Život plynul dál. Červenec se přehoupl v srpen a Emily se Saskiou už nikdy nemluvily o tom, co se stalo onoho odpoledne.

Jejich dny se nadále otáčely ve stejných, vyšlapaných kruzích, kdy se Vera vracela se setměním a Anthony nedlouho před ní.

Žádné lesní toulky, noční můry, ani hlasy v hlavě.

Vše se najednou zdálo...normální.

Emily si nepamatovala, kdy naposledy viděla svou matku takhle šťastnou.

Jestli ty vzpomínky patřily době před Turne Sol, dívka si zanedlouho uvědomila, že si už jen těžko dokázala vybavit okenní rám jejího pokoje, u kterého kdysi dávno celé dny vysedávala.

Ta doba se jí najednou zdála tolik vzdálená.

Skoro, jako by ani nikdy nebyla.

Každý večer se Vera Abbotová vracela se rty plnými historek tehdejšího dne a lidí, které nikdo krom ní příliš neznal. Kůže jí při tom zářila, jako by v sobě nesla samotné slunce.

Na čas byla melodie houslí v domě zapomenuta.

Dny, které kdysi trávil její bratr s ní, se najednou staly Saskiinými, když objevovala stále další tajemství domu, marně se snažící zahnat myšlenky, kde v tu chvíli musel dělat Anthony.

Neodvážila se ho následovat.

Ne po tom, co se stalo naposledy.

Ať se tehdy cítila jakkoli, ať jí ten okamžik naplňoval jakýmikoli emocemi, teď měla jen strach.

Procházela těmi chodbami mezi tvářemi, které se jí najednou už vůbec nezdály tak děsivé, jako když tudy šla poprvé a hodiny trávila jen tím, že se v jejich liniích pokoušela najít alespoň náznak toho, co vídala v zrcadle.

Nikdy nenarazila na Saskiin ani na Veřin, i když tu zcela určitě byla zaznamenána každá tvář, co těmito zdmi kdy prošla.

Emily si často pokládala otázku, jestli mezi nimi byly i podobizny babiččiných bratrů, o kterých se jí občas mimoděk, snad ani ne s původním záměrem, zmínila.

Myšlenka, že by všichni jen tak opustili Turne Sol, se jí najednou moc příčila, a tak zůstávalo vysvětlení, které se ovšem nikdy neodvážila přivést na světlo.

Byl to ten večer, kdy se všichni čtyři konečně sešli u jednoho stolu a ona poprvé musela být svědkem toho pohledu, co v ní zasel první známky žárlivosti.

Stejný pohled, který do té doby patřil jen hvězdám.

A který jí nikdy nepatřil.

Věčně voněl po medu.

Obracel se jí z toho žaludek.

Leila Curlerová doteď nechápala, jak moc dokázala být malá města nepříjemná.

Nikdy dřív se neocitla ve středu klepů, aby se tak musela cítit. Toto místo ráda přenechávala své matce.

Nevěděla, jak příšerně se její otec musel cítit v těch posledních dnech, kdy už musel tušit, že o vše, co mu patřilo, jeho život, kariéra i rodina, měl být připraven.

Vždy se jí dařilo městem proplouvat, aniž by si jí někdo všiml. Ideální postavení pro její pravidelné slídění.

Překročení hranic nakonec přece jen mělo své následky.

Teď by byl správný čas se stáhnout. Všichni by to pochopili. Mladá zvědavost. Jen uklouznutí.

To ale Leila neměla v povaze.

Věděla, že knihovna bude jako vždy prázdná.

Monumentální budova z počátku století dnes sloužila už spíš jako něco mezi skladem a archivem. Krom hrstky novinářů v čele s Eliasem a pár lidé znuděných věčným horkem, ji už nikdo nenavštěvoval.

Pokud se ovšem nepotřeboval skrýt před zbytkem světa.

Ani si neuvědomila, že zadržuje dech, dokud za sebou nezabouchla.

Díky toporné chůzi, kterou se snažila k budově co nejrychleji dostat, aniž by se rozeběhla, ji konečně dostihla bolest. Dech zůstal jako klubko vlny zašmodrchaný někde na dně hrdla a musela se opřít o dřevo za sebou, aby se jí nepodlomila kolena.

Vždy si byla sebou a svými rozhodnutími tak jistá, že ji ani nenapadlo, že by ji pár pohledů a zašeptaných slov mohlo takto rozhodit.

Zatřásla rameny. Musela se vzchopit.

Mnohem jistějším krokem prošla halou směrem k ohromnému schodišti. Až teď ji napadlo, jak moc místní prostory připomínaly vnitřek domu Websterových se svými tmavými tapetami a nábytkem, ozářené jen letmými, barevnými pruhy světla z vitrážových oken, věčně skrytými za sametovými závěsy.

Na okamžik se jí vybavila vzpomínka na architekta, o kterém musela někde číst, a který musel s Websterovými něco mít, i když na jméno si už nevzpomněla. Ne, že by na tom příliš záleželo.

V té rodině stejně žádný muž příliš dlouho nevydržel.

Leila se zarazila, když jí ta poslední myšlenka proletěla hlavou. Jako by si část jí na chvíli pomyslela, že ten střípek jejího vědomí měl být mnohem důležitější.

Stejně tak ale mohla chytat můry ve tmě.

Temně zelený koberec tlumil její kroky, kdy vyšla do patra, kde bylo v policích uloženo těch pár beletristických svazků, pospolu držící jen tím, že se jich po tak dlouhou dobu nikdo nedotýkal.

Místnost byla plná prachu. Navzdory tomu to bylo ten den poprvé, co se Leila mohla svobodně nadechnout. Se znovu nalezeným elánem se rozešla podél plachtou zakrytých křesel k čítárně, kde už léta byly skladovány neprodané výtisky novin.

Jako by z ní každým krokem byla odejímána tíha, o jejíž přítomnosti do té doby neměla ani tušení.