Bylo to krušné ráno.

Probudil jsem se s pocitem, že od chvíle, kdy jsem zavřel oči, musela uplynout sotva čtvrthodina, a spolu se zvoněním budíku mě prostupovalo zoufalé vědomí, že mi už žádný čas na odpočinek nezbývá. Netuším, jak se mi podařilo zatnout zuby a vylézt z postele, ale dokázal jsem to.

Chvíli jsem se motal po bytě. Jisté bylo, že o půl hodiny později jsem už stál na zastávce a čekal na autobus. Nebyl to spoj, kterým jsem jezdil normálně, ale stále ještě by mě měl ke škole dovézt včas.

Pokud nebude mít zpoždění.

O deset minut později jsem seznal, že byla chyba na něco takového jen pomyslet, protože veřejná doprava si zřejmě vzala moje slova k srdci. Ospalost ze mě už pomalu spadla. Netrpělivě jsem se ošil a rozhodoval se, jestli se vyplatí čekat, než něco přijede. Byl jsem si jistý, že i v případě, že by se tak stalo, by byl autobus nepříjemně přeplněný.

Naposled jsem si nespokojeně dupnul, otočil se na patě a vydal se ze zastávky pryč. Vezmu to pěšky. Stačilo jen projít parkem a druhou polovinou sídliště. Kráčel jsem s pohledem zabořeným do země a naštvaně kopal do kamínků.

Jen co jsem se ponořil mezi stromy, připojil se ke mně takový chlápek. Prostě se vynořil odkudsi zezadu a zařadil se po mém boku. Vypadal hrozně nóbl, měl na sobě oblek s dlouhými šosy a na hlavě cylindr. Nevzpomínal jsem si, že bych někdy někoho podobně oblečeného v téhle části města vůbec viděl.

Nejdřív jsem si myslel, že jen někam spěchá a proto ke mně na úzkém chodníku kráčí tak blízko. Jenže kdyby to tak bylo, tak by mě přece brzy předběhl, no ne? Ale on se mnou srovnal krok a nevypadal, že se chystá svoje tempo nebo směr pochodu jakkoliv měnit.

Sám pro sebe jsem se zamračil. Začínalo to být malinko děsivé, ale pořád jsem dělal jakoby nic.

„Nedělej, že sis mě nevšiml, Richarde," ozvalo se najednou po mé pravici.

Klopýtl jsem. Jak ten pošuk sakra zná moje jméno? Mohl to být šťastný tip?

„Promiňte? Dobrý den?" vyhrkl jsem po chvíli zmateného přemýšlení.

„Podívej, nemáme moc času. Ano, znám tvoje jméno. Znám dokonce i tvoje příjmení, ale to není tak důležité."

Pořád se na mě ještě ani nepodíval.

„A kdo jste vy?" dožadoval jsem se informací. Nejspíš jsem se s ním vůbec neměl bavit, ale na to se choval příliš zvláštně. Vykecat se z problémů byla vždycky moje instinktivní úniková strategie.

„Na tom nezáleží. Můžeme mi říkat třeba Cizinec."

„Cizinec. To je teda konkrétní jak prase, bez urážky."

„Nemusíš mě pořád přerušovat." Podíval se na hodinky. „Za sedm minut ti začíná vyučování a neboj, budeš tam včas. Do té doby musíme vyřídit všechno potřebné."

Zastavil a konečně se na mě otočil. Zároveň začal říkat něco, co bylo bezpochyby velmi důležité. Vůbec jsem to nevnímal.

Měl stříbrné oči. Tím myslím úplně stříbrné. Bez bělma, bez zorničky.

Nepřítomně jsem zamrkal.

„Vy máte stříbrné oči," řekl jsem pak.

Zarazil se. „A s čím to souvisí?"

„Já nevím. Co jste to říkal?"

„S tebou bude ještě těžká práce," povzdychl si napůl pro sebe. „Nemám čas to vysvětlovat celé od začátku, takže ve zkratce: blíží se velká změna. A ty jsi ten, kdo ji vyvolá."

Zamračil jsem se ještě o něco víc. „To nedává smysl."

„Ve světle tvých dosavadních informací možná ne. Musíš však vzít v úvahu, že ty jsi ten Vyvolený."

Řekl to, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Vyvolený k čemu? Vyvolený čím?" nechápal jsem.

