Tenhle příběh se odehrál dávno, v dobách, kdys ještě míval obyčejné lidské jméno, a přestože se vyprávívá zřídkakdy a pouze šeptem, jeho podstata je vypálená hluboko do tvé duše a nikdy tě neopouští.

Nebyl jsi vlastně ničím zvláštní; doba tomu přála, že svůj život, svého panovníka nebo své přesvědčení s mečem v ruce bránil každý druhý. Jediné, čím ses brzy začal odlišovat, byl ten přívětivý pohled, jakým na tobě zřejmě spočívala štěstěna. Hned z kraje války jsi o vlásek unikl smrtelnému zranění – levý biceps se na rozdíl od hrudního koše po zásahu kopím zhojil bez potíží. To byl ale jen začátek. Tu tě jako zázrakem zachránily nečekané posily, onehdy tě nechal nepřítel jít, když jsi jako poslední ze svých zůstal stát na nohou, snad abys podal o své drtivé porážce svědectví. Prošel jsi nespočtem oddílů, přežil déle než půl tuctu kapitánů, kteří ti veleli. Po tvém boku zemřelo tolik mužů, že jsi to přestal počítat. Těžko říci, zda ses v tu dobu pokládal za štastlivého, nebo za prokletého – jisté ale je, že život je zvyk, jehož se jen těžko vzdává, a droga opojnější a návykovější než heroin.

Blížil se sedmý rok války. Padal podzim a ty jsi byl již nějakou dobu bez oddílu. Nakonec tě přidělili jako seržanta ke skupině nováčků a poslali vás na výzvědné výpravy na východ. Tví spolubojovníci byli do jednoho mladíci: štíhlí a pružní mladíci, kteří nikdy nezabili člověka. Ramil, syn obuvníka, zlatovlasý Gus, jenž přišel kdovíodkud, Zítek, kterému sotva začínaly rašit vousy. Jeho táta byl sokolníkem, tak dostal na starost poštovní holuby. Bernú od dřevorubců a Stašek z rodiny vorařů. Takoví a další, kluci ze statků a kluci z měst. Bylo jich dohromady patnáct.

Cestovali jste spolu dost dlouho, aby ses stačil naučit jejich jména.

Potíže se vám nějakou dobu vyhýbaly. Putovali jste pěšky a taková malá skupina nepřitahovala pražádnou pozornost. Každý večer jste rozbili tábor, poslal jsi dva kluky na hlídku a se zbytkem cvičil, pokud to okolní terén aspoň trochu umožňoval. Prošli krátkým výcvikem už po vstupu do armády, často nedobrovolném, ale dobře jsi věděl, že žádný výcvik na světě na bitevním poli nestačí. Tvůj oddíl dlouho trpěl pouze uchozenými chodidly a modřinami z nešikovnosti, které způsobili jeden druhému.

Na den jízdy od hor vás překvapila skupinka vyzáblých zoufalých mužů, snad zběhů, kteří si teď dobývali nuzné živobytí jako zbojníci. Prošli jste zatáčkou a najednou je měli před sebou. O něčem se dohadovali a ani si nevšimli, že se blížíte, dokud vás nedělily pouhé dva tucty kroků. Na okamžik jste všichni strnuli v zaskočeném tichu.

Vzápětí ale jeden z nich sáhl do toulce a tvoji hoši se na ně vrhli pomalu dřív, než dozněl tvůj povel. Vyletěl proti vám šíp, ale vyplašený střelec i na tak krátkou vzdálenost minul. Na další výstřel neměl čas, sotva stačil tasit nůž, než se k němu dostal Ramil s mečem. Nejmohutnějšího nepřítele jsi vyřídil sám, zbylí tři padli pod rukama ostatních.

Po boji jsi zavelel poodejít kousek stranou, abys zhodnotil stav jednotky. Zběhlo se to celé nečekaně rychle a bez problémů. Připisoval jsi to všemu možnému: kromě toho, že na vaší straně stál moment překvapení a početní převaha, tvůj oddíl na rozdíl od těch tuláků nebyl vyhladovělý, zato byl lépe vyzbrojený. Možná jste ale měli jen štěstí. Ať jste za to vděčili čemukoliv, vyvázli jste z toho beze ztrát. Jen Gus měl rozseknuté předloktí, ale rána to byla mělká a snadno jsi ji ošetřil.

