Zhmotnil jsem se ve chvíli, kdy první myšlenka na mne prolétla její myslí.

V jednom okamžiku jsem ještě nebyl a v tom dalším jsem se nenápadně objevil v rohu místnosti, podobným způsobem, jako se na hladině vody vytváří vrstvička ledu.

Seděla na zemi vedle ohniště, zahrabaná pod špinavou dekou, a hleděla do žhavých uhlíků. Nikde v chatrči už nebyl k nalezení ani kousek dřeva a venku zuřila sněhová vánice. Nemohl jsem ji sice vidět, protože jediné okno mělo zavřenou okenici a přes ni ještě hozenou jakousi kožešinu, ale kvílení větru jsem slyšel velice jasně.

Nikdy jsem neměl ve zvyku zdravit a od svého příchodu jsem nevydal ani ten nejtišší zvuk, ale stejně zvedla hlavu a podívala se přímo na mne.

Přesto však také nic neřekla. Jen si mě prohlédla a vrátila se očima ke zbytkům ohně. Společně jsme sledovali, jak oranžové uhlíky černají a vychládají. Věděl jsem, že bez ohně teplota brzy začne klesat.

„Odešli na lov," prohlásila najednou. „Už je to několik dní. Myslím, že už se nevrátí. Těžko říct, jestli mě tu nechali schválně a šli zkrátka někam jinam, nebo jestli umrzli."

Všiml jsem si, že na posledním slově její hlas téměř neznatelně zakolísal. Když mluvila, znělo to trochu hrubě, jako kdyby ji začínalo škrábat v krku.

„Neseď v rohu, mezi prkny určitě táhne," pokračovala. Byla to pravda, ale nevadilo mi to. Přesto jsem ji poslechl. Lehce jsem se vyhoupl na nohy, přešel k ohništi a posadil se naproti ní.

Zkoumavě se na mne zadívala. „Není ti zima?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou a trochu se usmál. „O mne se neboj."

Pod dekou pokrčila rameny a změnila téma. „Jídlo došlo už včera a čaj minulý týden. A stejně bych ti ho už nemohla uvařit. Vody je ale venku spoustu. Dopoledne jsem dala rozpustit nějaký sníh tady do toho kbelíku. Jestli máš žízeň, posluž si. Než zamrzne."

Umrzli, zamrzne. Používala ta slova jakoby mimochodem, ale myslím, že si musela uvědomovat, co znamenají. A co měla brzy znamenat pro ni. Přesto se raději držela obyčejných, jednoduchých věcí jako nabídnout mi občerstvení, přestože se jednalo jen o trochu rozpuštěného sněhu. Lidé jsou někdy zvláštní.

Neodpověděl jsem a ani jsem se nepohnul, abych si do plecháčku nabral vodu. Nepotřeboval jsem pít. Zřejmě pro tu chvíli vzdala pokusy o konverzaci, a zatímco dál hleděla do studeného ohniště, já si prohlížel její tvář. 

Byla mladá a hezká, za jiných okolností bych se snad nebál použít slovo krásná. Ale teď jsem nedokázal nevidět, jak její rysy poznamenala špína a hlad – přestože jí potrava podle jejích slov došla teprve včera, dlouhou dobu předtím museli i s jejími společníky, ať už byli kýmkoli, žít z přísných přídělů. Její rovné vlasy měly tu barvu, ve kterou se v zimě promění plavá, jež bývá v létě vybělená sluncem. Ale co mne opravdu zaujalo, byly její oči.

Světle modré. Jako led.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Ubíhající čas jsem popravdě řečeno ani nevnímal. V místnosti byla zima. Zřetelně jsem cítil, jak mráz pronikající chatrnými stěnami dřevěné boudy každou chvíli přituhuje. Voda, jež mi byla nabídnuta, opravdu brzy zmrzne.

Příliš mne to netrápilo. Byl jsem tam koneckonců z nějakého důvodu.

Mlčeli jsme.

„Do prdele," praštila zničehonic rukou o podlahu. „Jdi s tím svým bohorovným klidem do prdele, fakt. Víš, jak mě sere, že tu umřu? Že jsem tu zaseklá a nemám šanci se odsud dostat? Nemám už šanci vůbec na nic? A jo, konečně říct. Nahlas. Ty. Zasraný. Sprostý. Slova. Pomáhá."

Složila tvář do dlaní a rozvzlykala se. „Je mi zima, mám hlad a ty nemáš ani tu trochu slitování na to, abys mi to ulehčil. Ne, do hajzlu, ty tu jen sedíš a čumíš, jako když se vůbec nic neděje."

Poslední slova už postrádala sílu těch předchozích. Lehce jsem naklonil hlavu na stranu, ale netušil jsem, co bych podle ní měl dělat jiného než sedět a... čumět.

Chvilku mlčela, připomínajíc zhroucenou hromádku šatstva. Už jsem chtěl něco říct, když do skučení větru šeptla něco tak tiše, že jsem to nezachytil.

„Promiň, co jsi říkala? Nerozuměl jsem ti," řekl jsem nejvlídněji, jak jsem dokázal. Ale bál jsem se, že neodpoví. Že ať řekla cokoliv, podruhé nesebere odvahu to vyslovit.

Po několika úderech jejího srdce už jsem ztrácel naději a v duši se mi usídloval neklid, protože jsem tušil, že ta tichá slůvka byla tím nejdůležitějším, co jsme za celou dobu pronesli.

„Mohl bys mě obejmout?" špitla.

