Ve vzduchu se mísil vtíravý zápach plísně s vůní cukru.

Emily se rozkašlala, když se v její blízkosti náhle vzedmul oblak prachu. Ztěžka se posadila a začervenalýma očima se rozhlédla po pokoji.

Květinový vzor.

Jako by ji sežrala babiččina sedačka.

Okolo hlavy jí poletovala zlatavá smítka a Emily si byla víc než jistá, že taková místnost v Saskiině domě neexistuje.

„Neměla bys chodit tak blízko k poli."

„Ježiši kriste," vyjekla dívka, když jí došlo, že není sama.

Z protější pohovky na ni hleděl stín její matky.

Nebo to byl alespoň její prvotní dojem.

„Cože?"

Postava napnula už tak dost křečovité tělo.

„Pole. Neměla bys k němu chodit." A i když se očividně snažila působit ve svých slovech sebevědomě, její hlas jako by za jejím záměrem zaostával. V poslední chvíli očima vyhledala talíř se sušenkami, který po celou dobu svírala před sebou jako rekvizitu.

„Dáš si sušenku?"

Jako by z ženy před ní někdo vysál veškerý život.

Podle rysů v její zmačkané tváři dokázala Emily ještě stále rozpoznat, že kdysi musela být docela hezká, ale to už dnes bylo minulostí.

Byly to jen záblesky, mžitky v koutku oka, které ji v prvním momentu připomněly Veru Abbotovou.

Stejně jako zbytek pokoje, jako by i ona nechávala sebe tak nějak ležet ladem a postupně zanášet prachem, jako jen další kus nábytku.

„Kde to jsem?" zeptala se Emily a samotnou ji překvapila síla v jejím hlase.

Žena se otřásla a ještě jednou bleskla vyhaslýma očima barvy medu po talíři, jako by si najednou nebyla jistá, co má udělat dál.

Emily při pohledu na její tenká, třesoucí se zápěstí zauvažovala, kolik síly ji asi jen stálo ho udržet.

„Odvedla bych tě domů, ale bylo to moc daleko a tys už nemohla dál..." Ztuhla, když se z ženiných útrob náhle vydral vzlyk.

Nebyla zvyklá, aby před ní lidé plakali.

Nevěděla, co si o téhle situaci myslet. Matně si vybavovala, jak se s něčí pomocí belhala lesem, ale stejně tak mohlo jít jen o představy.

„Řekni Veře, že jsem udělala vše, co jsem mohla," švihla k ní zničehonic hlavou, jako by se chtěla ujistit, že ji dívka nepřeslechne.

Emily zamrkala očima.

„Odkud znáš mou matku?"

„Neříkala ti o mně?" Dívka zalitovala, že nemůže couvnout, když se v ženiných očích rozhořelo dávno ztracené světlo.

„Jsem Joanna," řekla pomalu a dotkla se při tom hrudi, jako by si i ona sama potřebovala své jméno připomenout. „Joanna Carterová. Já a tvá matka jsme bývaly přítelkyně, i když to tehdy všechno bylo trochu..." Rozhlédla se po pokoji, jako by si na okamžik v souvislosti s okolím něco vybavila, ale myšlenku vzápětí zahnala. „...jinak."

Dívka si jen sotva dovedla představit, že by to podivné stvoření před ní mělo cokoliv společného s její krásnou matkou, která si každé ráno přivstávala, aby si stihla natočit vlasy.

Byla očividně šílená, a i když se zdála neškodná, Emily se nenápadně začala rozhlížet po zámince k odchodu.

Postupně se jí začaly vybavovat vzpomínky na les a slunečnice.

Anthony.

Hlasitě polkla.

„Musím jít." A vyskočila na nohy. Svět okolo se vzápětí proměnil v kolotoč temných siluet. Joanna byla ve vteřině u ní.

Jen s malou námahou ji přinutila se znovu posadit.

„Nehýbej se." Emily zamrkala, když se s ní místnost ještě převrátila, než konečně znovu nabrala svých pravých tvarů.

Joanna jí klečela u nohou a s neskrývaným zájmem si ji prohlížela.

Tentokrát to byla Emily, koho zamrazilo.

Takhle zblízka, s rozzářenýma očima, a když pominula veškeré okolnosti, připomínala zničehonic její matku mnohem víc.

Pokud by ovšem Vera předtím prošla peklem.

K dívčinu šoku zničehonic vztáhla dlaň k její tváři, ale Emily byla příliš otupělá, než aby stihla včas ucuknout.

Joanna se pomalu usmála a odhalila tak řadu zkažených zubů.

„Vždycky jsem si říkala, jak moc by ti má dcera byla podobná."

Roztřesenou rukou několikrát přejela prostor okolo jejího břicha, ale dotknout se ho nedokázala .

„Vzali mi ji, víš? Protože jsem nedokázala uhlídat Veru."

Emily zalapala po dechu, když si ji k sobě zničehonic přitáhla.

„Skoro jsem tě nejdřív nepoznala." Usmála se a dívce se zvedl žaludek. „Opravdu jsi vyrostla."

Musela se přeslechnout.

Proč ji vlastně poslouchala? Nemohla to mít v hlavě v pořádku.

Přes všechny ty racionální myšlenky, vířící jí hlavou, se ale nedokázala přinutit zavřít oči.

Místo toho se rozhodla je otevřít.

„Neviděly jsme se už někdy?"

Opravdu je to poprvé, co se Emily ocitla v Turne Sol? Co říkáte na novou postavu? Teď zpětně docela lituji, že těch postav je tam tolik. Když si vezmu, kolik jsem jich měla ve své první povídce tady...:DDD Docela se divim, že se v tom lidi vyznali. Snad se vám to neplete, i když si myslím, že zrovna Joanna by neměla. Už tam v pár kapitolách byla o Carterových zmínka, jako o další zakladatelský rodině krom Websterů.

Další kapitolu skoro určitě budu muset rozdělit kvůli délce, takže bych snad tentokrát měla přidat další díl dřív.