„Prostě jen Vyvolený. S velkým V."

„Já pořád nechá–"

Utišil mě zvednutou pravačkou. Už se zase důležitě díval na hodinky. „Za dvě minuty osm. V tom případě se s tebou budu muset rozloučit. Odsud do třídy to za tu chvíli stihneš, ne?"

Nečekal na odpověď, mírně nadzvedl klobouk na pozdrav a prostě odešel.

Chvilku jsem za ním zíral. Co to bylo za exota?

Za dvě minuty osm, zazvonilo mi v hlavě. Rozhlédl jsem se okolo a ke svému překvapení jsem shledal, že stojím před školním vchodem. Vůbec jsem si nepamatoval, že bychom sem došli.

Nelámal jsem si s tím hlavu. Prostě jsem se sebral a zaběhl sprint do druhého patra se zastávkou ve skříňce v rekordním čase.

۞

Přiznám se, že jsem o tom stříbrookém cizinci nepřemýšlel zdaleka tolik, jak byste asi čekali. Vlastně v ten týden končilo první pololetí, takže jsem neměl moc čas ani energii řešit něco kromě učení.

Potřeboval jsem si nutně vytáhnout tu jednu jedinou dvojku.

Jo. Jsem jedničkář. No a co. Prostě mě baví přijímat výzvy a tohle koneckonců není nic jiného; mám asi divné koníčky.

Takže jsem se učil. Když už moje myšlenky vůbec zalétly směrem k Cizinci, považovaly ho automaticky za jakéhosi blázna. Blázna s divnýma očima. Netušil jsem, jestli mě ten jeho pohled spíš děsil, nebo jsem chtěl vědět, kde sakra sehnal takové kontaktní čočky. A jestli přes ně něco viděl.

Ani mě nenapadlo, že by se mi mohlo podařit narazit na podobného šílence dvakrát. Jenže to jsem se přepočítal; a co víc, tyhle pošuky zřejmě přitahovala jakákoliv situace, kdy jsem spěchal, měl špatný den nebo byl pekelně unavený – to poslední je tak trochu setrvalá situace, ale co už.

Když jsem šel domů s (nakonec povedeným) pololetním vysvědčením, na ulici mě minula žena v batikovaných šatech s pírky zapletenými do vlasů, poplácala mě po zádech a řekla: „Dobrá práce, Vyvolený, ale nebude to stačit."

To, co mě na tom zarazilo nejvíc, byly ty šaty. Vždyť byl zatrolený konec ledna.

Někdy v březnu jsme jeli se školou do vedlejšího města na řemeslné trhy, v jejichž průběhu vystupovala rádoby komediantská společnost. Hlavním uvaděčem byl člověk v medvědí koži, který vyvolával jednotlivá představení.

Medvědí čelisti se vážně realisticky hýbaly, když mluvil. Přemýšlel jsem, jak to mají zařízené.

„Potřebujeme dobrovolníka!" rozkřikoval se tím hlubokým hlasem, občas nešikovně imitujícím vrčení. „Kdo se přihlásí, neprohloupí! Bude to snad tohle sličné děvče? Nebo tady pan učitel? Ne! Už ho máme, dobrovolníka! Tak pojď, mladíku!"

Díval se přímo na mě.

„Ale já jsem se ani nehlá–" pokusil jsem se odporovat, ale spolužáci už mě vstrčili do manéže.

„Výborně!" halekal medvěd. „Uvidíte dosud nevídané! Jak se jmenuješ, mladíku?"

Všichni se na mě dívali. Ani trochu se mi to nelíbilo.

„Richard," odvětil jsem hlasitě. „A vy?"

Medvěd se hrčivě zasmál a spolu s ním se zavlnilo i obecenstvo. To to hezky začíná. Jako kdybych už tak nebyl většině školy pro smích.

„Ták, mla- Richarde, máš nějaké zvláštní schopnosti? Umíš levitovat, dštít plameny nebo hrát na harfu? Co?"

„Huh?"

„Objevil jsi v sobě do dneška nějaký nadpřirozený talent?"

„No..." začal jsem. „Kromě nadpřirozené schopnosti být unavený i po deseti hodinách spánku asi ne. Proč se ptáte?"

„A nadpřirozené schopnosti prolízat i na střední se samejma jedničkama!" křikla Marie z hloučku naší třídy.