Mlčky jsem přelezl vedle ní a vzal ji kolem ramen. Zavrtěla se a donutila mne vklouznout k ní pod deku. Do nosu mě plnou silou udeřil pach několik týdnů nemytého ženského těla, ale stejně jako mráz mi nijak zvlášť nepřekážel. Cítil jsem už daleko horší věci.

„Moc nehřeješ," zamrmlala. „Neměl jsi tam sedět jen tak, hrozně jsi na té zemi vymrzl."

Ale stejně se ke mně pevně přimknula.

Bývalo by mne zajímalo, jak mě vnímala. Snad si myslela, že jsem anděl.

Také jsem ji k sobě přitáhnul.

Pod dekou bylo přece jen tepleji než ve zbytku chatrče. Přesto jsem, stejně jasně jako plynoucí zlomky času, dokázal vnímat, jak zbytky tepla unikají do nenávratna. Už nemluvila a já jsem neměl nic, co bych jí mohl říct. Nic, co by mohla chtít slyšet. Neuměl jsem na té situaci najít nic utěšujícího. Možná proto, že jsem vždycky viděl až k jádru věci a na tomhle nic konejšivého zkrátka ani nebylo.

Nepatrně se třásla.

Teplota klesala.

„Tobě nebuší srdce?" zeptala se zničehonic, hlasem zkřehlým jako snítky jinovatky. „Nebo už ztrácím cit v prstech?"

„Co myslíš, že je pravděpodobnější?" Tou rukou, kterou jsem ji neobjímal, jsem jí prohrábl vlasy.

Neodpověděla, jen si povzdechla. Věděl jsem, že si vybrala to druhé.

Mráz sílil. Začínalo mi to být nepříjemné.

Uvažoval jsem, čím to.

Je to jen ozvěna jejích pocitů. Nejsi koneckonců nic než zvon bez srdce. Odrážet a zrcadlit, to je to jediné, co dovedeš.

„Konečně začínáš trochu hřát. Musel jsi být opravdu hodně prochladlý," poznamenala.

Uvažoval jsem, čím to?

„Hm-m," zahučel jsem neurčitě v odpověď. Zdálo se mi, jako by mráz nevycházel z okolního vzduchu, ale z ní. To bylo zvláštní, protože vzduch byl tak studený, až jsem se bál, že z něj každou chvilku vykvetou ledové krystalky.

Nutil jsem se dýchat klidně a nevšímat si chladu, jenž vnikal do mého těla. Nevšímat si ho přesně tak, jak se mi to dařilo kdykoliv před tím. Ale byl jsem bezmocný.

Přitulila se ke mně ještě blíž, pokud to vůbec šlo. Položila mi hlavu na rameno a na kůži na krku jsem cítil její ledový dech, když promluvila.

„Myslím, že neumrzneme. Myslím, že to bude v pořádku." Na chvilku se odmlčela. Jen silou vůle se mi podařilo nezatřást se zimou.

Mělce se nadechla. „Víš, co čeká na druhé straně chladu?"

„Ne," zašeptal jsem. Na delší slovo jsem si netroufl.

„Myslím... myslím, že na druhé straně chladu na nás čeká teplo. Že to je... opakuje se to. Jako roční období. Po zimě taky vždycky přijde jaro a pak léto."

Byla mi zima a chtělo se mi věřit tomu, co říká. Ale věděl jsem, že dívka blouzní a hledá naději tam, kde je jen mráz.

Blouznil jsem také, když mi její slova zněla tak sladce?

„Třeseš se," podotkla. Kdyby to neřekla, snad bych si toho ani nevšiml. „Ale neboj, bude to v pořádku. Ještě to chvilku vydrž, uvidíš, že ti začne být teplo."

Vždyť jsem ani nevěděl, co to teplo je. Ale po dnešku už jsem alespoň věděl, co je mráz. Nebyl jsem za to poznání ani trochu rád.

Maličko se odtáhla, vzala mou tvář do dlaní a podívala se mi do očí.

Jako led, prolétlo mi hlavou. I v téměř úplné tmě uvnitř chatrče jsem odstín jejích duhovek viděl naprosto jasně.

Jakou barvu mají mé oči? pomyslel jsem si. Nikdy dřív mě nenapadlo se na něco takového ptát.

„Jak se jmenuješ?" otázala se něžně.

Už dávno jsem ztratil veškerý nadhled a obezřetnost, s kterými jsem sem přišel. A proto jsem jí dal tu jedinou pravdivou odpověď.

„Já nevím."

Do vzduchu mezi námi se vznesl průsvitný obláček páry.

Podivné, pomyslel jsem si. Jakto, že jsem nic takového u svých úst ještě nikdy neviděl?

„To nevadí. Nic nevadí. Bude to v pořádku."

Opravdu? Bude to v pořádku?

Naklonila se blíž a políbila mě.

Prazvláštní vjem, jako stín chuti. Jako sůl. Rozpraskaná kůže. Muselo ji to bolet.

Mrazivý dotek a chlad vtékající do mého nitra.

Snad bylo na chvilku opravdu všechno v pořádku.

Ale pak nám nezbylo než zamrzat a stydnout společně. Bez hnutí padat vstříc neznámu, jen s vědomím, že tam někde dole v mlze je země.

Protože jediné, co čeká na druhé straně chladu, jsem měl být já.

Její osud, její smrt.

Ale z nějakého důvodu to tentokrát bylo jiné než kdykoliv předtím, jiné než se všemi ostatními životy, na jejichž konce jsem psával černé tečky. Za závojem mrazu a temnoty v té dřevěné chatrči číhala smrt na nás oba.

۞

(dokončeno 26. 2. 2021)