Jisung si připadal jako vánoční stromeček. Na zádech měl Minha, který jej jednou rukou držel kolem krku, a v druhé měl tašky z jejich věcmi z laser game. Ty však při každém kroku narážely do jeho hrudi, a tak bylo úplně jedno, kdo je v té ruce měl.
„Jsi pohodlný," zavrněl brunet a objal mladšího ještě pevněji. Hlavu si pohodlně položil na jeho rameno a mžoural do přítmí schodiště, po kterém kráčeli vzhůru.
„Jsem rád, že je princezna spokojená," uchechtl se a vyšel poslední schod.

Původně chtěl vytáhnout klíče, avšak držet staršího za stehna bylo až moc fajn, a tak zvolil plán bé a kolenem lehce kopl do dveří.
„Někdo je doma?" zarazil se Minho.
„Felix."
„No jo, vlastně," rozpomněl se na jejich dřívější diskusi starší a než se druhý obyvatel bytu došoural ke dveřím, postavil se vedle nyní zklamaného Jisunga.

„Ale no tak, já myslel, že jsem pohodlný," nafoukl tvářičky a lehce vysunul spodní ret. Brunet si toho i přes nedostatek světla všiml a nevědomky se usmál. Na chvíli zavládlo ticho s výjimkou tlumených zvuků z okolních bytů. A právě proto sebou tak polekaně cukli, oba se chytajíce za srdce, když se dveře prudce otevřely.

„Tak ty jsi přiš-" Felix se usmál na Jisunga, avšak větu nedokončil, jakmile zaregistroval přítomnost cizí osoby.
„Oh, vítejte," usmál se širokým úsměvem, až se mu udělaly malilinkaté ďolíčky, když konečně rozeznal známou tvář. Jeho spolubydlící mu úsměv oplatil a pokynul hlavou, aby odstoupil a oni tak mohli dovnitř.

Nejmladší šel rovnou do obýváku, kde měl rozjetý počítač, jenž byl také jediným zdrojem světla v celém bytě. Na obrazovce byl stopnutý nějaký seriál a na stole byl položený hrneček s kakaem, jehož vůně byla podezřele silná a už při příchodu do bytu každého uhodila do nosu.

„Proboha, co si to zas našel," vyhrkl Jisung, načež si hlasitě kýchl.
„To je nějaké brazilské kakao a je úžasné," odpověděl po usazení Lix se zasněným pohledem. Jisung zkřivil obličej zmatením a trochu i nechutí.
„A kdes to sebral?"
„Bin se tady stavil asi půl hodiny po tom, co jsi odešel a řekl, že se omlouvá a dal mi tohle!" Druhý blondýn přebral tašky od Minha a pokynul mu, aby se šel prosadit.
„Vy jste se pohádali?" Odhodil tašky do svého pokoje a ihned se rozešel do obýváku. Po cestě ještě rozsvítil lampu, následně se usazuje na pohovku blíže křeslu, kde seděl jeho spolubydlící. I přesto se však opřel o bruneta, který si začal hrát s jeho vlasy.

Lix se natáhl pro svůj hrnek kakaa, který použil jako štít, aby nemohli vidět jeho úsměv.
„Potom vše řeknu, ale teď to hlavní! Jak jste se měli?" nadšení a zvědavost v jeho hlase by slyšel i hluchý. Minho se tomu musel zasmát, avšak Jisung po něm hodil pohled, jestli to myslí vážně.
„Jo, byla sranda. Hlavně když jsme tam pak udělali to přepadení na ty dva kluky, jak zaječeli jako holky a pak začali mluvit totálně sprostě," uchechtl se Minho.
„To je fakt, ale stejně jsem si nejvíce užil to jídlo a následně to bruslení. Ne, že by laser game nebylo fajn! Ale tvé mrmlání a stěžování si bylo úžasné!" Blondýn natočil hlavu, koukaje tak na brunetův obličej, který se jasně tázal, zda-li to myslí vážně.

„Jsem rád, že jste si to užili. Jinak, sice se už známe, ale pouze z vašich pracovních večírků, což není ono. Jsem Felix," řekl vesele a lehce se uklonil. Brunet gesto opětoval a také se představil: „Jsem Minho."
„No, nerad bych kazil vaší konverzaci, ale tady ta roztomilá svině má určitě nějaké plány u sebe v pokoji, že?" Otočil se na něj Jisung, jeho pohled jasně říkaje, že není jiná možnost.
„To zní, jako bych tam měl jít masturbovat. Ale ano, bohužel vás opustím, přeji příjemný zbytek večera," zasalutoval, odebíraje se spolu se svým kakaem a blbým úsměvem k sobě. Jeho notebook však zůstal na stole.