„Á, pán je studijní typ?" zeptal se medvěd.

Díky, Mari, fakt.

Medvěd zřejmě nečekal na odpověď, protože hned pokračoval. „Nechci vaši snahu nijak snižovat, ale musíte uznat, že na tom není nic zas tak neobvyklého. Ale teď," odmlčel se, otočil mě čelem k hledišti a stiskl mi rameno.

Stiskl mi rameno.

Drápy mi stiskl rameno.

„Teď nám Richard předvede superschopnosti, které nemá. Aplaus, prosím."

Je to vážně člověk převlečený za medvěda?

Ozval se zvědavý potlesk. Medvěd mi šeptl do ucha posledních pár povzbudivých slov, pustil mě a ustoupil do pozadí.

Stál jsem tam.

Netušil jsem, co se po mě chce. To mám jako zařídit ohňostroj?

Odkašlal jsem si.

Nemohl jsem přijít na nic, co bych mohl říct. Začínal jsem panikařit, protože jsem věděl, že mám už jen chvilku času se zachránit před všeobecným výsměchem.

Obecenstvo začalo šumět. Už jsem se chystal poraženě zavřít oči a nejlépe se propadnout hanbou, když mi došlo, že je něco špatně. Žádný smích se neozýval. Hlasy zněly spíš překvapeně, přemítavě a pár lidí si na mě ukazovalo.

Zamračil jsem se. Vždyť jsem neudělal vůbec nic.

„To je jen nějaký trik s osvětlením, nevěřím tomu ani co by se za nehet vešlo!" vykřikl někdo.

Trik s osvětlením. To bylo docela dobře možné. Sklopil jsem oči a chystal se zmizet.

„Ujišťuji vás, že to není žádný trik," vmísil se do toho medvěd. „Vždyť stojíme přímo pod Božím sluncem, žádné jiné osvětlení tu ani není! Podívejte se klidně zblízka. Do toho, chlapče, jen obejdi po obvodu manéž!"

Nechtělo se mi, ale strčil mě do zad. Klopýtavě jsem vykročil na cestu. Lidé mi zírali na hlavu.

Vyrostly mi tam rohy? Nebo uši, jako měl král Midas? Začínal jsem se bát, ale ohmatat jsem se je pod pátravými zraky všech okolo neodvážil. S každým krokem ten nepříjemný pocit v mé hrudi sílil. Chtěl jsem se dostat pryč. A zjistit, co se mi to doprdele stalo.

Dokázal jsem se přinutit v klidu obejít kolečko. Pak jsem se teatrálně poklonil medvědovi a možná až trochu moc spěšným krokem zmizel v chumlu puberťáků na místě, kde postávala moje třída.

Medvěd si pro mě vyžádal ještě jeden potlesk a začal ohlašovat další kousky, ale moc jsem to nevnímal. Ignoroval jsem těch pár tichých dotazů, které se ke mně donesly. Místo toho jsem se rozhlédl a prodral se za Mari.

„Jak jsi to – " začala, jen co mě uviděla.

„Půjč mi zrcátko," vyštěkl jsem.

„To nepůjde," namítla. „Dneska ho s sebou nemám." Tvářila se trochu lítostivě, ale pořád na mě tak divně zírala.

Zasakroval jsem, ale nezoufal jsem. Někdo přece to zpropadené zrcátko mít musí. Holky ho tahají všude, ne?

Otočil jsem se a poklepal po rameni první osobu s dlouhými vlasy, na kterou mi padl zrak. Vzápětí mi došlo, že to byla chyba, protože to vůbec nebyl nikdo od nás ze třídy. Zabodl jsem pohled do země a v duchu se plísnil. Třeba si toho nevšimla –

Její překvapivě hluboký hlas mi vzápětí sebral všechny naděje

„Ano?" zeptala se.

„No, totiž," ošil jsem se, „omlouvám se, že obtěžuju, ale... neměla byste zrcátko?" Když pak na chvilku zavládlo ticho, zvedl jsem zrak a došlo mi, že moje ponížení je ještě tak desetkrát horší, než jsem si myslel.

Byl to totiž kluk. Mladý. Štíhlý. S dlouhými vlasy. Ale kluk. Proboha.

Vykulil jsem oči, začal se omlouvat a blekotat cosi o tom, že jsem si ho s někým spletl. Taky mě mohlo napadnout dřív vymluvit se na něco takového.

