Anthony byl pryč.

To uvědomění ji zasáhlo jako rána do břicha.

Vera ji sotva nechávala samotnou. Co si pamatovala, její bratr byl vždy někde poblíž, když ji hlava na příliš dlouho sklouzla pod vodní hladinu, nebo když byla zkrátka příliš mimo sebe, než aby si plně uvědomovala, co se okolo ní děje.

Nikdy ji nenapadlo, že nebyla jedinou, kdo byl v tom domě uvězněn.

Nedokázala si představit důvod, kvůli kterému by ji nechal takhle samotnou.

Byla ještě napůl v polospánku, když se jako duch vznášela domem ve snaze zahlédnout alespoň náznak toho, že nezůstala naprosto sama.

Poprvé za její krátký život.

Co se změnilo?

Kdy jejich matka přestala konečně s tou příšernou písní?

Došlo jí, že si přesně nepamatuje, kolik času uběhlo od Leilina odchodu.

Nebyla tu snad ještě před chvílí?

Tohle už znovu ne. Vždyť si sotva začala uvědomovat okolní svět. Nemohlo to být zpět.

Věděla, že to jsou ty stěny, co ji přivádělo k šílenství. Vždycky to tak bylo.

Nikdy nebyla nemocná.

Dívala se na ty tváře na stěnách, s nimiž snad nemohla mít, nikdo z žijících Websterů, cokoliv společného.

A to místo nad schody, kde jeden obraz chyběl.

Nakonec nebyla jediná, kdo v domě zůstal. Jak ji něco takového mohlo napadnout?

Ať Anthony a Vera odešli kamkoliv, stále tu byla Saskia, po lokty ponořená v zemi. Ta, pro kterou do jejich příchodu snad zahrada ani neexistovala.

Musela najít Tonyho.

Kdyby jen věděla...

Ten med.

„Můj med vždycky zmizí jako první. Prý se na něm dá vybudovat slušná závislost."

„ A za každou cenu se vyhýbej Grayovým."

Opravdu by ji opustil...kvůli ní?

V mysli se jí vzápětí vybavila vzpomínka na její tvář. Bouřkové oči, sebevědomý úsměv a oslí výraz jejího bratra.

Co na ní bylo, že se jí lidé z města tolik báli?

Skoro čekala, že ji zastaví nějaká neviditelná síla, když v tichosti otevřela vchodové dveře.

Tak všední úkon, který najednou znamenal mnohem víc.

Branou jít samozřejmě nemohla. To ale nebyla jediná cesta ven, že?

Jistě tu muselo být místo, tam někde, kde se poprvé setkala s Leilou Cutlerovou.

Hlasům v hlavě vzdorovala jen na okamžik.

A nakonec, každý další krok byl jen lehčí.

...a lehčí...

...a lehčí...

Tohle se mu muselo zdát.

Už si ani nepamatoval, kdy ten inzerát poprvé vyvěsil. Mohly to být i měsíce bez odezvy.

Pro někoho tak chaotického, jako byl Elias, se i každodenní věci dokázaly velmi snadno vymknout z rukou.

Přesto nějakou hrou osudu to byl právě on, kdo skončil jako nový šéfredaktor jejich místních novin.

S úzkostí pohlédl na všechny ty šanony a stohy papírů, které se tak marně snažil před jejím příchodem zredukovat.

Musel být všem pro smích.

Myslet si, že by se mu mohlo podařit se jí v tak malém městě vyhýbat věčně.

Že dokáže předstírat, že se nikdy nevrátila.

A přesto tu teď Vera seděla, jako by od té doby ani snad neuběhl žádný čas.

Propletl si prsty na stole, dobře si vědom pohledů jeho podřízených, od nichž je dělily jen skleněné zdi kanceláře.

Odkašlal si.

„Proč jsi přišla?"

Nervózně se usmála.

„Slyšela jsem, že někoho hledáš." Promnula si ruce a vytáhla z brašny list papíru. „Přinesla jsem svůj životopis. Za posledních několik let jsem dělala sekretářku v několika firmách." Najednou se zarazila, jako by si na něco vzpomněla.

„Přinesla bych i doporučení, ale musela jsem je ztratit při stěhování." A až po dalším okamžiku, kdy stihla v její hlavě proběhnout další řada dohadů, mu lejstro podala.

Ten jako by si ale její paže ani nevšiml.

Bez jakéhokoli dalšího pohybu stále upíral pohled na její tvář, jako by mu její přítomnost ještě nesplynula se skutečným světem.

„Nestudovala jsi hudbu?" zeptal se zničehonic.

Zatřásla hlavou.

„Co to s tím má společného?" A když ani tentokrát její pobídku k převzetí životopisu nepřijal, neslyšeně ho před něj položila, hned vedle hrnku s kávou z předchozího dne.

Sluneční světlo prostupovalo jejími vlasy jako stužka a Elias najednou pocítil neodkladnou touhu se jich dotknout.

Stejně, jako to léto, kdy mu bylo sedmnáct a ještě nevěděl, že to mělo být naposledy, kdy si ho k sobě pustí tak blízko.

Už nikdy nebyla stejná.

Vera si povzdechla a ještě jednou se nevědomky rozhlédla po všudypřítomném chaosu.

„Nebudu tu překážet."

