Až příliš často se Emily ocitávala ve chvílích, kdy byla nucena sledovat okolní svět skrze vodní hladinu. Vlnící se obrysy jejích vlastních myšlenek. Byly to jediné okamžiky, kdy její tělo aspoň na chvíli opustila horkost, která ji, jako trpěný společník, doprovázela již od dětství. Neměla luxus jasné mysli, jako většina.

Nemohla slyšet křik z vedlejšího pokoje ani rány, otřásající dveřmi koupelny. Ruce jejího bratra, které ji vynesly zpět na vzduch. Pach strachu, vznášející se spolu s vůní mýdla prostorem. Pro jednou to byli zase jen oni dva, skrývající se ve vzájemném náručí, zatímco svět okolo dospěl ke konci.

Už dávno se přestala děsit chvílí, kdy se probudila do prostoru, který nepoznávala. Brzy se to stalo skoro pravidlem, že se svět jejích snů začal stírat s tím, ve kterém byla nucena žít. Často pak byla svědkem, jak se tyto výjevy pomalu stáhly zpět do její mysli s příslibem, že se vrátí dalšího rána. Proto ji nikterak nepřekvapilo, když se ani tentokrát neprobudila ve své posteli.

Do podobných, špinavých autobusů viděla každé ráno nastupovat svou matku, Veru Abbotovou. Tu stejnou matku, která ji zavírala do jiné místnosti, když chtěla otevřít okna. Musel to být sen. V Emilyině životě existovala jistota, že v nejbližší době zdi jejich domova jen tak neopustí. Naprosto vše na této situaci bylo až příliš nemístné, než aby se jednalo o skutečnost. Přesto tu byla malá část její mysli, která si nedokázala představit, že by ta nádhera okolo měla snad opravdu být jejím výtvorem. S fascinací dítěte sledovala stromy, prozářené letním sluncem, jak ubíhají za okny autobusu. Až teď si všimla podivného tlaku na chodidlech. Při pohledu na své nohy, vtěsnané do matčiných o číslo menších střevíců, nakrčila čelo. Právě tento výjev v ní vyvolal prvotní jiskru paniky. Více než fakt, že poprvé za svůj život opustila bezpečný prostor svého domova. Více než křehká postava její matky, sedící naproti ní.

Nikdy dřív boty nepotřebovala. Dokonce ani ve snech.

„Mami?" Otřásla se, když přes její tělo převalila zimnice. „Umírám?" To jí přece vtloukala do hlavy už od dětství. Že je až příliš nemocná, než aby mohla někdy opustit jejich domov. Co hrozného se tedy mohlo stát? Co provedla?

Vera Abbotová byla mnohými považována za neobyčejně krásnou ženu s jejími jemnými, světle hnědými vlasy, které snad byly stvořené pro chytání slunečního svitu, jantarovýma očima a oblou postavou, přetnutou vždy šaty zvýrazněným, vosím pasem.

Co se muselo stát, aby to na tak krásné tváři vytvořilo takový pohled?

„Maminko?" zašeptala dívka, když na ni Vera zamrkala zmatenýma očima, ve kterých i Emily se svou věčně zastřenou myslí, dokázala snadno číst. Strach. Takový, který v lidské bytosti přebývá léta. Pomalu ji sžírá zevnitř, držící svého hostitele ve sladké nevědomosti, dokud z něj nezbude jen stín člověka, kterým kdysi býval.

Zalapala po dechu, když si všimla make-upem ne zrovna účinně zamaskované modřiny na její tváři a řadě dalších, hyzdící paže, které se po celou dobu snažila zakrýt.

„Co se..."

„Mami, vždyť celá hoří!" Téměř poslepu Emily nahmatala paži svého bratra Anthonyho. Samozřejmě, že byl s ní. Jak mohla jen na okamžik uvěřit, že by ji opustil. Vše bude v pořádku. Je to jen sen, opakovala si stále dokola, zatímco se natahovala po svém bratrovi, jako by byl to jediné, co ji drželo pohromadě. Ten vzápětí ucukl, když se její horečkou rozpálená kůže dotkla té jeho.

„Je vám dobře, slečno?" zeptal se najednou řidič, aniž by oči odtrhl od cesty. Emily k němu sotva stihla zvednout lesknoucí se oči, když najednou jejich doposud letargická matka zasáhla. S energií o které netušila, že ji v sobě má, k němu švihla hlavou.