Snažil se ten příval omluv nějak zarazit, ale chvíli trvalo, než se mu to podařilo. Pak z něj vypadlo, že zrcátko by vlastně... měl.

Kdybych jen minutu předtím téměř neoněměl studem, asi by mě ta informace zarazila. Takhle jsem si jen vyčerpaně promnul oko rukou a zeptal se, jestli by mi ho nepůjčil.

Jsme koneckonců v jednadvacátém století. Tady je možné všechno.

Podal mi zrcátko. Otevřel jsem ho a podíval se do něj.

Chci říct...

Ne, na tohle už dneska fakt nemám.

„Ono to má nějaký černobílý filtr?" zeptal jsem se po několika sekundách konsternovaného ticha.

Nejdřív po mně hodil divný pohled. Pak ale asi usoudil, že nemá cenu se ptát, jestli jsem v pořádku, protože jednoduše odpověděl, že ne.

Potom se ke mně naklonil a tiše se zeptal, kde jsem tu barvu sehnal.

„Tamhle v manéži," ukázal jsem rukou. „Myslel jsem, že to viděli všichni."

„No, to jo, ale obarvil sis to snad předem. Pořád úplně nechápu, jak jste ten trik provedli, ale ta bílá musela být jenom něčím překrytá."

Chvilku jsem se na něj díval. „Když ti řeknu, že ty komedianty vidím dneska poprvé a nic jsem si dopředu nebarvil, stejně mi nebudeš věřit, co?"

Pokrčil rameny a zvláštně se na mě díval. „Můžu se kouknout zblízka?" zeptal se pak.

„Pro mě za mě." Bylo mi to už jedno.

Stoupnul si na špičky a chvilku se mi hrabal ve vlasech. „To je divné," bručel si pro sebe. „Je to bílé až úplně ke kořínkům. Buď sis to barvil v posledních pár dnech, nebo... nebo nekecáš a je to zázrak."

Odtáhl se.

„Zešedivění v šestnácti bych zázrak neříkal. Zázrak má mít pozitivní dopad."

„Tak záhada."

„Beztak za to může ten medvěd," vrhl jsem po uvaděči ošklivý pohled. „Ale nemám žádnou zvláštní touhu se ho na něco vyptávat. Je to hulvát."

Kluk při zmínce o hulvátství přešlápl. „Poslyš. Ty jsi Richard, ano?"

„Hm."

„Nataniel." Podal mi ruku.

Stiskl jsem ji. „Fajn. Díky za zrcátko. A – "

Za jeho zády jsem něco zahlédl. Ty stříbrné oči. A cylindr.

Nebylo pochyb: o pár metrů dál se v davu schovával Cizinec a díval se na mě. Jenže masa těl se hned zase přelila a on mezi nimi zmizel. Hledal jsem ten vysoký klobouk, jenže marně.

„A?" nadhodil Nataniel.

Zmateně jsem očima znovu vyhledal jeho tvář. „Jo. Díky za zrcátko a... to je jedno. Už nevím, co jsem chtěl říct. Asi budu muset jít. Tak ahoj."

Nedal jsem mu šanci protestovat. Když se se mnou loučil, byl jsem už napůl otočený na druhou stranu a bez zastavení jsem se vydal směrem ven z davu, pryč od cirkusového představení. Jen koutkem oka jsem stihl zaregistrovat Mari, která celou dobu stála hned za mými zády a nejspíš se výborně bavila.

Taky to nenechala jen tak. Pospíšila si za mnou a jakmile jsem zastavil, vrhla na mě významný pohled a legračně zahýbala obočím.

„Tak co, máš nového kAmArÁdA?"

„Ne," odvětil jsem. „Ani kamaráda, ani kAmArÁdA," napodobil jsem ten její dvojsmyslný výraz.

Vždyť je to přece kravina. Ten týpek vůbec nemusí být gay.

„Prej neměla byste zrcátko," zašklebila se, „to se ti fakt povedlo, Ríšo."

„Ještě jednou mi dneska řekneš Ríšo a vážně netuším, co se stane. Protože mi rupnou nervy a to bude premiéra."