„Už chápu, proč jste spolubydlící," pronesl úsměvně starší. Mladší chvíli upíral pohled před sebe.
„Neříkal jsi to už?" zamračil se, stále hledaje ve svých vzpomínkách.
„Ani nevím," zašeptal a položil si svou hlavu na blondýnovy měkké vlasy. Do místnosti se vkradlo příjemné ticho, tentokrát ničím nerušené.
„Dneska to bylo fajn," prolomil jej starší a podíval se na Jisunga.
„To jo. Zopakujeme to někdy?" zeptal se hned blondýn.
„Proč ne," pokrčil rameny a pohledem zabloudil na stále zapnutý notebook, přesněji na hodiny.
„Oh, už je celkem pozdě," podivil se.
„Jop. Jsem už i unavený," zamumlal blondýn a lehl si do Minhova klína.

„Css, jsem snad tvůj polštář?" rozhořčil se ze srandy brunet a zkřížil si ruce na hruď.
„Ano!" prohlásil mladší, než se zvedl, a aniž by měl brunet čas protestovat, mladší jej vzal opravdu jako princeznu.
„Hej! Dej mě dolů, hned!" vyjekl překvapeně Minho, avšak slova se pomalu ztrácela v hrdle, kde je nahrazoval smích.
„Vždyť jsi říkal, že tě z těch pádů bolí zadek. Chci ti pomoct," usmál se nevinně.

„No, tak jestli mi chceš pomoct, tak mi půjč něco na spaní a nech mě se osprchovat," řekl rázným hlasem, samozřejmě hraným, a vymanil se z jeho sevření.
„A bude to alespoň společná sprcha?" Ji nahodil drzý výraz i s úsměvem. Minho však neváhal a položil svůj hlas o něco níž.
„Ne, nebude, alespoň ne dneska," mrkl na něj s úšklebkem, na který se mu dostala jeho oblíbená reakce - frustrovaný Jisung s červenými tvářičkami.
„Co to-" mladší vyvalil oči, „já se snažil být ten sebevědomý!" Brunet si přiložil dlaň ke svým ústům.
„Jejda."

✧

Brunet ležel v posteli a psal si se svým kamarádem, kterého přesvědčil, aby mu šel zkontrolovat jeho tři miláčky. Jisung mezitím přišel z koupelny, zhasínaje světlo a ihned skákaje na postel. Nebo spíše na Minha.
„Ugh, já nejsem matrace!" vydal ze sebe heknutí. Mladší se na něm však pouze lépe uvelebil. Starší odložil mobil a obě ruce položil na jeho záda.

Ani jeden nic neříkali, pouze leželi a užívali si ten pocit. Pokoj byl zahalen v přítmí. Žluté pouliční osvětlení pronikající oknem i skrze žaluzie tvořilo obrazce všude po stěnách všech tvarů a všech velikostí. A jediné, co narušovalo ticho, byly výbuchy smíchu z vedlejšího pokoje. Vlastně to bylo dobře, jelikož se brunet vždy tiše, skoro neslyšně, zachichotal, a blondýn tak měl svůj soukromý koncert, jemuž stejně tiše naslouchal a užíval si, jak mu každý tón, každý otřes brunetova těla způsobuje příjemné šimrání, jak mu působí příjemně nepříjemnou husí kůži, jak ho nutí se také usmívat, třebaže nemá důvod nebo nechce.

Mladší zvedl hlavu a zadíval se na tvář staršího. Ta byla opět zkřivená do toho podivného, takřka nepatrného, a přesto nádherného úsměvu. Minho pohlédl na Jisunga a tiše čekal na důvod jeho jednání.
„Dobrou," zašeptal měkce a pomalu se začal přibližovat.
„Dobrou."

Jisung se posunul blíž a za doprovodu všech těch pocitů a reakcí jeho těla přitiskl své rty na jeho, jen aby to všechno zesílilo a místo šimrání cítil celé mraveniště. Byla to kraťoučká, takřka motýlí pusa, taková dětská a nevinná, která však oběma dokázala způsobit ty nejdivnější pocity a zároveň ten nejsladší spánek.

✧