„Ale no tak! Vždyť se měl vrátit až za tři dny!" Jisung si povzdechl při pohledu na černé luxusní auto, jež parkovalo ihned při vchodu na rezervovaném místě. Pokud zde bylo auto, musel zde být i majitel.

Blondýn se nyní viditelně pomalým krokem doplazil ke vchodu, nezapomínaje se ublíženým, skoro naštvaným pohledem ještě jednou na auto podívat. Až tehdy mohl vstoupit.

„Tvůj výraz by se dal přirovnat k sériovému vrahovi," zasmála se žena na vrátnici.
„Taky ti přeju dobré ráno," uculil se ironicky Jisung, čímž ji ještě více rozesmál.
„Ale no tak, vždyť o nic nejde. Jaká je vlastně šance, že ho dnes uvidíš?" zkusila ho povzbudit.
„V mém případě stoprocentní," ironický úsměv opět utkvěl na blondýnově tváři.

Jisung ještě notnou chvíli strávil povídáním si s dívkou, než jej čas donutil k odchodu. U výtahu se nejen nepotkal s nikým jiným, ale především se nepotkal s NÍM, majitelem černého luxusního auta stojícího hned u vchodu na rezervovaném místě. Jeho nálada se alespoň o trochu zlepšila.

Při výstupu z výtahu Jisung schoval mobil do tmavě modré tašky přes rameno, aby již při cestě do své sdílené kanceláře spolu se svým spolupracovníkem mohl přebírat papíry od ostatních.

„Jisungu! Proč nemůžeš chodit trochu dřív? Tvé na minutu přesné příchody jsou až děsivé!" zasmál se Hyunjin, stojící ve dveřích své kanceláře. V rukou již držel papíry připravené na předání.
„Protože to bych pak přišel o tuhle krásnou procházku, kdy mi skoro z každých dveří někdo podá papíry a šanony, načež mi skoro padají," odvětil nyní s pobaveným úsměvem Jisung, přebíraje papíry od druhého. Oba se na sebe ještě usmáli, než se vyšší odebral zpět ke své práci a Jisung naopak pokračoval ve své ranní procházce.

„Jako vždy, přesně na čas," pokýval nevěřícně hlavou další z blondýnových spolupracovníků, opět se štosem papíru v ruce.
„Jako vždy, špatně upravená kravata."
Pohled staršího ihned padl na jeho špatně zavázanou kravatu, a dokonce i na špatně zapnuté knoflíky u košile. Jisung od něj pouze přebral papíry, úsměv stále na tváři. Starší jen něco zamumlal, pohledem neopouštěje svůj neupravený zevnějšek.

Han takto pokračoval na úplný konec chodby, kde se nacházela jeho základna pro ukládání všech těch papírů.

Kanceláře ve firmě byly dostatečně velké místnosti pro dva lidi. Jisung se svým spolupracovníkem a kamarádem však dávali přednost útulnosti, a tak si do kanceláře přitáhli pár věcí, které jim usnadňovaly život a práci. Jako třeba "kuchyňský" roh, jak to ti dva nazývali, skládající se z mini ledničky, stojící hned vedle umyvadla, která byla postavená pod tím typickým malým stolkem z Ikei. Na něm byla mikrovlnná trouba a na ní ještě rychlovarná konvice. Kolem ní i nad ní v polici byly různé suroviny, ať už cukr, sůl a pepř nebo samotné, pro ně, základní potraviny – instantní polévky, gumoví medvídci, octové chipsy, čaj a káva.

„Prosím, zachraň mě!" zvolal při vstupu, kde už rutinně čekal Seungmin.
„Jako vždy," povzdechl si a odebral mu pár papírů a šanonů, které následně odložil na jeho stůl. Jisung vydal zvuk úlevy, než i on položil zbylé papíry na stůl.

Mezitím, co si povídal s druhým, se blondýn přezul do kroksů, které měl samozřejmě z nějakého pouličního stánku, zapnul počítač a udělal si marakujový čaj v jejich soukromém "kuchyňském" rohu.

