Autor: Antilia

Téma: Vlastní

Zdroj: Pinterest

Poznámky: Tohle je víceméně vzorový popis, jak to bude nakonec vypadat, když to zveřejním, spousta z vás ho už viděla. A také je to důkaz, že se z popisu může stát i úvaha či příběh, v tomto případě to bylo tak nějak od všeho trochu a dokonce jsem ho i rozvinula v příběh, který možná i jednou publikuji.

Jako už mnohokrát předtím, procházel se při západu slunce kolem starého kamenného mlýna. Obloha už nabírala noční fialový odstín, snad až na úzký pruh oranžové až rudé těsně nad horizontem. Na svěží zelenou trávu pomalu padala rosa. Bylo to malebné místo, nebýt toho, že bylo opuštěné.

Mezi lidmi kolovaly různé historky, proč tomu tak je. Někteří tvrdili, že se poslední majitel v mlýně oběsil a od té doby tady straší. Chlapec tomu však nevěřil. Existovali lidé, kteří by se sem přece nastěhovali i přesto, nebo možná právě proto. Lidé milovali tajemno, dobrodružství, milovali se bát.

Jiní zase tvrdili, že v mlýně někdo bydlí, ale vůbec se neukazuje a nepouští nikoho dovnitř. A když už se tam někdo dostane, schová se. Chlapci to ale přišlo nadnesené. Proč by to někdo dělal? Proč by si dával takovou práci s tím, aby ho nikdo nespatřil? Co to mohlo být za podivína? Nebo snad měl příliš děsivé tajemství?

Tak či tak, jedna záhada se nedala žádným jiným způsobem vysvětlit. V okolí mlýna nikdy nepršelo. Nikdy. Stál osaměle na kopci a i když všude kolem nebe plakalo, nad mlýnem se jen zatáhlo, ale nikdy nepropustilo jedinou kapku. Kdyby o tom slyšel jen povídačky, smál by se, ale sám bydlel kousek odsud a na mlýn měl dobrý výhled. Jedinou vodou byla lehká rosa, která mu přišla v souvislosti se vším ostatním děsivá, možná právě proto, jak byla normální.

S tím se vázala i další záhada, a to, jak mohla být zdejší hlína tak úrodná, že ji odsud lidé brali na své zahrady? Sice se někteří už nevrátili, tudíž to nebylo právě bezpečné přilepšení, ale stejně to spousta dělala, stejně jako spousta chodila přímo do mlýna, i když tam lidé mizeli. Chlapec už neměl co ztratit. Vlastně tak trochu doufal, že on sám jednou zmizí. Nějaké kruté hry osudu ho však stále nechávaly naživu.

Jen z rosy však zdejší tráva nemohla být tak svěží. A už vůbec tady nemohly kvést ty nádherné růžové květy, které tak rád obdivoval. Chodil je snad někdo tajně zalévat? Nebo za to přece jen mohlo nějaké kouzlo? Ale proč ho někdo vymyslel? Jaké to celé mělo smysl, pokud se v tom vůbec nějaký dal najít?

Než se stihl zabývat další teorií, zahlédl něco, co obrátilo celý ten večer naruby. Zahlédl pohyb. Možná se mu to jen zdálo, možná jen mrkl a jeho oči vytvořily zdárnou iluzi. Přesto však nechtěl promarnit jedinou šanci. Rozběhl se tam, kde ten pohyb viděl. Chvílemi mu připadalo, že běží správně, hlavně když měl pocit, že si o něm vrbové větve šeptají, chvílemi měl pocit, že běží jen za svým šílenstvím. Pak to však uviděl. Uviděl ji.

Nepůsobila jako žádná nestvůra, aby měla důvod se schovávat, jak už také několikrát přemýšlel. Pravda sice byla, že ji viděl jen zezadu, ale někdo, kdo s takovou elegancí seděl v trávě v rozevláté modré sukni a zručně si pletl copy z kaštanově hnědých vlasů, někdo takový zkrátka nemohl být jiný než nádherný. Opatrně, jako by stopoval plachá zvěř, se k ní přiblížil. A když pod ním v jedné chvíli zašveholila stébla trávy, přesně jako plachá zvěř také zpozorněla a dlouhými kroky se rozběhla zpět k mlýnu.

Chlapec ji následoval, ale byla na něj příliš rychlá. Nestačil by jí, ani kdyby byl od ní pár palců. Její rychlost byla neuvěřitelná. Možná opravdu nebyla tak docela člověkem. Možná měla důvod, proč žila tady, proč kolem sebe vystavěla zeď ze všech těch povídaček, proč s ostatními nechtěla mít nic společného. Přesto se však snažil, napínal všechny síly.

Těsně předtím, než stihla v zámku otočil klíčem, otevřel dveře. Dívka se s ním chvíli prala, ale ke svému vlastnímu překvapení byl silnější. Proto dveře pustila a rozběhla se po točitých schodech někam nahoru. Dveře za chlapcem se zabouchly. Nezkoušel je, ale ani by se nedivil, kdyby nešly znovu otevřít.

„Neměl jsi sem chodit," uslyšel odněkud shora silný, ale melodický hlas. Jistě patřil té dívce.

„Kdo jsi?" zeptal se.

Ona však neodpověděla, jen zopakovala, co říkala předtím. „Neměl jsi sem chodit. Neměl."