Autor: Antilia

Poznámka: Projekt se očividně neujal, ale i tak se mi v tomto chce pokračovat. Takže popisy budou přibývat a vy mi také můžete posílat své, jen prostě nebudu vymýšlet témata a tak podobně. Snad se vám dnešní popis bude alespoň trochu líbit.

Jedu autobusem a za oknem prší. To však není důvod mého smutku. Miluji déšť, ale to ty víš. I ty jsi ho miloval. Milovali jsme ho spolu. Nejedu ani od tebe, což mě vždy dělalo smutnou, když jsme ještě byli spolu. Protože já nikdy nepojedu ani za tebou. Už nikdy. Měla to být pohádka se šťastným koncem. Z krásného snu se však stala noční můra.

Vzpomínám si, jak jsme při jednom z našich posledních večerů seděli tam nahoře na kopci a hleděli na světla velkoměsta. Drželi jsme se za ruce a ty jsi řekl, že jsem ta nejúžasnější bytost, jakou jsi kdy potkal a že už nemáš důvod hledat někoho jiného. Myslím, že tehdy ani jednoho z nás nenapadlo, že by to jednou mohlo skončit.

Neuvědomila jsem si, že pojedu právě tudy. Že pojedu cestou, kterou jsme úplně poprvé procházeli spolu. Že pojedu cestou, kde jsme se spolu ztratili za symfonie ticha, kterou pro nás hrály sněhové vločky. Že mi to připomene tvůj smích, tvou teplou náruč, že mi to připomene tebe. Zastihlo mě to nepřipravenou. Ale je to těžké, vyhýbat se těmto věcem, protože mi tě připomíná úplně všechno.

Ten obraz na zdi, ta písnička, kterou stále hrají v rádiu, ta kočka, která čas od času žebrá před našim domem. To všechno by s tebou nemělo mít nic společného. Jenže má. Všechno, všechno s tebou souvisí. A když už si myslím, že jsem se s tvou ztrátou vyrovnala, objeví se něco, co mi ukáže, že to není ani zdaleka pravda.

Stále mám před očima tvou poslední zprávu. Promiň, mám někoho jiného. Nezlob se. Ani jsi mi to nedokázal říct do očí. Jistěže se zlobím. Na sebe, že pro tebe nejsem dost dobrá. Na tebe, že jsi mi už nikdy neodepsal a že jsem pro tebe prostě ze dne na den přestala existovat. Stává se, že se člověk zamiluje do někoho jiného, ale copak mi večer můžeš tvrdit, jak mě miluješ a zasypávat mě polibky, a ráno napsat jen tuhle jedinou větu a už se více neozvat? To se přece nedělá. Nenávidím tě. A zároveň tě pořád tak hrozně miluji.

Vím, že čas jednou všechno napraví. Že i na mě láska někde čeká a že přijde, až se s touto bolestí vyrovnám a budu na to připravená. Že jednou budu moct projíždět deštivými nočními ulicemi bez myšlenek na tebe a že i pokud si na tebe náhodou vzpomenu, budeš v mé hlavě existovat jen jako šedivý přízrak. Kdo ví, jestli si vůbec vzpomenu na tvé jméno. Ale dnes to není. Dnes pro tebe a pro naši lásku propláču ještě mnoho slz.