V Turne Sol trvalo věčnost, než se slunce přehouplo přes obzor a město se konečně ponořilo do tmy. Dny se zdály nekonečné. Místní si nikdy plně nezvykli na pocit, který v nich noc probouzela. Její příchod byl pro ně pokaždé téměř překvapením.

Elias moc dobře věděl, že v tuto hodinu se jen těžko mohl ulicemi krom něj toulat i někdo další. Ale ani tato myšlenka, ať už tolikrát v jeho hlavě zopakovaná, mu na klidu nepřidala. Čím blíž domu byl, tím se víc se jeho chůze zrychlovala. Ostatně stejně jako tělo, připravené k útěku.

Věděl, že je sám. Že si to s ním hrálo jen jeho podvědomí. Přesto se nemohl zbavit neochvějného nutkání vzadu na jeho hlavě, které jako by ho přesvědčovalo, že je sledován. Nesmí se otočit. Ať udělá cokoliv, ať půjde seberychleji, jen se nesmí otočit. O to nakonec šlo, ne? Dokud bude hledět vpřed, nikdy nebude muset pochybovat.

Cítil, jak se mu stahuje hruď. Ta bolest byla už téměř nesnesitelná. Nedokázal tomu zabránit. Strach byl silnější než zdravé uvažování. Bylo to jako impuls, když zahlédl svůj dům, co ho přimělo se rozeběhnout. Ničím si nemohl být jistý. Jen svým dechem, burácejícím se stále větší intenzitou v uších a srdcem, které mu svým tlakem způsobovalo téměř fyzickou bolest.

V jediném okamžiku paniky si pomyslel, že musel ztratit klíče, než je konečně nahmatal.

Byl sám. Všichni byli už dávno zalezlí ve svých domovech. Jen on a jeho paranoia. Paranoia, která se právě vyvinula v dost přesvědčivé halucinace. Byl to smích, co právě zaslechl?

Tělem mu projel mráz, když mu u ucha zaznělo tiché povzdechnutí. Skoro, jako by za ním někdo stál.

„Do prdele!" Prostorem se rozezněl cinkot klíčů, když dopadly na zem. Pokusil se je ve tmě nahmatat.

Neotáčet se. Jen se neotáčet.

Konečně je našel a s téměř triumfálním výkřikem je zastrčil do zámku a rozrazil dveře. Na okamžik ho obklopil chladný vzduch. Nesetrval ale dlouho, když za sebou dveře vzápětí zabouchl. Vlivem nárazu jako by i dům na moment zadržel dech, když se jeho stěny nebezpečně otřásly.

Zavřel oči a opřel se o dřevo zády. Srdce mu stále bušilo, jako by se mělo každou chvílí zastavit. Věděl, že bude ještě chvíli trvat, než si jeho tělo uvědomí, že je v bezpečí.

„To to trvalo." Ne, že by se to snad stalo poprvé. Obyčejně ale za sebou Elias neměl scénu jak z hororu. Prudce se otočil, až zátylkem narazil do dveří za sebou. Pozdě si vzpomněl na med, který mu náhle vyletěl z rukou. Zachytil ho jen tak tak a mimoděk se mu podařilo rozsvítit.

„Co tady do prdele děláš?!" Naproti němu se Nathan Cutler zavrtěl v křesle. Nevypadal zrovna nejlíp. Skoro jako by pokaždé, když ho Elias viděl, se v něm ztrácelo to, co z něj dělalo člověka, který býval jeho nejlepším přítelem.

„Chtěl jsem počkat venku, ale nevěděl jsem, kdy se vrátíš."

„Takže ses sem vloupal." Nathan uhnul pohledem a Elias poraženecky sklonil hlavu.

„Co chceš, Nate?" A přešel k lince, na kterou nádobu konečně položil. Ihned se cítil o něco klidněji. Nikdo nevěděl, že se s ním stále stýká. Kdokoli by mu řekl, že musí být blázen, když ho neodstřihl stejně, jako ostatní. Když to dokázala jeho rodina, tak proč ne on?

Nedokázal se k tomu přinutit. Ne, že by mu to Nate příliš ulehčoval. Pokaždé, když se zjevil, Eliasovi jen připomněl to, co kdysi bývalo. A to i teď, když se uprostřed noci zjevil v jeho domě ve stavu, jako by posledních několik týdnů strávil na ulici, což byla s největší pravděpodobností také pravda.

Jeho společník mezitím bloudil očima po pokoji, jako by se nedokázal rozhodnout, na co zaměřit sovu pozornost.

„Byl jsi dnes na trhu?" zeptal se konečně.

„Co myslíš?"

„Viděl jsi je?"

„Koho?" zeptal se Elias, aniž by se k němu otočil. Nathan svraštil obočí.

„Myslel jsem, že se s tebou spojí jako s prvním. Že je zpátky."

„Jestli máš na mysli Veru..."

„Proč myslíš, že se vrátila?" přerušil ho. „Po tom, co se stalo naposledy."

„Jak to mám asi vědět?" Rozhodil paže.

„Viděl jsi její dceru?" zeptal se Nate, aniž by na jeho předchozí výbuch jakkoli zareagoval.

„Byl jsi tam stejně, jako já, tak proč se ptáš?" Nathan se zamračil a uhnul pohledem.

„Byl jsem příliš daleko. Ti lidi se tam nahrnuli tak rychle..." Najednou se mu v očích zablýsklo, jako by si až teď něco uvědomil. „Je to tady znovu, že ano? Jako před lety." Elias se nad jeho slovy zarazil. Bylo snadné předstírat, že se vlastně nic nezměnilo. Člověk snadno zapomněl.