Oba se následně odebrali ke své práci, jeden usrkávaje čaj, zatímco druhý kávu s příchutí skořice a lískových oříšků.

Venku bylo pod mrakem, a tak přes velká francouzská okna nebylo třeba dát jakékoliv zastínění. Malý sloup kouře vycházel z obou hrnků, dodávající příjemnou atmosféru v sychravém podzimním počasí. Kromě tikajících hodin v pozadí se místností ozývalo ťukání do klávesnice, tahy tuhou či propiskou po papírech, šustění papíru a zavírání nebo otevírání šanonů. Jednou za čas se také ozvalo cvaknutí šanonové spony a upuštění psací potřeby.

Oba zaměstnanci vždy do oběda pracovali v tichosti, soustředíce se na práci, aby jí stihli udělat co nejvíce. Po obědě se tak již mohli kromě práce věnovat i rozhovorům, hraním slovních her, především jejich oblíbené ‚Vidím něco...'. Díky kanceláři ve třicátém čtvrtém patře měli opravdu nepřeberné množství věcí i lidí k vidění. Hra tak nebyla nudná ani po několika měsících, co zde spolu pracovali.

„Ťuk ťuk!" ozvalo se zpoza dveří, než do nich vstoupil Hyunjin. Seungmin si povzdechl nad použitím zvukového efektu místo samotné akce. Naopak blondýn se pouze pousmál nad jedním ze zlozvyků svého spolupracovníka. Dokončuje zbytek svého již vychladlého čaje, Han vstal a došel až k umyvadlu, kde hrnek opláchl a odstavil na odkapávač, který se Seungminem vyráběli podle 5 minutes craft tutoriálu.

„Jdeš se zeptat, jestli jdeme s tebou na oběd? Jako vždy?" zeptal se Jisung, otáčeje se od umyvadla.
„Ano, jako vždy," uculil se, „a jako vždy doufám v kladnou odpověď!" Hyunjinovi se na tváři objevil jeho slavný úsměv, pro který by dokázala ne jedna žena zabíjet.
„Ano, doufáš správně, naše odpověď je kladná," usmál se Seungmin, který vypnul počítač a následoval blondýna k umyvadlu, kopíruje jeho předešlou činnost s dopitým hrnkem kávy.

„Fajn! Tak jdeme!" zavelel zvesela černovlásek, než se na podpatku otočil, nechávaje chlapce za sebou.

Zatímco Jisung ještě vypínal počítač a Seungmin umýval hrnek, Hyunjin došel k výtahu, stiskl tlačítko k přivolaní a čekal na jeho příjezd. Do té doby k němu stihli dojít jeho dva spolupracovníci.
„Tak schválně, tipuju šest!" vyhrkl Jisung.
„Já dva, kolem druhé jsou zase všichni v kancelářích a pracují," sdělil jim svůj tip i odůvodnění Seungmin.
„Já tipuju sedm," řekl zklamaně Hyunjin.
„Co?" blond chlapec se ihned zajímal.
„Já chtěl říct šest," vydechl.
„Jako malé dítě," zachichotal se hnědovlasý.
„Jo, jsi jak-" Bohužel si nevšimli, že výtah nejen přijel, ale taky v něm někdo stál.

„Neměl byste spíš říct: ‚Já jsem jako dítě.', pane Hane?" Jisung ztuhl při tom hlasu a následně se mu zkřivil obličej zlostí, jakmile si uvědomil význam slov.
„Pokud vím, tak jste přivolali výtah, Jisungu. Nechtěl byste do něj tedy i nastoupit?"
„Já nevím, chtěl?" odpověděl jízlivě.

Všichni tři nastoupili do výtahu a Seungmin stiskl tlačítko jejich patra, které, naštěstí pro Jisunga, nebylo stejné jako jeho.

„Ale, opět pozdní oběd?" A opět si pan Lee Minho nemohl odpustit poznámku mířenou na nikoho jiného než Hana Jisunga.

✧