Zrovna když jsem se chystal vyrazit, z nebe se spustil jemný déšť. V naději, že se počasí brzy umoudří, jsem se rozhodl alespoň na chvíli uchýlit do bistra u vchodu a dát si něco na zub.Nemýlil jsem se: než mi přinesli zákusek, mokré golfové hřiště přede mnou už se třpytilo v paprscích večerního slunce. Na rozjasněném nebi kroužila poštolka – maskot zdejšího klubu. Z rádia potichu hráli Ebeni a já jsem byl zase jednou rád, že jsem si na golf vzpomněl. Přestože se mi hned u první jamky slimák pokusil sníst míček, toho dne už mi nic nedokázalo zkazit náladu.

(18. 8. 2021)