„Prosím, nekřič," zašeptala ta druhá. Jako by ale i ona sama měla problém zachovat klid tváří v tvář své vlastní osobě, který jako by právě vystoupila z říše mrtvých.

Čím déle na ni Emily hleděla, tím víc ji opouštěl prvotní šok. Na okamžik jí myslí bleskla myšlenka, že musela zemřít. Dívka nakonec nebyla její věrnou kopií a Emily nedokázala pochopit, jak se jí podařilo samu sebe tak příšerně vyděsit.

„Ty musíš být Veřina dcera." Neuvědomila si, že od neznámé pomalu ustupuje, dokud na ni znovu nepromluvila. Objala si trup pažemi. Najednou jí byla strašná zima, a to i když okolo zrovna vrcholilo léto. Co tu vůbec dělá?

„Neříkej prosím nikomu, že jsi mě viděla," zpanikařila zničehonic narušitelka, když si všimla směsice strachu a zmatení v očích své společnice.

„Mamka by mě zabila, kdyby věděla, že se o úplňku potloukám venku. Natož že okolo domů lidí, jako jste vy." To, že její slova mohla vyznít, jako urážka si uvědomila až příliš pozdě. Chtěla se k ní aspoň o krok přiblížit, ale obavy, že by tím Emily přiměla k útěku, ji donutily se zarazit. Vyschlo jí v ústech. Jako by na správném postavení jejích dalších slov záviselo vše.

„Já...píšu článek do místních novin o historii města. Věděla jsi, že váš dům je jeden z nejstarších tady?" Vzápětí ale nad svou zbytečnou otázkou zavrtěla hlavou. „Ovšem, že víš."

„Kdo jsi?" Jako by ten hlas ani Emily nepatřil. Neměla tu co dělat. A především neměla s kým co mluvit. Netušila, jak si mohla zpočátku myslet, že hledí do svých vlastní tváře. Podobnost s dívkou naproti ní začínala i končila u blonďatých vlasů a zelených očí. Byl to ale skutečný život, skutečná známka chodící a dýchající bytosti, která je od sebe odlišovala ze všeho nejvíc. To nepatrné, ale přesto pro člověka nepostradatelné světlo, které v sobě Emily nebyla schopna nikdy najít.

Snad dívka doufala, že Emily nakonec byla jen jejím přeludem. Jen blázen si ale něco takového dál namlouval i ve chvíli, co na něj jeho halucinace začala mluvit.

„Ano, ovšem. Asi jsem se měla nejdřív představit. Leila Cutlerová." A natáhla k ní ruku. Ten náhlý pohyb přiměl Emily ucuknout. Těkala pohledem mezi Leilinou tváří a dlaní, stále visící ve vzduchu, jako by chtěla odhadnout cizinčiny úmysly.

„Emily," vyhrkla dřív, než stihla Leila říct cokoliv dalšího. Oči od paže nespustila ani v okamžiku, kdy ji dívka byla nucena za trapného ticha svěsit zpět ke svému tělu.

„Řekneš někomu, že jsi mě viděla?"

„Co si myslela tím, lidé jako vy?" Promluvily obě najednou. Leila se nad její náhlou výřečností jen usmála.

„Promiň, jestli to vyznělo hnusně. Nemyslela jsem to tak." Zvedla k ní oči. Na Emily bylo něco neuvěřitelně dětského. Snad za to mohla ta nevzhledná noční košile, zamazaná od hlíny, ve které jako by se její tělo utápělo. Jako by i samotný vzduch, proudící okolo obličeje, byl pro ni hodný obdivu.

„Myslela jsem zakladatelské rodiny. Však víš," pokračovala se svým vysvětlováním Leila opatrně. Přešlápla z nohy na nohu. „Websterovi, Carterovi a Grahamovi. Tedy, dnes už spíš jen ty dvě. Z Grahamů už tu není nikdo." Doufala, že to co řekla, stačilo. Kdo ve městě o nich také věděl něco skutečného? Něco, co nebylo založené na pověrách a strašidelných historkách, které měly děti odradit právě od toho, čeho se Leila dopouštěla právě teď. Emily ale na ni dál hleděla s němou otázkou v očích, jako by čekala, až něco dodá. Potlačila nutkání se nad tím nepřítomným pohledem otřást. Ještě jednou si ji pořádně prohlédla. Až teď si všimla bosých, umazaných nohou, trní, zapleteném ve vlasech a škrábanců po celém jejím zpola nepříčetném obličeji, které do té doby nebyla schopna vidět. Musela být náměsíčná, prolétlo Leile hlavou.

„Za pár dní se koná ve městě trh. Mamka mě určitě jako vždycky pošle pro zásoby medu. Nechceš jít se mnou? Mohla bych ti ukázat město. Tedy..." Přešlápla na místě. Nikdy dřív se necítila tolik rozpolcená mezi touhou co nejrychleji zmizet a zůstat mnohem déle. Něco zvráceného v ní si ale očividně toto rozpoložení užívalo, protože mluvila dál.

„Ne, že by tu toho bylo příliš k vidění, ale napadlo mě, že bys ráda viděla, jak to tu vypadá a asi se ti nikam nechce samotný. Lidi dokážou být pěkně otravní, viď?" Věděla moc dobře, že už zase plácá kraviny, a že to bohužel ani smích nedokáže zakrýt.

Zájem v Emilyiných očích vystřídal strach.

„To asi nebude ten nejlepší nápad." A začala se otáčet.

„Nemyslela jsem to tak, že by snad měli důvod," snažila se ji Leila zastavit. Cítila, jak ji panika pomalu svírá hrdlo. „Asi to jsou ta malá města. Příliš věcí se tu neděje. Navíc jsi Websterová." Nervózně se zasmála. „Jsi Websterová, že ano?" zeptala se zničehonic. Za celou dobu ji nenapadlo, že by Emily mohla být stejným vetřelcem, jako ona. Nikdy dřív ji tu ale neviděla a v Turne Sol se nikdy nic příliš dlouho neutajilo. Obzvlášť ne příchod někoho nového, což se příliš často nestávalo. Vlastně si nedokázala vzpomenout na situaci, kdy se to za její život skutečně stalo.

Emily se zarazila, ale zpět k ní se neotočila. Leila si nejprve myslela, že ji musela přeslechnout, když se dívka najednou začala smát. Byl to jeden z těch zvuků, který měl schopnost v lidech vyvolat více znepokojení, než kterákoli slova.

„To jméno tady musí mít pořádnou pověst." A na okamžik se zdálo, že to byl někdo úplně jiný, kdo místo Emily promluvil.

Leila si až do této chvíle neuvědomila, že zadržuje dech.

„Kdybys jen věděla."

Tak co říkáte na první setkání? Nemůžu uvěřit, že mi vážně trvalo tak dlouho dopsat tu osmou kapitolu.