Věnováno Oginpat, protože jedině jí vděčím za to, že jsem si vůbec den před deadlinem vzpomněla na srpnové zadání #PsaníProRadost. Je to blbůstka, ale ve své absurditě snad aspoň trochu zábavná.

۞

Hrobku otevřeli neočekávaně před několika dny. Místnost byla relativně malá a téměř prázdná: připomínala kapli, zadní stěnu tvořila kulatá apsida oddělená od zbytku dvěma bohatě zdobenými sloupy, od nichž se rovně přímo ke vchodu táhl vyvýšený katafalk, na kterém ležela rakev. Místnost měla klenutý strop a každý čtvereční centimetr kamene byl pokryt jakýmsi neznámým druhem písma.

Umír – doktorand – poprvé do hrobky vstoupil těsně za profesorem. Proslulému archeologovi v tu chvíli dočista došla slova, což samo svědčilo o nečekanosti, s jakou objev přišel. Jejich podrážky v bezdechém tichu došláply na podlahu, jejich oči se marně snažily ve vytesaných písmenech zahlédnout nějaký povědomý tvar. Došli k rakvi a Umírovi při pohledu na ni srdce poskočilo podvědomým leknutím. Byla tmavě kovová a měla vágně lidský tvar, avšak proporce – a detaily, ach, detaily – se nezdály úplně správné. Tvář na něj působila jakoby kočičím dojmem, postava byla oděná v ostnaté zbroji a – Umír to přepočítal alespoň třikrát – šestiprstýma rukama svírala na hrudi položený meč. Sálala z ní pochmurnost.

Zpětně se to samozřejmě zdálo jako nesmysl. Umír si umiňoval, že se už nikdy nesmí nechat přemoci takovými patetickými dojmy. Pochmurnost! Byl si jist, že profesora podobná bláhová myšlenka ani na vteřinku nenapadla. Za těch několik dní perné práce, které od té doby uplynuly, si na tichou přítomnost rakve zvykl a začínala mu plně docházet váha takového úžasného objevu. Nikdo z nich, dokonce ani profesor, neměl nejmenší představu, komu mohla hrobka patřit; ba co víc, nikdo z nich neznal písmo, jímž byla popsána. Na datování již pracovala jiná skupinka výzkumníků, zatímco Umír spolu se třemi dalšími pracovníky byl pověřen čištěním a dokumentací nápisů.

Bylo asi hodinu potom, co se vrátil z oběda, zrovna štětečkem oprašoval kus stěny a pobrukoval si u toho, když zaslechl hluk, který ani jeden z vědců v hrobce neměl důvod vydávat. Užuž se otáčel, aby zjistil, co se děje, když –

„Dobré ráno," ozval se spokojený, rozespalý, ale bezpochyby cizí hlas s maličko podivným přízvukem. Umír ztuhl v polovině pohybu, po drobném zaváhání však otočku přece jen dokončil.

Rakev byla otevřená a zcela bezostyšně se v ní protahoval nahý chlap, jako by se právě probudil.

„Co jsem se probral, hned jsem si říkal, že je něco jinak. Jé, to jsem se konečně pořádně vyspal." S rozkoší zívl a prohrábl si vlasy. „Oh, bohové, omlouvám se – asi mi za tu dobu zpráchnivělo oblečení."

Umír pomalu zamrkal. Neznámý nevykazoval žádnou z vnějších charakteristik sarkofágu – neměl kočičí oči, okraj spodní části rakve svíralo pět prstů a popravdě řečeno, taky byl o dost menší. Působil prostě dokonale lidsky. Tedy kromě všech okolností, za jakých se právě objevil.

Umír si stáhl z ramen flanelovou košili a podal mu ji. Zatímco neznámý vyskakoval z rakve a vázal si ji kolem pasu jako kilt, Umír hodil hlavou ke vstupu.

„Dojděte někdo pro profesora, pro všechno na světě," zasyčel. Než se podle toho kdokoliv stihl zařídit, slova se opět ujal neznámý.

„Nerad bych vás rušil ve vaší práci – opravdu je tady potřeba trochu uklidit, nějak se to tu zaprášilo... ale nechce mně někdo z vás ukázat, jak to dneska na světě vypadá?"

Zraky všech kolegů v místnosti neomylně spočinuly na Umírovi.

Chvíli na ně zděšeně zíral zpátky, zatímco mu v hlavě o překot běžely myšlenky.

„Uhh... samozřejmě," vypravil ze sebe nakonec. „Jen pojďme. Ať ostatní můžou... pracovat."

„Výborně," usmál se cizinec. „Vezměte mě do nejbližšího města. Zajímá mě, jak vypadají dnešní města. Mám rád města."

