Autor: Stromenka04

Zdroj: Pinterest

Sedím na kamenném vrchu, který se vypíná nad všechny ostatní. Těžce oddechuji, neboť jsem se za poslední hodinu jedinkrát nezastavil, abych si odpočinul. Udiveně hledím na zelené lesní plochy, které mně obklopují ze všech stran, všechno se mi zdá tolik zranitelné a malinké. Nedokážu si představit, že skutečně žiju ve vesnici, kterou na tomto místě ani nevidím.

S otevřenými ústy se nemohu vynadívat na onu nádheru, na maličkaté cestičky, stromy, proti kterým jsem natolik obrovský, že bych je snad dokázal i svírat v dlaních. Ticho, které se po dobu několika dní stalo mým přítelem, mne i nyní uklidňuje. Myslím si, že bych na tomto místě dokázal žít.

Osamocený na vrcholu skály se zásobou jídla a pití na pouhý týden, přesto si připadat šťastnější, než jsem byl za celý svůj krátký život. To by bylo nádherné, ale natolik nesplnitelné, že nechám, aby dané myšlenky opustily mojí zasněnou a mladou mysl.

Připadá mi, jako kdybych seděl na trůnu a mohl jedinou svojí myšlenkou ovládat celičký svět. Jsem král, který vzhlíží na ostatní služebné a může je jediným hbitým pohybem prstu zabít. Nemůžu se zbavit myšlenky, že bych nyní, v tuto chvíli, dokázal cokoliv, na co bych pomyslel. Můžu vykřičet veškeré své myšlenky a nikdo mne za ně nepotrestá, alespoň ne nyní.

Klepou se mi nohy, přesto se na kameni postavím a hlasitě se nadechnu, nedokážu stále uvěřit, že jsem si splnil svůj dětský sen. Vylézt na sice nebezpečné místo, ale s myšlenkou, že dokážu mnoho věcí, které ostatní lidé odsuzují a odrazují mne od nich, protože jsou, podle nich, neobvyklé a také špatné. Jaký člověk ovšem může rozhodovat o tom, co je správné a co naopak ne? Žádný, každý člověk si o této nehmatatelné, ale přesto důležité, skutečnosti musí rozhodnout sám.

Ještě více se nakloním, abych se mohl podívat do rokle, která je obalena mlhou, která ve mně vzbuzuje strach i ohromení, nemohu se rozhodnout, jaké pocity bych měl cítit. Jsem natolik zasněný, že se ještě více nakloním vpřed, abych viděl ještě více nádherné krajiny a oné tajemnosti, kterou mám z celého srdce rád. Uvědomím si, že na kameni stojím už pouze patami, celým zbytkem těla jsem ve vzduchu, kolébám se v lehkém vánku a tiše si zpívám svojí oblíbenou píseň, o svobodě a létání.

Vítr mně pošimrá na zádech a lehce se dotkne mé tváře, ještě jednou se za sebe ohlédnu a tímto pohybem ztratím rovnováhu. Padám dolů, do tajemné rokliny a jsem smířený s tím, až dopadnu na ostré kameny, naposledy vydechnu.