Měla zřejmě sto chutí mě zahrnout tuctem dalších narážek, ale můj tón ji naštěstí odradil. Místo toho se začala zajímat o změnu barvy mých vlasů. To také nebylo ideální téma, ale po chvilce se mi podařilo vypnout. Když člověk nemusel vnímat, co všechno říkala, bylo to její ženské švitoření vlastně docela příjemná kulisa.

Až když jsem se večer ukládal ke spánku, vzpomněl jsem si na Cizincovy stříbrné oči. Přemítal jsem o tom, dokud jsem neusnul.

۞

Zdál se mi sen. Nataniel, ten kluk s dlouhými vlasy, se v něm díval do zrcátka a zrcátko mu předpovídalo budoucnost. Řeklo, že až chlapci mladšímu než Nat zbělí vlasy, je to znamení a už netřeba hledat ni jemu vyvoleného ni všem Vyvoleného. Probudil jsem se zmatený a s pocitem, že moje sny snad režíruje Mari.

Ve škole na mě sice nikdo nepokřikoval ani se mě nepokusil zastavit, ale měl jsem pocit, že po mně stejně všichni házejí kradmé pohledy. Těžko říct, jestli tomu tak opravdu bylo, nebo se jen celou dobu úpěnlivě činila moje paranoia. O polední pauze už jsem měl všeho dost a uvažoval jsem, že zatáhnu odpolední vyučování.

Pak jsem si ale vzpomněl, že na biologii píšeme písemku. Náš učitel patří k těm, u kterých opravdu nechcete dostat náhradní variantu určenou provinilcům, kteří na původní termín testu chyběli. S povzdechem jsem se rozhodl se zašít ve třetím patře – doufal jsem totiž, že tam nikdo nebude. Kdo by taky dobrovolně jen tak pro nic za nic šlapal po všech těch schodech až nahoru?

Když jsem bez dechu zabočil ze schodiště do chodby, oddechl jsem si úlevou. Bylo tam prázdno, jen na jedné lavičce úplně na druhé straně seděla nějaká holka z nižšího ročníku a četla si knížku. Ta mě snad otravovat nebude.

Posadil jsem se pod okno, rozmotal sluchátka a pustil si do uší písničky. Zavřel jsem oči a nechal se unášet proudem hudby někam do neznáma.

Tu odpoledku nějak přežiju. Za chvilku bych si mohl ještě jednou zopakovat látku na biologii.

Když jsem usoudil, že je vhodná chvíle, protáhnul jsem se, zamrkal –

A ztuhl s rukama nad hlavou. Jen pár kroků přede mnou stála ta holka z druhého konce chodby, knížku držela v ruce a správnou stránku měla založenou jedním prstem.

Trochu nervózně se na mě dívala.

Spustil jsem ruce dolů a upřel na ni tázavý pohled. Vypadala čím dál víc nesvá, a tak jsem pronesl: „Ahoj?"

„A-ahoj," odpověděla vyjukaně. „Promiň, že obtěžuji. Jen, no..."

Povzdechl jsem si. „Je to kvůli těm vlasům, co?"

„Ne! Nebo vlastně... ano, ale... poslyš, prostě jsem jen chtěla říct, že v tebe všichni věříme. Jsi naše velká tajná naděje. Jsi – no, jsi náš Vyvolený," vychrlila.

Spadla mi brada. Už i tady?

„Vy všichni... velká tajná naděje koho?" Napadlo mě, že tahle holka by třeba nemusela být tak skoupá na slovo jako Cizinec. Možná mi něco vysvětlí.

„No přeci... nás všech. Těch na okraji a ve stínech. Všech nerdů, šprtů a introvertů."

Všech nerdů, šprtů a introvertů?

„Žijeme ve světě, kde vůbec nejsme vidět," pokračovala s náhlou vervou. „Ti hlasití a průbojní si pro sebe uzurpují všechno a nemají pro nás pochopení. Ale bylo předpovězeno, že se to změní, až přijde Vyvolený. To jest chlapec požehnaný znamením moudrosti, bílými vlasy."

Zůstal jsem na ni zírat. Musí to mít z těch knížek.

„To sis teď vymyslela, žejo?" hlesl jsem slabě.

„Jistě že ne!" namítla uraženě. „Ta pověst koluje po internetu už několik let. Zakódovaná v tajném jazyce introvertích memes."

