Pro někoho, jako Emily, která celý život vídala okolní svět jen přes sklo, bylo na té situaci, kdy se konečně ocitla na druhé straně, něco neuvěřitelně groteskního. Jako by si doteď někde hluboko v sobě stále udržovala myšlenku, pochybující o skutečnosti těch osob za oknem. Poprvé ji neobklopily stěny pokoje a jí začínala přemáhat závrať. Skoro očekávala, že v domě zahlédne stín malé holčičky, prohlížící si jí skelným pohledem.

Zvenku nebyl dům o nic přívětivější, než jeho chodby. Dokázala si představit, jak zde v letech, kdy byl dokončen, musel působit. Když ještě zahrada plně nepodlehla přírodě a jeho působivé, viktoriánské tělo stálo tak, jak architekt původně zamýšlel s bílými sloupy, vévodícími prostorné verandě. Dnes se Emily nemohla zbavit pocitu, že se na ni budova šklebí.

„Hej!" Ucukla, když se Anthony zničehonic dotkl její paže. Jen lehce, jako když mluvíš na náměsíčného.

„Jsi v pohodě?" Zase tu byl ten pohled plný obav, který v její přítomnosti snad nikdy neopustil jeho tvář. Skoro ho objala. Ta představa se jí tentokrát v mysli rozvinula víc, než bylo v jejím případě obvyklé. Slyšela samu sebe, jak se omlouvá s obličejem v jeho rameni, stále dokola za všechny ty noci, kdy na ni musel dávat pozor, aby si v polospánku neublížila. Kdy zklidňoval její horečky. Kdy na ni musel pohlížet tak, jako právě teď.

Ale nic z toho neudělala.

„Co když se něco stane? Co když se to zase zhorší? V poslední době je to sice lepší, ale co když to nezvládnu? Co když zkolabuju uprostřed všech těch lidí?" Nebyla zvyklá v tak krátkém časovém úseku toho říct tolik. K její nelibosti se to podepsalo na způsobu, jak se jí jazyk několikrát zamotal.

Anthony si ji pozorně prohlédl, hledající jakékoli známky blížícího se záchvatu. Až na rostoucí paniku v očích ale vypadala snad nejzdravěji za celou dobu, co ji její bratr znal.

„Chceš radši zůstat?" Málem jeho nabídku přijala. Jedna věc byla o takové příležitosti snít, ale teď, když stála ve vypůjčených botách na prašné cestě, zatímco se okolo ní každou vteřinou vznikaly další kombinace jejího možného jednání, ji přemohl strach. Jako by najednou porušila nepsané pravidlo hry, které v sobě po celý život nosila.

Bylo by to tak snadné. Stejně, jako doteď jen uvažovat, jaké by to bylo, kdyby se rozhodla jinak. Kdyby měla možnost si vybrat.

Problémem bylo, že si najednou nebyla tak úplně jistá, jestli by tahle mysl, neoslabená horečkou, byla ještě s takovou realitou spokojená.

Změnu v její tváři poznal dřív než ona sama. Chytil ji za ruku.

„Možná bys měla přece jen začít pomaleji. Nejsi na lidi zvyklá." Zavrtěla hlavou. Věděla, jak by se s takovým pomalým tempem vypořádal její strach. Nic by se nezměnilo.

„Nemusím s nikým mluvit, ne?" řekla tiše a usmála se. Přesto nejistota z jejích očích úplně nezmizela.

„Všechno bude v pořádku." A stejně, jako se vším, co řekl, mu i tohle plně věřila.

Museli vypadat vskutku komicky, když se společně hnali ulicemi města směrem k náměstí. Jeden jeho krok byly pro Emily jako její tři, což mělo za následek neustálé „popobíhání" z její strany. I když předpokládala, že ten víc nervózní z nich dvou bude právě ona, nezdálo se, že by její bratr plnil toto pověření s přílišnou radostí.

Prvních pár minut cesty se vše zdálo v pořádku. Ukázalo se, že jejich dům leží poněkud odlehle, z větší části skryt mezi listím stromům, které je zároveň chránilo před prudkou září červencového slunce.

Jen málo si pamatovala tu dobu před několika týdny, kdy musela stát na této cestě. Její vzpomínky se ztrácely v poli slunečnic, které i teď dokázala v dálce rozeznat. Neuvědomila si, že se zarazila, dokud ji Anthony nemusel popadnout za paži a neodtáhnout pryč.

Brzy zjistili, že i bez Saskiiných instrukcí by se v den, jako byl tento, jen těžko dokázali v Turne Sol ztratit. Cesty vystřídaly horkem rozpálené dlaždice a stromy zas v řadách vyskládané, navzájem ne příliš odlišné domky, které jako by někdo právě vykroutil z barevného cukru.

Emily si nějak nedovedla představit, že by v těch dokonalých, jako by předem připravených prostorách, mohl někdo opravdu žít. A zpočátku se i zdálo, jako by snad město všichni ve spěchu opustili.

„Jsi si jistý, že jdeme dobře?" zašeptala Emily k bratrovi, jako by snad okolní ticho bylo samostatnou bytostí, která by je mohla slyšet.

Nestihl jí odpovědět.

Ztratila jeho dlaň, když do ní někdo zničehonic zezadu vrazil. Spolkla překvapený výkřik, když holými koleny dopadla na dláždění.

„Hej!" zakřičel Anthony za cizincem, ale ten se ani neotočil.

„Jsi v pořádku?" zeptal se a pomohl jí vstát. Když viděla, jakým způsobem zkoumal její postavu, jako by jí ten pád snad mohl přivodit smrtelné zranění, zalitovala, že nakonec nezůstala doma.

„Nic mi není," odpověděla a snažila se ho ukonejšit úsměvem, zatímco si oprašovala šaty. Stále nepustil její ruku. Zvedla k němu oči.

„Možná bychom se měli vrátit," zamumlal si spíše pro sebe a ještě víc se zamračil. Nemohli se vrátit. Ne teď, když byla tak blízko. I přesto, že jí otřásal strach, musela vidět, o co celé ty roky přicházela. A nějaký idiot, co se ani nedovede omluvit a její nedostatek balance jí v tom nezabrání.

„Vždyť se nic nestalo. Pojď, ať to máme za sebou." A sama vykročila stejným směrem, jako předtím ten běžec. Slyšela, jak brzy po ní přidal do kroku i Anthony.

Netušila, jestli v ní tu chvíli zvítězila zvědavost nad paralyzujícím děsem. Emoce se v ní mísily rychlostí, kterou nedokázala polapit a mohla jen hádat, která z nich právě určovala její chování. Ten pohled toho cizince. Plný šílenství. Jako by se hnal za něčím, slepý ke svému okolí, co mělo jeho mysl uklidnit. Cítila to samé? To nutkání pokládat jedno chodilo přes druhé stále rychleji a rychleji? Skoro stejně, jako v noc, její náměsíčnosti.

Zpovzdálí je sledovala dvojice havranů.

V příští kapitole konečně Emily získá pohled na obyvatele města. Co myslíte, že je na trhu čeká?