Saskia se o Joannu Carterovou nikdy příliš nezajímala. Byla si vědoma její přítomnosti, ale jen zřídka ji více brala na vědomí.

Navíc bylo očividné, že se jí ta malá bojí. Kdoví, co jí o ní Ljuba napovídala. Nepamatovala si, kdy naposledy se s ní ve skutečnosti viděla. I přes svůj zevnějšek měla tato žena neuvěřitelnou schopnost splynout s okolím

Pokaždé ji to zaskočilo. To, čeho si byla u její matky až příliš dobře vědoma, si s tou malou žábou nikdy pořádně nedokázala spojit. Jako by ji i po té době stále v mysli viděla jako to dítě s věčně zacuchanými vlasy, na každém kroku pronásledující Veru.

„Skoro jsem tě nejdřív nepoznala. Vyrostla jsi."

„Neviděly jsme se už někdy?"

Zdálo se, že přišla právě včas.

Joannina do té doby rozzářená tvář při pohledu na její postavu zmrzla. Byl to jen okamžik, než se k ní otočila i její vnučka.

Opět byla narušitelem.

Saskia si povzdechla.

„Díky, že ses o Emily postarala. Nebude se to opakovat." Carterové jako by až teď došel význam Saskiiny návštěvy. Aniž by od ní odtrhla plné narůstající paniky, nahmatala Emilyiny ruce.

„Nic se neděje. To je jen moje babička." Ani po měsíci soužití si dívka nedokázala na toto označení pro Saskiu zvyknout.

Nakonec to bylo snad poprvé, co ji tak oslovila.

„Řekni Veře, že na ni čekám," zadrmolila Joanna co nejrychleji, jako by se bála, že Emily každou chvílí zmizí.

Dívka zatřásla hlavou.

„Předtím jste mi chtěla něco říct. " Ale nit už byla ztracená.

„Řekni jí to!" zakřičela za ní ještě ta podivná postava, když ji Saskia téměř silou musela z toho podivně zapáchajícího domu odvést.

Skoro jako by nechtěla, aby se dočkala odpovědi.

„Odkud se může znát s mamkou?" zeptala se dívka po chvíli ticha. Věděla, že to z ní mluvily zbytky naivity, když věřila, že by se snad dočkala přímé odpovědi. Vše se najednou změnilo v pozorování a správném zařazení těch několika málo momentů po položení otázky, než si stihly nasadit další masku.

Saskia se k ní ale ani neotočila.

„Jako malé si spolu hrávaly."

Emily ani nečekala, že by se jí podařilo babičku rozpovídat. Přesto v ní každá nová znalost vyvolávala jen další otázky o době, než její matka odešla z Turne Sol. V její mysli možnost přátelství mezi Verou a tou zoufalou ženou, téměř neexistovala.

„Co jsi v tom lese vůbec dělala?" zeptala se zničehonic Saskia. Dívka předpokládala, že zbytek jejich cesty proběhne v tichosti, takže jí chvíli trvalo, než opět nalezla patřičná slova.

Zadívala se na své nohy, křupající po rozpáleném štěrku a poprvé v jejím krátkém životě jí napadlo, jaké by to asi bylo brodit se sněhem. Musela vždy popoběhnout, aby se svou drobnou postavou byla schopna se Saskií držet krok.

„Hledala jsem Tonyho," řekla tiše.

Saskia svraštila obočí.

„V lese? Proč ses mě nezeptala, kde je?"

Jako bys mě nechala odejít, pomyslela si Emily.

„Šel za Elaine Grayovou, že?" A zvedla k ženě hlavu. Ta místo odpovědi jen stiskla rty, jako by se jí při zmínění toho jména na okamžik udělalo nevolno.

„Neptala jsem se." A zahleděla se na alej stromů podél cesty. „Proč si to myslíš?"

Protože stále musela myslet na ten pohled, který té na tržišti věnoval.

