Krom levných, sešitových románů, kterými Vera Emily zahlcovala, jí jednou darovala i knihu o včelách. Byla to dětská knížka. Více obrázků než textu. Těžko říct, co ji přimělo k její koupy.

Dodnes si pamatovala zklamání, když knihu dostala, stejně jako zaujetí nad světem, kde měl každý své místo. Pocitem, který nikdy neměla zažít.

O obětech, které členové takového společenství museli prodělat, se kniha nezmiňovala.

Nechápala, jak je s Anthonym předtím nemohli slyšet. Jak se jim mohlo zdát město prázdné. Nevěděla, kam se podívat dřív. Ta skromná skupinka několika stánků se jen těžko mohla rovnat jejím představám spektakulárních karnevalů, o kterých tolikrát četla. Tohle ale na rozdíl od všech těch iluzí na stránkách knih byla skutečnost. Jako by se ocitla v úle. Nerozuměla ani slovu, jak se lidé navzájem překřikovali, ale nemohlo být pochyb, že se zde sešlo celé město.

„Pojď najít ten med, ať můžeme vypadnout," zamumlal Anthony a zamračil se do neustálé rostoucího davu. Emily se vybavila Saskiina slova, kterými je zastihla, než zmizeli z domu.

„Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

„Co myslíš, že tím myslela?" zeptala se ho Emily jen, co se za nimi domovní dveře, zavřeli. Zavrtěl hlavou.

„Co já vím? Nedivil bych se, kdyby pocházela z rodiny našich úhlavních nepřátel." Usmál se. Za tu dobu, co se uchýlili na toto místo, byly jeho úsměvy stále vzácnější. Jako pokaždé jí z něj zahřálo u srdce.

„Aspoň by se něco dělo."

Ukázalo se, že med byl prioritou mnohem větší masy lidí, než je vůbec mohlo napadnout. Vlastně to vypadalo, jako by drtivá většina městečka přišla výhradně kvůli němu. Dokonce i prodavači z okolních stánků, kterým nebyla věnována taková pozornost, se vrhali do chumlu lidí, aby získali alespoň jednu sklenici té zlatavé tekutiny.

Každou chvílí do ni někdo vrazil, jak se snažili protlačit dopředu a jistě by ji ušlapali, nebýt jejího bratra.

„Co se všemi je?" zeptal se už značně vytočený Anthony, když dostal další ránu do ramene. O kus dál se skupina žen, asi ve věku jejich matky, vrhla na sklenici jedné ze svých přítelkyň a začala si med holými prsty cpát do pusy, jako by na něm závisel jejich život. Emily se zvedl žaludek, když viděla, jak si ho plnými hrstmi nabírají ze svých paží a oblečení, aby ani kapka té lepkavé substance nepřišla nazmar. Jiní odcházeli od hloučku důstojněji. Nádobu si drželi těsně u těla a pohledem těkali okolo sebe, jako by jim jejich drahocenný poklad měl někdo ukrást.

Konečně se jim povedlo ke stánku probojovat. Emily cítila, jak se jí stahují útroby a zpoza očí, jako by na ni byl vyvíjen tlak, který by je měl každým okamžikem vyhnat z hlavy. Okolní vedro si na ní začalo vybírat svou daň.

„Čtyři láhve, prosím," vyhrkl Anthony a zachytil se o pult, když do něj zezadu někdo vrazil. Zarazil se. Obchod byl prázdný. Lidi, ještě před chvílí se chovající jako zvířata, začali uvolňovat prostor. Za to tu ale nebyl nikdo, komu by stánek patřil.

„Obávám se, že máme vyprodáno." Překvapeně se otočili.

Byla mnohem vyšší, než Emily. Ne tolik, jako její bratr, ale rozhodně víc, než většina dívek. Její tělo neslo známky každodenní fyzické námahy, zdánlivě neslučitelnou s její bílou kůží posetou pihami, na základě které by snad nikdy nemohla vystrčit nos z domu. Emilyin pohled se zastavil na světle zrzavých vlasech, i v bezvětří vířících okolo její hlavy. Na okamžik jí myslí prolétl záblesk. Jen tušení, že už jí snad někdy dřív musela vidět.

Položila si ruce na boky.

„Omlouvám se, ale měli jste přijít dřív." I přes počáteční shovívavost ale omluva v jejím hlase nezazněla. V tmavě šedivých očí jí pobaveně jiskřilo. Něco na nich, nebo snad způsobu, jakým protahovala samohlásky, bylo Emily až bolestně povědomé. Ale stejně jí mohla být známá i každá z jejích představ. Vždy měla pocit, že se zdají tak skutečné, že chybí jen kousek, aby přeskočily do reality. Možná se tak konečně stalo.

Anthonymu klesla ramena, když si uvědomil, že celou cestu absolvovali zbytečně. Rozhlédl se po teď již pokojných kolemjdoucích, olizujících si ulepené prsty.

„Co to všechny sakra popadlo?" Zrzka se ušklíbla a přešla zpět za pult.

„Můj med vždy zmizí jako první. Prý se na něm dá vybudovat slušná závislost." Po celou dobu svou pozornost věnovala výhradně Anthonymu. Emily si snad ani nevšimla. Cítila, jak se její bratr vedle ní ošil. Nepamatovala, že by se někdy choval podobným způsobem.

„Poslali nás pro něj. Znělo to docela naléhavě."

„To vždycky," řekla tiše a naklonila hlavu na stranu, aniž by přerušila oční kontakt. Jako by se za jejími slovy skrývalo mnohem víc, než byla jejich prvotní definice. Ze způsobu, Anthonyho pozorovala, se Emily udělalo mdlo.

Najednou se prodavaččiny oči rozzářily.

„Mám to chápat tak, že jste ho ještě neochutnali?" A dřív, než stihl odpovědět, před nimi stála plná sklenice, o které ještě před chvílí tak vehementně vykládala, že už je dávno prodaná.

„Myslel jsem, že už žádné nemáte." Pokrčila rameny.

„Tenhle je můj, ale velmi ráda se ho vzdám, jestli jste ho opravdu ještě nikdy neměli." A naklonila se k němu přes pult.

Najednou si Emily všimla, jak se k nim ostatní návštěvníci trhu začínají otáčet.

„Pro své vlastní dobro se moc nebavte s tou zrzkou, co je prodává."

„Co jsem, tedy jsme..." Švihla k Anthonymu pohledem, když se mu najednou zamotal jazyk. Ten se mezitím marně snažil zaměřit na cokoliv jiného, než byl dívčin výstřih.

„Co jsme dlužni?" podařilo se mu konečně větu dokončit a Emily se otřásla nad jeho zrudlými tvářemi. Zrzka se usmála a začala nádobu otevírat. Okolní šepot nabral na intenzitě.

„Nic, pokud mi slíbíte, že si dáte hned." A odkudsi vytáhla lžíci. Anthony ji od ní pln nejistoty přijal.

„Díky." Polkl. „Mimochodem, já jsem Anthony Webster a tohle je má sestra Emily." Divila se, že na ní při tom všem zírání nezapomněl. Dívka se usmála. Jeho sestru sotva zaregistrovala.

„Já jsem Elaine. Elaine Grayová."

Co myslíte, že má celé město s tím medem? A co si myslíte o Elaine? Opravdu ji Emily odněkud zná? A proč se s ní neměli bavit?