„Jo... jasně," odvětil Umír, stoupající za neznámým po schodišti ven z hrobky. „To nebude daleko."

Vynořili se do podzemního prostoru, v němž se prováděl původní archeologický výzkum, než objevili hrobku. „Tudy," ukázal Umír a vedl cizince ještě po dalších a dalších schodech. Když už Umíra pálily svaly na nohou, vyšli konečně do slunečního světla. Nacházeli se na staveništi, ale odněkud zblízka bylo slyšet cinkání tramvaje a hukot aut. K Umírově smůle celou cestu vůbec nikoho nepotkali; zbylé pracovní skupiny si asi ještě užívaly odpočinek na obědě.

„Panejo, to je ale protivný druh hluku," podotkl neznámý. „Kudy dál?"

Umír si v duchu hluboce povzdechl. „Já – pojďme tudy." Pravda byla, že přestože se cizinec choval úplně neškodně, Umír z něj měl docela strach. Možná za to mohla právě absence jakéhokoliv znepokojení z cizincovy strany.

Vyšli na ulici. Staveniště se nacházelo hned vedle frekventované tepny – dvoje tramvajové koleje uprostřed a dva pruhy vozovky na každé straně – která byla navzdory časně odpolední hodině plná provozu. O dva bloky dál zřejmě došlo k nějaké nehodě, protože kolem právě proletěla houkající sanitka. Šňůra aut před nimi se téměř nehýbala, tramvaje rozčileně cinkaly, řidiči na sebe troubili. Po úzkém chodníku kolem nich prospěchala – téměř je při tom smetla – neklidná blondýnka mumlající něco o tom, že na tohle nemá čas, a na druhé straně ulice se před hospodou hádalo několik mužů tak hlasitě, že to bylo slyšet i přes všeobecný zmatek. O kousek dál se šourala jakási babička s taškou na kolečkách, která si všimla Umíra a jeho společníka, jenž měl na sobě jenom košili kolem pasu, a s nadávkami na jejich způsoby jim zahrozila holí.

Cizinec tam stál, vraštil čelo a hleděl na scénu před sebou. Nevypadal už vůbec tak spokojeně, jako když se probudil.

„Eh, u bohů, hrozně mě rozbolela hlava. Už si vzpomínám, že ve skutečnosti vlastně města rád nemám... myslím, že si půjdu zase lehnout," prohlásil a než mohl Umír jakkoliv reagovat, otočil se a mašíroval si to zpátky na staveniště. Umír ho doběhl až u vchodu do podzemí.

„Počkejte, ale," zmohl se Umír konečně na nějakou vzdáleně vědeckou reakci, když procházeli místností před hrobkou, protože cítil, že mu dochází čas, „ještě jste nám vůbec nic nevysvětlil!"

„Ale prosím vás, copak vy potřebujete něco vysvětlovat?" usmál se na něj cizinec unaveně. „Vlastně myslím, že ten úklid nebude až tak nutný. To ještě chvíli vydrží."

Nechal Umíra stát tam, kde zrovna byl, seběhl do hrobky a vynaložil všechnu svou zbývající energii na to, aby odtamtud vyhnal ostatní pracovníky. Byli tři a sice se pokusili protestovat, ale nebylo jim to nic platné, nakonec je po schodech vystrkal všechny. Zabouchl za nimi těžké kamenné dveře, které předtím výzkumníci nalezli odemčené, a zapečetil je, jak nejlépe dovedl. Pak přešel po kamenné podlaze a uložil se ke spánku.

Na druhé straně dveří po sobě čtyři lidé vrhali zmatené pohledy. Všichni byli ve výzkumu mladá ucha; Umír z nich byl nejstarší a s jistou dávkou diskomfortu cítil, že se po něm možná požaduje nějaké vysvětlení.

Od druhého konce místnosti se ozval hovor skupiny vracející se z oběda, jejíž příslušníci se vzápětí vynořili z krátké chodby od schodiště.

„Ahoj," pozdravil čtveřici profesor, kterému neušly jejich strnulé postoje. „Děje se něco? Proč jste tady nahoře? Tak co je?"

Umírův diskomfort se rázem zdvojnásobil.

„No, uh..." zavřel oči, zhoupnul se na špičkách a rozhodl se svoje utrpení neprotahovat. „Prostě. Ten sarkofág se otevřel, vylezl z něj nahej chlap, popřál nám všem dobré ráno, ale když viděl ten maglajz nahoře na ulici, šel zase spát. Prej ho rozbolela hlava. A, hm, vyhnal nás odtamtud. Než se tam zavřel."

Upíraly se na něj všechny oči v místnosti.

„Jo a taky," dodal nejistě, jako kdyby to něco vysvětlovalo, „má moji košili."

۞

(30. 8. 2024)