„Proč ses vrátila?" Švihla k němu hlavou.

„Cože?"

„Řekl jsem ti, ať se nikdy nevracíš." Zavrtěl hlavou. „Sotva ses odsud tehdy dostala. Víš vůbec, co riskuješ?"

„Neměla jsem na výběr." Otřásla se, jako by mohla cítit jejich pohledy v zádech a Elias potlačil nutkání se přes stůl dotknout její dlaně.

„Už je to čtrnáct let," zašeptala.

„A pořád na to nikdo nezapomněl."

Další okamžik strávili v tichosti, která se s každou další vteřinou stávala čím dál víc stísněnější.

„Kdy plánuješ odjet?" zeptal se Elias po chvíli, aniž by se jí podíval do očí.

„Neplánuji."

Na moment se zarazil, i když podvědomě musel odpověď očekávat.

„Nemůžeš tu zůstat."

„Kvůli tomu tady nejsem."

Zvedl k ní oči. Sakra, měl ty stěny už dávno dát přestavět.

„Proč jsi opravdu přišla?" řekl tiše a rozpřáhl paže. „Přece opravdu nemůžeš chtít..."

„To chci," přerušila ho a v pryskyřicových očích jí na okamžik blesklo cosi, co si s její osobou přestal spojovat už velmi dávno.

Skoro, jako by se v jejím stínu na okamžik mihl odraz té, kterou kdysi znával.

Dodnes netušil, co tu změnu zapříčinilo.

Jestli byli Websterové v něčem skutečně dobří, tak to bylo držení tajemství.

Vera nebyla výjimkou.

„Eliasi," vytrhl ho z úvah její hlas.

Obraz byl pryč.

Bylo to poprvé po dlouhé době, co mu řekla jeho jménem.

Sklonila hlavu a nevědomky si začala mnout látku šatů mezi prsty.

„Vím, že nemám právo o cokoliv žádat. Od tebe ze všech nejmíň." Zastrčila si neposedný pramen za ucho a zpoza řas k němu vzhlédla. „Dej mi ale možnost mít aspoň tohle. Když Henry..."

„Nemluv o něm!" utnul ji Elias hruběji, než měl v úmyslu a tělo se mu jako na povel napjalo.

Jako by jí snad někdy dokázal něco odmítnout.

Dodnes ho pronásledovaly noční můry z toho dne, kdy ji přinutil opustit město.

Měl se o ni postarat.

Aspoň na moment překonat ten neuvěřitelný vztek pro to, jak ho mohla tak příšerně zradit.

Svou zbabělost, která ho po celý život držela na jediném místě.

Jak mohl tušit, že tu tvář z jeho vzpomínek, zlomenou žalem, bude mít ještě někdy šanci spatřit?

Dorothy Parkerová seděla u svého stolu, snažící se hledět své práce, ale pohled jako by se jí vždy samovůlí stočil k Eliasovi.

Byla ráda, že k ní ta žena sedí zády.

Ta měla ale odvahu po tom všem sem ještě přijít.

Vynechal jí dech, když si všimla Eliasova pohledu, který se ten hlupák zřejmě už ani nesnažil skrývat.

„Idiot," procedila skrze zuby, když se jí tužka v dlaních zlomila.

Bylo to poprvé, co se Emily ocitla v lese.

Až pozdě si uvědomila, že v domě zapomněla boty, když se jí už poněkolikáté podařilo si do nohy zaklesnout větvičku nebo kámen.

Nemohla ale už být daleko.

Žlutá záře slunečnicového pole se zdála každým krokem jasnější.

Tam za těmi zdmi jí nikdy úplně nedošlo, jak silné nutkání ji k tomu místu hnalo.

Ta představa byla tak silná, že ji donutila se rozeběhnout. Bolest v chodidlech pro ni přestala existovat.

Existoval jen ten okamžik.

Přesto se ale část její mysli nemohla zbavit pocitu, že něco bylo špatně.

Že neměl být den.

A že to nemělo být slunce, co jí zářilo na cestu.

Zem pod nohama se jí ale ptala na svolení a ona jen těžko potlačovala chuť přijmout.

Ta část, která chtěla zmizet mezi slunečnicemi.

Ne ta, která si nepřála nic jiného, než najít svého bratra.

Musela se zastavit.

Aspoň na okamžik si vyčistit hlavu.

Jen...

„Dávej pozor!"

Ten výkřik pro ni byl jako probuzení ze sna. Nohy se jí ihned zastavily. Její pohled ještě okamžik s nevěřícností setrval na nehybných končetinách.

„Zbláznila ses?" pronesl za ní někdo tak tiše, že ho sotva mohla slyšet a Emily na chvíli napadlo, jestli ho nedoprovázel i potlačený vzlyk.

Velmi pomalu se otočila. Myslela si, že se lidé z města vyhýbali místním lesům.

Stačil jí jediný pohled, aby jí došlo, že žena před ní nemohla mít s nimi nic společného.

Tak doufám, že je to tak dlouhý kvůli těm dialogům, a že jsem tuhle kapitolu nějak víc „rozsekávala." Začíná se nám pomalu odhalovat Eliasova a Veřina minulost. Proč myslíte, že musela před lety opustit město? A kdo je žena, se kterou se na konci Emily setkává?