Rozhodl jsem se to hrát s ní. Jinak se jí nikdy nezbavím. „Dobře. Máš pravdu, vlastně. Díky za tvou podporu. Ale víš co, myslím, že tohle bylo na jednu obědovou pauzu už víc než dost sociálních interakcí, takže... určitě by ses ráda vrátila ke čtení, mám pravdu?"

Usmála se na mě plachým introvertím úsměvem. „Díky," vyhrkla, pak se otočila a vrátila se ke svojí lavičce.

Oddechl jsem si.

No teda, jsem Vyvolený všech nerdů, šprtů a introvertů. To by mě zajímalo, jaké speciální schopnosti to s sebou nese.

Když jsem toho dne po vyučování otevřel skříňku, vypadl na mě útržek papíru. Chtěl jsem ho vyhodit, ale než jsem ho donesl ke koši, oči mi padly na krátký vzkaz, který na něj někdo naškrábal.

Stálo tam něco o Vyvoleném.

Možná to bylo zase od té holky ze třetího patra. Bez dalšího zkoumání jsem papírek pustil a sledoval, jak se snáší do koše.

Kdybych se na něj býval podíval pozorněji, možná by mě tehdy napadlo, že to písmo rozhodně není dívčí.

۞

V průběhu příštího týdne se krátké povzbuzující vzkazy staly denní rutinou. Pokaždé, když jsem otevřel skříňku, jako by zasněžilo. Na chodbách na mě občas mrkali zakřiknutí, tiší lidé. Nechápal jsem, že se té divné holce podařilo do svojí hry vmanipulovat tolik lidí.

„Hej, Richarde," oslovila mě Mari, která právě odněkud přilétla do třídy. Její tón se mi vůbec nelíbil.

„Co je?" povzdechl jsem si odevzdaně, zatímco si sedala vedle mě.

„Stalo se mi něco, co by tě rozhodně mělo zajímat. Sice jsem jí slíbila, že ti to neřeknu, ale tohle musíš vědět." Naklonila se blíž ke mně. „Jedna holka po mně chtěla tvoje číslo."

Zrozpačitěl jsem. Nevěděl jsem, co jí na to mám říct.

„To je super, ne? Za to, že jsem tě varovala, po tobě chci přímý přenos všeho, co ti napíše. Děkuju." Cvrnkla mě do nosu, zvedla se ze židle a zmizela.

Napadlo mě, že jsem se měl aspoň zeptat, co to bylo za holku, ale Mari už byla pryč.

Uběhlo dalších pár dní. Začalo mi připadat, jako by se celý ten cirkus s Vyvoleným rozšířil i mimo školu. Občas se na mě na ulici někdo usmál a jednou se jakýsi cizí pán dokonce zastavil, aby mi popřál hezký den.

V pátek mi přišla ta esemeska. A po ní další a další. Konečně mi docvaklo, co Mari provedla – tentokrát to nebyl pouze jeden z jejích směšných pokusů dát mě s někým dohromady, které obyčejně končily jen nějakou trapnou situací, ale něco mnohem horšího. Umožnila totiž všem těm lidem dostat se mi kromě skříňky i přímo do mobilu.

Než se víkend doplazil k pondělí, měl jsem chuť Mari zaškrtit. Přišlo mi aspoň dvacet vzkazů od různých lidí, ale všechny zněly skoro stejně:

Ahoj, Vyvolený, věříme v tebe! JM+SH

Obdivuju tě a jsi moje velká naděje. :3

Dobrý den, dokážete to!

Nakonec jsem ten mobil prostě vypnul. Do pondělního rána jsem trochu vychladl a rozhodl se, že Mari přece jen nic neřeknu. Vymyslel jsem totiž něco lepšího: neznačil jsem, že mi napsala ta holka, a odmítal prozradit byť jen střípek informace navíc.

Lidé, které dobře znáte, se mučí nejsnáz ze všech. Víte totiž, co na ně platí.

Kromě toho jsem se tím taky vyhnul nutnosti vysvětlovat celou tu magořinu s Vyvoleným. Existovat ale bohužel nepřestala. O polední pauze se na mě ze skříňky vyhrnulo takové množství papírků, až jsem se bál, že je do zvonění nestihnu sesbírat.

Po vyučování na mě před školou čekal Cizinec. Viděl jsem ho už z okna, ale rozhodl jsem se ho ignorovat. Všechno to koneckonců začalo, když mě poprvé oslovil.

