Autor: zavrzenihodna

Téma: Chlapec u jezera

Lidé dělají spoustu věcí, aby se uklidnili. Někteří tančí, pletou, běhají, jiní chovají rybičky a další pijí nebo mají sex. Zajímavé je, že umění se většinou věnují ti, do kterých byste to vůbec neřekli. Dokonce i Alex, celým jménem Alexander James Myers, věčně elegantně oblečený muž s bystrýma očima, který mi tvrdil, že i on je jedním z těchto múzou políbených jedinců. Že ho právě ona múza, jak mi své nutkání k tvoření představil, nabádá a vede k tomu, aby se dál rozvíjel a že já to jednou pochopím. Smála jsem se jako pominutá, nevěřila jsem, že člověk, který celý život neúnavně přemýšlí, chladně kalkuluje a jedná s exaktní přesností, může dělat něco tak emocionálního jako je právě umění.

***

"Víš, proč se považuju za umělce, Liso?" Přidřepl si ke mě, pranic nedbal toho, že mu jeho dokonale čisté kalhoty zmáčí voda a upřeně se mi zadíval do očí. Černý deštík s tlustým bílým lemováním, kterým se chránil před počínajícím deštěm, jeho hlavu izoloval od okolního světa a jeho blonďaté vlasy na tmavém podkladu doslova zářily. Přestože jsem měla úplně jiné starosti, neubránila jsem se krátkému zalknutí nad jeho ledovou přitažlivostí. Měl doslova dokonalé rysy, mužné a ostré, ale přesto měkké a nevinné, jeho sametové rty jen lákaly k polibku. Vypadal jako ztělesnění boha. Ne. Vypadal jako ďábel. Protože bůh nemusí, na rozdíl od ďábla, vypadat tak neuvěřitelně atraktivně.

Přes ten dechberoucí zevnějšek byl Alex had. Odporný, úlisný plaz. Perfektně uhlazený predátor a vlk v rouše beránčím, co svůj hypnoticky zvířecí pohled vpíjel do mého vystrašeného obličeje.

"Ne," hlesla jsem a urputně se snažila nepohnout tělem. Závisel na tom můj život, nebo minimálně to, co z něj zbylo po tom, co jsem si s Alexem začala. Ležela jsem na zádech na mělčině jezera, uši mi omývala voda a tričko se pomalu nasakovalo i na prsou, kde ještě nebylo potopené. Byla jsem zdánlivě volná, ale přesto jsem musela zůstat naprosto nehybná. Zatím jsem nevěděla proč, jen mi to před pár minutami řekl tak naléhavě, že mi došlo, že mi nezbývá nic jiného, než ho poslechnout.

"Vím, že si myslíš, že nic netvořím," nahnul se ke mě, aby mě zlehka políbil na čelo.

"Ne," znovu jsem zašeptala, do pusy mi najednou vteklo trochu vody. Zdálo se jako kdyby voda nenápadně stoupala. Potlačila jsem reflex ji vyplivnout, bála jsem se, že tím jen škubnu nějakým svalem a stane se něco strašného, a tak jsem ji rezignovaně spolkla.

"Ale já tvořím dokonalé zločiny," dokončil, se svou obvyklou grácií přešel mou poznámku a se zájmem naklonil hlavu na stranu. Pozorně si mě prohlížel. Nechápala jsem, proč to dělal a najednou mi to všechno připadalo bláznivé. Aniž bych věděla, co se děje, jsem bez protestu ležela v mrazivě studeném jezeře a v podstatě mu dovolila si se mnou dělat, co se mu jen zalíbilo. Už už jsem se chtěla zvednout, dát mu čelíčko a s odvahou čelit té příšerné věci, co mi přichystal, ale jeho rozšířené zorničky mě přikovaly zpět na místo. "Ano, umřeš." Odpověděl mi, jako kdybych se ho skutečně zeptala.