„Samozřejmě, že je. Proč by nebylo? To jen to horko. Už aby byla zase zima." Dívka měla později tušení, že to bylo nejvíc skutečného charakteru, který kdy její matka projevila. Řidič se jen usmál, zdá se nezasažen Veřiným břitkým tónem a dál k nim nemluvil. Její dceři se znovu zamlžilo před očima a byla by se uhodila, nebýt Anthonyho, co jí včas zachytil. Čím blíž byly k cíli, jehož místo znala jen Vera, tím vzrůstala i její nervozita a touha odsud co nejrychleji zmizet.

„Neboj se," snažila se ho marně uklidnit, když k ní vyslal pohled se zjevnou starostí o stav své sestry a ještě víc stiskla ucha kabelky, které za cestu stihla už naprosto zdeformovat. „Brzy bychom tam měli být." A jako by měla být její slova potvrzena, se svět za okenními tabulemi rozzářil ostrým odstínem žluté, který přiměl Emily zvednout hlavu.

Její matka nesnášela slunečnice. Dívka si toho z dětství pamatovala jen velmi málo. Nikdy ale nedokázala zapomenout na Veřin křik, když ji přistihla, jak kreslí ty proklaté květiny.

Někde uvnitř musela tušit, že averze její matky vůči těm nádherným květům, jež pohled na ně i jí způsoboval mráz v zádech, je mnohem hlubší, než jen běžná nesnášenlivost.

Neviděla, jak se Vera při pohledu na svou vlastní dceru napjala a očima plnýma vzrůstající paniky začala těkat po okolí, jako zvíře hledající úkryt. Zatnula nehty do kabelky, když se jí myslí rozezněla vzdálená ozvěna jejich melodických hlasů. Nikdy se neměla vracet.

„Děsivý, že jo?" zahalekal zničehonic řidič až celá, podivná skupinka nadskočila.

„Ty kytky," objasnil, když se na moment otočil k jejich zmateným tvářím. Vozidlo se se zaskučením otřáslo. „Kam máte namířeno?"

„Turne Sol," hlesla tiše Vera. Slova, která se ještě před pár dny, vlivem své pověrčivé povahy, neodvážila vyslovit ani v duchu.

„Co je Turne Sol?" zeptal se Anthony.

„To si říkám pokaždé, když tudy jedu," zamumlal řidič a pro jednou se přitom díval na cestu, místo na ně. Emily netušila, jestli to bylo jejím stavem, ale nedařilo se jí na muže vůbec zaostřit. Jako by vždy, když uhnula pohledem, zapomněla, jak vlastně vypadal. Možná takoví byli všichni, napadlo ji najednou. Možná za oknem vypadali jinak, než ve skutečnosti.

„Víte, že jste nejspíš jediní, které jsem kdy vezl tímhle směrem? Lidé se tam obvykle nevrací." Asi bylo častější, že byly autobusy přeplněné a ne prázdné, jako byl tento.

„Umím si to představit," odpověděla mu její matka, aniž by se k němu otočila.

„Mami, kam jedeme?" S překvapením se otočila ke svému synovi, který na ni nikdy dřív nezvedl hlas. Stále podpíral Emily, která jako by se pod tíhou okolního světa měla každou chvílí zlomit.

Co mu měla říct?

Co to sakra prováděla?

Po zdech autobusu se roztočila prasátka, a jak tak kroužila po jejich tvářích, Vera málem zapomněla, čemu je to už před lety upsala.

A tak mu odpověděla to, co vždy. To, co mu odmalinka vtloukala do hlavy. Stále dokola, až se to stalo jeho druhou přirozeností.

„Postarej se o svou sestru."

„Přece nás nemůžete vysadit uprostřed polí."

„Už teď jsem zajel dál, než normálně. Co vím, stačí, když půjdete dál rovně. Mělo by to být jen pár kilometrů." Zastrčil si ruce do kapes a naklonil se blíž k Veře. „Jste si jistá, že tu chcete zůstat?" Na okamžik se zarazila, jako by opravdu zvažovala, že jeho nabídku přijme. Co pro ni ale venku zbylo? Vlastní vinou přišla o všechno, a to už velmi dávno. Přála si křičet nad tou osobou, kterou kdysi bývala. Jejíž stín ještě stále neviděla na tomto místě, probíhající ve slunečnicových polích. Nakonec se ale jen usmála.

„Samozřejmě." A otočila se ke svým dětem, jejichž osudy, jak sama věřila, odsoudila k záhubě. „Je to přece můj domov."