Nevěděla, co vlastně čekala. To byla vážně jediná, které celá tahle situace přišla postavená na hlavu? Bylo to skoro, jako by se ocitla na divadelním jevišti, kde jen každý z herců plnil svou roli, než ve skutečném životě. Dívala se do Elaininých očí, které ji po celou dobu s takovým úspěchem ignorovaly. Přesto si byla docela jistá, že je po celou dobu pozorována. Co všichni s tím medem sakra měli?

Rozhlédla se po ostatních. Zatímco někteří se ještě stále utápěli v téměř extatickém potěšení, i jiných si nemohla nevšimnout, jak ji a jejího bratra ze všech stran náměstí sledují. Jako by čekali na jejich další krok. I přes okolní horko se bezmyšlenkovitě otřásla. Uvědomila si, že v ruce ještě stále drží tu lžíci, co jí Elaine dala, a že po ní med začíná pomalu stékat.

Koutkem oka pohlédla na Anthonyho, ale ten pozornost věnoval jediné osobě, a ta stála přímo před ním.

Jako by tušila, že se příběh dál neposune, pokud na jejich hru nepřistoupí. Zakašlala, když se lžíce dotkla horního patra a její ústa se naplnila hořkostí. Cítila, jak se jí do očí začínají řinout slzy. Potlačila touhu obsah ihned vyplivnout a místo toho ho se vším sebezapřením spolkla.

Opřela se o pult. Ráda by ten pocit k něčemu přirovnala. K pavoukovi pomalu sestupujícímu jejím hrdlem, svými vlákny zabraňujícímu ve vstupu sebemenší troše vzduchu. To bylo vlastně docela dobré přirovnání. Kdyby ovšem pavučiny chutnaly jako shnilé ovoce. Cítila, jak se jí žaludek stahuje, když se snažil ze sebe cizí těleso vypudit.

„Ježiši, to je...Vlastně ani nevím, jak to popsat." Dělal si legraci? Skoro k němu ani nedokázala otočit hlavu. Jako by jakýkoli pohyb mohl její tělo přivést do křeče. Kde byla voda, když ji člověk potřeboval?

Její pohled na sobě vycítila dřív, než stihla zvednout oči. Nebylo sporu, že se Elainina pozornost teď upírá výhradně na ni. Vlastně se zdálo, že ji její stav vůbec nepřekvapil. Spíš, jako by se potvrdilo to, co stejně už dávno věděla. Jako by něco v ní mělo radost z toho, co před sebou vidí. Neusmívala se, ale Emily, která nikdy neměla šanci nikomu ublížit, si v tu chvíli nepřála nic jiného, než se po té její samolibé fasádě projít.

„Emily? Emily, co se stalo?" Veškeré napětí zmizelo se slovy jejího bratra, který si jí konečně všiml. Sehnul se, aby jí odhrnul vlasy ze zpoceného čela.

„Udělalo se ti zle? Je toho na tebe moc, viď?" Zavrtěla hlavou, ale Anthony na odpověď ani nečekal.

„Možná byste měli jít." Elaine naklonila hlavu na stranu, ale nezdálo se, že by se měla k něčemu dalšímu. „Jsem si jistá, že je tu spousta lidí, kteří by s vámi rádi mluvili, a nejsem si jistá, jestli je něčeho taková teď tvá sestra schopná." Chtěla jí odseknout, ale jako by jí ta věc zalepila i hlasivky. Ve svém životě si až příliš mockrát připadala bezmocně, ale ničemu se nevyrovnal pocit, když ani ve svých nočních můrách jí nebylo dovoleno křičet.

Anthony si s Elaine vyměnil jen letmý pohled, než svou pozornost opět přesunul na dívku před sebou.

„Pojď, Emily. Vezmu tě domů." Třesoucími prsty se zachytila o předek jeho košile. Kdyby jen mohla promluvit.

„Nic se neděje. Už jsem to viděl mockrát. Bude v pořádku," mluvil zřejmě na lidi okolo, kteří si jejího stavu začínali všímat. Chtěla mu říct, že to není jeden z jejích záchvatů. Že to není nemoc, co jí podlamuje kolena. Alespoň ne ta, kterou znala po celý život.

Něco bylo špatně. Její mysl zůstávala bdělá navzdory přerývavým nádechům, které se každou vteřinou jen zrychlovaly. Musela mu to říct. Že ji zná. Že se s ní už musela někdy setkat. V zoufalství na něj upírala oči, jako by mu skrze ně mohla předat zprávu.

Došlo jí, že se okolo nich začíná stahovat čím dál více lidí.

„Je v pořádku?"

„Nepotřebuje doktora?" Chtěla se na něj rozkřičet, aby zmlkli, ale z úst jí vyšel jen sípot. Prsty zarývala do Anthonyho paží, které ji jako jediné držely na nohou. Bylo to horší, než kterýkoliv její záchvat. V nich aspoň o ničem nevěděla. Ani o sobě.

A pak najednou všechno přestalo. Vytřeštěnýma očima hleděla na zem před sebou, vědoma si faktu, že se stala středem pozornosti celého náměstí. Na okamžik se skoro zdálo, že to jediné, znějící na míle daleko je jen její dech.

Bála se zvednout hlavu. Takhle si mohla aspoň namlouvat, že jsou s bratrem sami. Stiskla jeho ruce, které ji ještě stále držely jako panenku, ale pohled nezvedla.

„Odveď mě domů," zašeptala tak tiše, že sama měla pochybnosti, jestli ta slova vůbec řekla nahlas a ne jen ve své mysli.

Nemusela se otáčet, aby potvrdila své domnění.

Elaine Grayová byla pryč.

Zdá se, že mi nakonec víc prospívá psaní, když na něj vlastně vůbec není čas, než když ho naopak je moc. Prokrastinace je vážně mrcha :D Nechápu, jak jsem dřív mohla mít to takhle normálně, že jsem přidala jednu kapitolu za čtrnáct dní. Se nedivím, že si pak už ani nikdo nepamatoval, co bylo v té poslední :D Máte někdo nějaké ponětí o tom, o co by tam mohlo jít s tím medem a proč na něj Emily reagovala tak jak reagovala?

Já se teď jdu po tom přepisování konečně dívat na Natasha, Pierre and the Great Comet of 1812 (než mi to stáhnou).

PS: Vážně by mě zajímalo, co si musejí myslet ti, kteří tuhle povídku začali číst čistě kvůli tomu, že tam měli být víly :D Snad jsem je moc nenaštvala, protože ony tam skutečně jsou, jen tak trochu jinak :D