtěla hlavou.

„Věčná škoda." Začala nit navíjet zpět na válečky. „Mohlo z ní něco být, kdyby neměla tak příšerný strach."

Emily nedokázala odtrhnout pohled od svého odrazu, natož se jakkoli pohnout, když k ní babička zezadu líně přistoupila. Všimla si, jak se Anthonyho tělo napjalo, když položila dlaně na její ramena. Zadržela dech.

„Nechceš přece udělat stejnou chybu." A i když se jí dívala do očí, dívka nedokázala říct jistě, jestli mluvila k ní, nebo sama k sobě. Najednou, jako by jí šaty byly příliš těsné. Jako by se s každým dalším nádechem okolo ní utahovaly. Potlačila touhu ze sebe Saskiin dotyk setřást.

Smetla několik žmolků, které na látce ulpěly.

„Věř mi," povzdechla si a byla to jen ona, kdo se v tom zrcadlovém obraze pohnul. „Není snadné žít, když se musíš neustále ohlížet přes rameno."

Vážně se stydím, jak hrozně dlouho mi trvalo tuhle kapitolu vydat. Bohužel se mi do toho ještě přimotalo to, že jsem víc jak týden neměla přístup k internetu, ale zas mám o něco víc kapitol v záloze.

Co si myslíte o Saskii? Co se stalo její rodině a jejímu muži, o kterém se prakticky vůbec nezmiňuje? A čeho se tak moc Vera bojí?