Chlapci se s prvním opravdovým bojem srovnávali různě. Zítek upíral neklidný zrak zpátky k bojišti, snad hlídal, jestli mrtvoly nevstanou. Ramil naopak pohled zavrtával do země; byl sis téměř jist, že je to poprvé, co připravil někoho o život. Bernú se ho snažil povzbudit siláckými řečmi, nad kterými ses zamračil a zapamatoval si to. Jindy halasná sedlácká dvojčata stála v tichosti bok po boku a nedívala se na sebe. Jeden z nich zabil, druhý ne. Gusovi se nepatrně třásla ruka. Pochyboval jsi, že ztratil tolik krve, aby se dal třes připsat zranění.

Jakmile ses postaral o Gusovu ránu, zavolal sis Bernúa a vzal ho s sebou na obhlídku mrtvých těl. Z ničeho, co měli u sebe, nebylo možné určit, kým byli. Nakonec ses je rozhodl nepohřbívat a pouze jste je odtáhli o kousek dál do lesa. Když Bernú otíral krev, která mu ulpěla na prstech, už zdaleka nevypadal tak sebevědomě.

Pokračovali jste v cestě. Pomalu jste se začínali stáčet podél hor směrem na sever, kde jste se zhruba za týden měli připojit k vojsku, které bránilo hlavní horské průsmyky. Tamnímu velitelství jsi podobně jako další oddíly pročesávající kraj posílal prostřednictvím holubů zprávy každých pět dní. Do příštího hlášení, které shodou okolností vycházelo zrovna na příští den, jsi připojil zmínku o potyčce, přestože bylo velmi nepravděpodobné, že se jednalo o zvědy. Holubi zbývali ještě dva; kromě toho jste ale vezli dalších sedm vycvičených pro návrat do města, odkud jste vyjížděli. Tito ptáci byli určeni pro předání armádě, k níž jste mířili.

Dostali jste se do oblasti, kde byly lesy zasaženy ničivými polomy. Minulou zimu vichr a sníh zlámaly borové kmeny na míle daleko a s probíhající válkou nezbyl v oblasti nikdo, kdo by mrtvé dřevo odstranil. Přehlédnout se to nedalo, ale příliš ti to nepřekáželo. Bernú byl však zasmušilý, snad mu to nevyužité dřevo připomnělo domov.

Občas jste míjeli opuštěné známky lidského osídlení. Tři dny po potyčce jste vyšli z polámaného lesa na zpustlé louky a pole obklopující jednu z větších vesnic. Byla na dohled, vzdálená snad čtvrt hodiny rychlé chůze. Nikde se nic nehýbalo, ale měl jsi dojem, jako kdyby ti do nosu vletěl ten nejjemnější závan kouře.

„Půjdeme se tam podívat?" zeptal se Stašek hledě na vesnici.

„Půjdeme. Jsme koneckonců na výzvědách," odvětil jsi zamračeně.

Odhadoval jsi, že tam nikoho nenajdete. Podle stavu okolní půdy by kdokoliv, kdo by v obci zůstal, stejně neměl co jíst.

Stihli jste se dostat jen na půl cesty k prvnímu stavení, než mezi domy zaduněla kopyta. Vyjeli na louku a rozvinuli se do dvou pravidelných řad. Nebyla to úplně malá jednotka – první řada čítala snad patnáct, dvacet jezdců vedle sebe. Blížili se rychle a jejich úmysly nebylo těžké uhodnout; třírohé nepřátelské helmice jsi rozeznal okamžitě.

Tvůj oddíl po tobě pokukoval. Rozestavěl jsi je, jak nejlépe jsi uměl, a zabručel, ať se připraví. Na vrchol klínu jsi postavil Bernúa. Byl o kousek vyšší než ty a už dávno se uměl ohánět sekerou. Sám jsi stál na křídle vedle Zítka. Takřka postřehnutelný proužek kouře, který jsi vdechl před několika minutami, se ti v útrobách měnil na hlodajícího červíka strachu. Tohle se s čtyřmi překvapenými ubožáky v zatáčce nedalo srovnávat. Tentokrát měl nepřítel přesilu a byl na koních.