Promnul si obličej.

„Měl bys jít domů." Nathan se ušklíbl.

„Víš, že mě ani na ulici nepozdraví, natož aby mě pustili do domu." Elias se ho nikdy neodvážil zeptat, jestli ví, co bylo mezi ním a Charlotte. Ta lehkost, se kterou s ním mluvil, svědčila o opaku. Přesto si Elias byl dobře vědom Nathanovy věčné všudypřítomnosti. Ve městě neexistovalo nic, co by mu mohlo uniknout.

Ať to bylo jakkoli, oběma zřejmě současný stav vyhovoval. Nebo se minimálně báli změny, která by mohla nastat.

„Možná kdyby ses začal chovat rozumně, neměly by pro to důvod." Nakrčil obočí nad jeho zmačkaným oblečením, visícím na kostnaté postavě, která se už téměř začala vzdalovat jeho lidské podobě.

„Kdy naposledy jsi jedl?" Nathan zavrtěl hlavou a vyskočil na nohy.

„Ty mi pořád nevěříš." Bylo to prohlášení, ne otázka.

„Tak kdy?" zeptal se Elias netrpělivě, ale jeho přítel se na něj znovu nepodíval. Místo toho zatěkal očima ke sklenici na lince.

„Tohle místo je plné jedu. Ani takhle nemohu plně věřit tomu, co vidím." Elias si založil ruce na hrudi a otočil se směrem, kam se upíral Nathanův pohled. Povzdechl si.

„Už zas tohle? Mluvili jsme o tom už aspoň tisíckrát."

„Jak můžeš takhle žít? Copak to opravdu nevidíš?" Prohrábl si už tak dost rozcuchané vlasy, takže mu teď trčely do všech stran. Pro Eliase to ale bylo pořád to samé dokola a sám si nebyl ve svém vědomí jistý, jestli se i tím, že ho stále znovu poslouchá, proti něčemu neprohřešuje.

„Kdy naposledy jsi udělal něco jinak?" zeptal se ho Nathan najednou. „Kdy naposledy jsi udělal něco jen tak, aniž bys nad tím přemýšlel? Něco krom chození do práce a na ty pitomý akce?" Elias rozhodil paže.

„No tak žiju ve stereotypu. Co je na tom?"

„Jen to, že si nepamatuješ jedinou zimu." Do téhle chvíle se skutečný obyvatel domu jen smál.

„Co tím myslíš?"

„Nebo snad ano?" Elias zatřepal hlavou, jako by jeho otázka byla úplně zbytečná.

„Nate, byla minulý rok, jako vždycky." Protože některé věci se prostě opakovaly. Měly svůj řád a neexistoval nikdo, kdo by je dokázal zastavit. Jako roční období.

„Říkáš to proto, že si to pamatuješ, nebo protože by to tak mělo být?"

„Samozřejmě, že si ji pamatuju." Ale byla to pravda? Jistě, že si na ni Elias vzpomínal s tím vším, co k ní patřilo. Sněhem a chladnými rány, ponořenými v mlze. Byla to ale skutečná vzpomínka? Dokázal si vybavit, co tehdy dělal? Co se stalo? Už jen takové úvahy mu způsobovaly bolest hlavy.

Nathan naklonil hlavu na stranu. „Najednou si nejsi jistý, viď? To je v pořádku. Vždycky to tak je. Ale ten pocit tě vždy zaskočí. Jaké to je pochybovat?" Velmi nepříjemné. Nepřirozené. O takových věcech se mluvit nemělo.

„Vypadni!"

„Eliasi, poslouchej mě." Ale ten se na něj ani nepodíval. Jako by se v něm sepnulo to, pro co by Nathan mohl udělat cokoliv, a stejně by pro zbytek města zůstal jen mžitkami před očima.

„Proč se musíš vždycky chovat takhle? Už tehdy, když sis nechal utéct Veru, si měl něco udělat a teď se to všechno děje znovu a ty budeš jen dřepět doma a čumět do zdi."

„Už jsi skončil?"

Byl to ještě okamžik, kdy na Eliase bez jakékoli reakce hleděl, než se konečně vyřítil do tmy.

Nad Turne Sol se jen málokdy stáhly mraky. Horko se ve vzduchu drželo až do chvíle, kdy téměř začalo do sebe narážet a praskat. Mnoho tváří se tu noc zjevilo v oknech, když všednost jejich života byla znenadání narušena bouří, která se přes město přehnala.

Pro některé to bylo takové překvapení, že přestali s veškerou prací a jen hleděli, jak jim nad hlavou prolétávají světla.

Opodál, až na okraji města, ve stínu slunečnic, kde Elaine Grayová se svou babičkou stáčela další sklenice medu, to mohlo znamenat i víc. Vzhlížely k obloze a hlavou jim uháněla jediná myšlenka.

Docházel jim čas.

Cítím se trochu blbě, že mi opravdu trvalo skoro měsíc vydat další kapitolu. Nějak ztrácím pojem o čase. Aspoň že ne tak, jako Elias a nejspíš všichni v Turne Sol. Nebo si myslíte, že Nathan je skutečně jen blázen?

To, že se mi v posledních dnech povedlo vytvořit dost pěknou závislost na Ten Miles of Peach Blossoms té prokrastinaci vážně nepomáhá, ale zatím se mi docela daří u nich psát tak uvidím, jak to bude pokračovat :DDD