Protože pro jednou středobodem jeho vesmíru nebyla ona sama.

Ta žena jí chtěla něco říct. Kdyby nebylo Saskiy...

Samozřejmě, že si uvědomovala, že Joanna byla jen těžko spolehlivým zdrojem informací. Při vzpomínce na šílenství v očích se otřásla.

Byla ale prvním člověkem, který jí byl ochotný dát alespoň nějakou odpověď.

A Emily byla zoufalá.

Ve své babičce se ani po tom měsíci nebyla schopna vyznat. Skoro, jako by svůj přístup k sourozencům měnila ze dne na den.

Jako například teď se dívce skoro zdálo, že na ní Saskii i snad záleží. Že v jistém smyslu v ní poznává rodinu, kterou musela ztratit.

Později si tu naivitu jistě vyčte.

„Byla jsem tu už někdy?" vyhrkla Emily dřív, než si to stihla rozmyslet.

To bylo ono.

Saskia se zarazila v polovině kroku, upřímně překvapena dívčinou otázkou.

„Jak tě to napadlo?" A pokračovala v chůzi, i když tentokrát mnohem pomaleji.

„Ta žena se o něčem zmínila."

Co by jen obětovala za střípek toho, co se odehrávalo v Saskiině mysli.

I když se jí zdálo, že to byla právě její babička, kdo byl ke konečnému vyslovení všech těch tajemství ochoten nejvíc, jako by se i ona najednou uvědomila, co by pak mohlo nastat.

Nakonec Emily zůstaly jen lži.

„Ano."

Přeslechla se?

Švihla k ní hlavou. V krku jí zapraskalo, ale to bylo to poslední, o co by se starala.

„Cože?"

Saskia si povzdechla a založila paže za zády.

„Myslím, že Anthonyho tehdy nechali u nějakých známých ve městě, takže přijeli jen s tebou." Zavrtěla hlavou. „Byly ti sotva čtyři. Divím se, že si z toho vůbec něco pamatuješ."

Emily nakrčila nos.

„Oni?"

Saskia přivřela oči. Začínala s tou holkou ztrácet trpělivost.

„Tví rodiče, samozřejmě."

Emily vynechal dech. Jen tak tak se jí povedlo udržet rovnováhu, když vzápětí škobrtla.

„Můj otec tu byl?"

Saskia potlačila nutkání protočit oči v sloup. Její ticho bylo dostatečnou odpovědí. Dívka sklonila hlavu a ošila se, když jí u ucha zabzučela včela.

„Mamka nám o něm nikdy moc neřekla. Jen, že nás opustil."

„No, tehdy tu byl." A utnula tak jakékoli další snahy se dozvědět víc.

Jestli to byla pravda, to odtud prostě jen tak...odešli?

Bylo to už pár týdnů, kdy si začala poprvé všímat, že je pro ni každým dnem stále těžší si představit svět mimo Turne Sol.

Občas zapomínala, že před příjezdem žila i někde jinde.

Jestli se to dalo pokládat za život.

Na moment pocítila uspokojení, jakýsi pocit zadostiučinění, že to nebyly jen její představy.

Že tu opravdu nebyla poprvé.

Dokud si neuvědomila, jak tedy bylo možné, aby si její čtyřleté já pamatovalo tvář Elaine Grayové.

Ne, když byly jistě skoro stejně staré.

Nemůžu uvěřit, že tuhle kapitolu přepisuji opravdu až teď. Obvykle to udělám vždycky co nejdřív po dopsání další kapitoly, ale nevím, jestli to je tím, že další je docela krátká, tak jsem to chtěla udělat po dopsání až té další, nebo prostě na to nebyl dostatek klidu a času (hlavně klidu). Jen bych nerada překročila ten svůj nevyřčený limit, a to, že tuhle povídku nebudu psát déle jak rok. Už tak je to dost dlouhá doba :D

Snad jste mezitím úplně nezapomněli kdo je kdo a co se minule přihodilo. :D