Potily se ti dlaně. V kleci na Zítkových zádech šramotili holubi. Koně se blížili cvalem. Byli obrovští a bylo jich hrozně moc.

A vteřiny předtím, než se s vámi jejich linie střetla, jsi to nevydržel. Otočil ses a rozběhl se pryč.

Když se jezdci zaměstnají těmi zelenáči, třeba se stihneš dostat k lesu. Přežít! Přežít.

Mezi lopatky tě trefil šíp a srazil tě k zemi. Učinil jsi ještě několik klopýtavých kroků, než se ti kolena podlomila docela.

Když jsi znovu otevřel oči, jezdci byli pryč. Stál jsi vzpřímeně uprostřed...

Bylo jich patnáct. Patnáct rozsekaných těl, pruhy kůže a zkrvavené vlasy se válely roztahané po zemi mezi holubím peřím. Žádný z nich nezůstal vcelku. Zítkova paže useknutá v lokti ležela metr od něho. Guse jsi poznal jenom podle vlasů; jeho obličej byl rozdrcený palcátem. Jednomu z dvojčat zelo v hrudi několik bodných ran, druhé přišlo o hlavu. Stašek dostal mečem šikmo mezi rameno a krk. Bernú ležel na břiše ve vlastních vyhřeznutých střevech. Koně je podupali a zlámali jim kosti. Když bylo po všem, jezdci je podle všeho obešli a ujistili se, že nikdo nezůstal naživu, protože Ramil měl kromě mnoha menších ran na stehně a trupu čistě podříznuté hrdlo a svatozář krve kolem hlavy.

Otupěle jsi hleděl na tu spoušť, nechával do svého vědomí proniknout každý příšerný detail. Ten nejhorší přišel jako poslední, po všech zlámaných prstech, přeseknutých šlachách, prázdných pohledech, po každé kapce krve, po rozervaných holubech mezi lidskými vnitřnostmi, teprve po tom všem se mezi vjemy konečně vyloupla první myšlenka, a ta myšlenka byla prostá: tys je opustil.

Jako bez duše ses pohnul. Obešel jsi je všechny, všechny své chlapce, přestože už z dálky bylo patrné, že žádný z nich nezůstal ve stavu slučitelném se životem. Ale musel ses přesvědčit.

Nakonec ses s nohama umazanýma směsí krve a peří otočil a vykročil k lesu. Byl stejně polámaný jako tvůj oddíl. Když ses sehnul pro první větev, zjistil jsi, že ti v zádech stále ještě vězí šíp.

Nevěděls, jak dlouho ti trvalo postavit na louce dostatečně velkou hranici a naskládat na ni všechna těla, ale nezastavil ses, dokud nestála. Teprve pak jsi zkroutil ruku za záda a vytrhl šíp.

Když jsi ho položil vedle Zítka, hranice sama vzplála. Jako by se nemohla dočkat.

Od té doby se na bojištích objevuješ se stejnou jistotou jako vrány. A nejen tam – jsi všude, kde je utrpení. Za ty stovky let jsi pomohl postavit nespočet podobných hranic, přestože ta první ve tvém srdci hoří navždy. A jestli ti vůbec zbylo nějaké jméno, neříká o tobě o nic víc než hranice samotná, Kostipale.

Jsi všude, kde je utrpení.

Je to tvůj trest.

۞

Tahle povídka je svým způsobem speciální, je to totiž v zásadě fanfikce. Inspirace mě přepadla při dočtení povídky Horko až do morku kostí z pera (koho jiného než) Oginpat , když mi proletěla hlavou prostá otázka – co tam dělá Kostipal? Kdo to je? Jak se tam dostal? Kostipal, to úžasně bezvadné jméno i jeho folklorní podoba, je samozřejmě z její hlavy. Já jsem pro něj jen vymyslela hodně bolavou backstory.

Kromě toho povídka pasuje do říjnového Psaní pro radost (#10) od MeziradkyCZSK , protože napsat příběh, v němž někdo zemře, je nádherně široké zadání a obávám se, že můj počin ho splňuje tak dvacetinásobně.

(říjen 2024)