S obavami a bezmocí se mi do očí vedraly slzy.

"Liso, neplakej," během okamžiku změnil svou tvář z chladně nezúčastněné na falešně smutnou a palcem mi setřel osamocenou slzu. "Prostě umřeš. Ale můžeš si vybrat jak." Nadechl se, do tónu se mu vkradlo děsivé nadšení, skoro psychopatická radost. "Po celém těle na všech strategických místech máš do těla zaražené velmi tenké čepele," začal mi téměř fanaticky vysvětloval a mně se v krku zasekl dech.

Necítila jsem sebemenší bolest, musel mě zdrogovat opravdu kvalitně.

"Hroty, dýky, jehly... Říkej si tomu, jak chceš," zamumlal, když si všiml nevěřícného šoku v mých očích. "Jsou přidělané tak, že když se pokusíš osvobodit, vytrhnou se a ty vykrvácíš jako podsvinče."

Vyvalila jsem oči a srdce mi tlouklo jako o závod. Začal se mi vyplavovat adrenalin, lapala jsem po dechu a do svalů se mi pumpovala energie a síla, o jaké se mi nikdy ani nesnilo, ale já ji nemohla použít, protože bych se zabila. Byla jsem bezbranná, vydaná mu totálně napospas.

"Nebo..." odmlčel se, odklopil deštník a podíval se na oblohu, "nebo počkáš, až se hladina zvedne dost na to, aby ses utopila. Pár kilometrů proti proudu zuří obrovská bouřka, tohle," ukázal na nebe, aniž by přerušil náš intenzivní oční kontakt, "je její slaboučký odvar. Dešťová voda tu bude do několika hodin." Dodal věcně a bezděčně si upravil límeček sněhově bílé košile.

"Proč..." pokusila jsem se vyslovit otázku, ale hlas mě zklamal.

"Protože nic necítím." Objasnil mi stručně. "Protože hledám uvolnění." Lhostejně pokrčil rameny. "Protože se nudím." Nadhodil dodatečně a vědoucně, jako kdyby měl nějaký svůj vlastní suchý a břitký vtip, se ušklíbl. "Není to vlastně úplně jedno?" Zeptal se mě naprosto laxním tónem. Jeho výraz nic neříkal, snad jen, že Alex je uvnitř až bolestně prázdný.

V hlavě mi to zuřivě šrotovalo. Strašně jsem chtěla žít, přežít a dát tomu parchantovi co proto, vyjít se svým příběhem ven. Chtěla jsem ho předhodit před soud, nechat zlynčovat, ale čím více jsem se do těchto úvah pouštěla, tím více jsem si uvědomovala nevyhnutelnou pravdu. Pravdu o tom, že tady umřu. Že tady skončí můj život, tady v nějakém bezvýznamném jezeře vydechnu naposledy.

Alex se ode mě odvrátil. Beze slova vstal a pevným krokem zamířil pryč, daleko od vody a jejího ledového objetí, které jako by se kolem mě stahovalo.

"Říkal jsem ti, že jsem umělec," pronesl, když už stál na pevnině. Na provlhlé zemi, která byla tak blízko, ale zároveň nedosažitelná. Neviděla jsem ho, už dávno zmizel z mého zorného pole a já se dívala pouze do šedých, těžkých mraků, ale slyšela jsem, jak mu pod nohama zakřupal hrubý písek.

Pak mě opustil. Ještě chvíli jsem počkala, netrpělivostí jsem se hryzala do rtů, zatímco se chroupání jeho značkových bot vzdalovalo, a teprve, když jsem si byla jistá, že už se nevrátí, se rozbrečela.

***

Různí lidé skutečně dělají různé věci, aby se uklidnili. Berou drogy a nebo do úmoru jezdí na kole. Někteří pozvedli umění na úplně jinou úroveň a jiní ho nenávratně poskvrnili. A někteří, stejně jako Alexander James Myers, se uvolňují tím, že przní svět.