Bez jediného pohledu stranou jsem vyrazil na cestu domů a doufal, že si mě nevšimne. Jeho stříbrným očím ale uniklo máloco: zřejmě mě zpovzdálí následoval a o ulici dál už jsem ho měl po svém boku.

„Co chcete?" zeptal jsem se nevrle.

„Je pátého dubna," odpověděl, jako kdyby to byla nějaká odpověď.

„To vím taky," opáčil jsem. „A zítra bude šestého, jestli se nemýlím."

„Zítra bude svět vzhůru nohama. Dnešek je tvůj den, Richarde."

Ten den rozhodně nebyl můj. Kromě toho blázince s papírky ve skříňce jsem dostal dvojku z dějepisu a měl jsem hlad, protože oběd tentokrát nebyl jen bez chuti a zápachu, ale vyloženě se nedal jíst.

Trochu jsem přidal do kroku. Po mém druhém boku se objevil stín další osoby a když jsem se letmo podíval, kdo to je, poznal jsem tu holku ze třetího patra.

Kývla na pozdrav a rovnou spustila. „Nemůžu se dočkat. Jsem hrozně zvědavá, co vlastně uděláš."

„Bude to velkolepé," ujistil ji Cizinec.

Předstíral jsem, že nemluví o mně – vlastně jsem se snažil dělat, že tam vůbec nejsem.

Proti nám šla ta hippie ženská, co jsem potkal v lednu. Šaty změnila, ale poznal jsem ji, protože pírka ve vlasech měla pořád. Když nás zmerčila, zastavila se, pozdravila a zařadila se za nás. Připojovali se k nám pořád další a další lidé a než jsem se dostal před náš panelák, měl jsem pocit, že mě následuje tak polovina města.

Zastavil jsem.

„Teď je ta chvíle," zašeptal Cizinec.

Vylezl jsem po schodech k vyvýšenému domovnímu vchodu. Pomalu jsem se otočil.

Chodník byl na obě strany zaplněný lidmi. Všichni mlčeli, ale bylo to svým způsobem působivější, než kdyby pokřikovali. Bylo vidět, že na něco čekají. Cítil jsem se podobně jako tam v té manéži.

Holka ze třetího patra stála u paty schodů. Usmála se na mě.

Jsi Vyvolený všech nerdů, šprtů a introvertů.

Měl jsem toho tak akorát dost.

„Tak hele," řekl jsem pěkně nahlas, aby to všichni slyšeli. „Je pět vodpoledne. Od osmi od rána jsem měl vyučování. Takže teď jdu prostě domů, pustím si počítač a něco si zahraju. Žádnej svět zachraňovat nebudu, nebo co že to mám vlastně udělat. Takže mě nechte na pokoji a radši si jděte měnit každej svůj vlastní život."

Nečekal jsem na jejich reakci, vytáhl jsem z kapsy klíče a zmizel v domě. Jak jsem si uvědomil později toho dne, možná jsem nezachránil svět, ale dokázal jsem se vzepřít těm několikaměsíčním šílenostem. Navzdory tomu, co všichni říkali, mi konečně docvaklo, že není moje povinnost být jejich spasitel.

V tomhle světě koneckonců každý hraje tak trochu sám za sebe. Byl jsem rád, že jsem dokázal zachránit aspoň svou vlastní příčetnost.

۞

(prázdniny 2021)

Trochu kontextu: Onoho léta mi JedleOdVedle zadal napsat povídku podle jedné z kapitol jeho Příručky (ne)úspěšného spisovatele a já jsem si vybrala tu o Vyvoleném! S velkým V! Jsem si vědoma toho, že se v příběhu vyskytuje několik klišé a stereotypů – třeba to, že povídka začíná probuzením, nebo to, jak je Mari ukecaná ženská a Nataniela s dlouhými vlasy shipuje s klukem – protože tam jsou v duchu zadání zcela schválně; ale snažila jsem se tomu dodat i něco navíc, vzepření proti očekávání, trochu recese, kterou vysloví Ríša v posledních několika odstavcích a která možná dodává povídce myšlenku, takovou, jež dělá z povídek povídky. Mám z celého toho kousku stále trošku rozporuplné pocity, ale po dvou letech jsem se přece jen rozhodla, že stojí za to ho pustit na veřejnost. O to víc samozřejmě ocením jakékoliv názory!