Několik minut uběhlo a Jisung se ocitl v naprostém tichu pouze s kulisou jídelny. Jeho oči byly upřené na stůl, neopovažujíce vzhlédnout. I když říkal příběh už po druhé a několikrát ve své hlavě, s každým dalším opakováním si víc a víc uvědomoval, jaký je idiot.

„Uvědomuješ si vůbec, že je to pořád tvůj nadřízený?" řekl naprosto nijak nezabarveným hlase Seungmin. Ani nevěřícnost, ani nechápavost, ani zlost. Nic. Naprosto neutrální.

„A ne jen o místo! Tohle nejsem já, tvůj "nadřízený" bez možnosti vyhodit tě, tohle je tvůj čtvrtý šéf, hned po majiteli firmy a dvou šéfech tohoto oddělení! A aby toho nebylo málo, ty kryple, Minho je ten, kdo rozhoduje o propuštění. Kdyby chtěl, tak jednoduše napíše, že tě propouští a čau. Ani jeden z jeho nadřízených mu nebude odporovat, nebo vyzvídat důvody. V tomhle ohledu je on tvůj jediný šéf, je jediný, s kým přicházíš do kontaktu a ten, kdo po tobě pak přebírá papíry, a i když to jde ještě přes pár lidí, kdyby tam bylo něco špatně, je to jen a jen tvůj problém. Tvůj špatný výkon, tvůj vyhazov," Hyunjin mluvil smrtelně vážně. Jeho hlas ani jednou neubral na intenzitě. Jeho oči se přímo dívaly do Jisungových, černé a vážné, jako by rozhodovaly o životě a smrti.

Jisung však i přes to nevěděl, co je horší. Zda-li Hyunjinova serióznost, či Seungminův naprosto nečitelný výraz.
„Neodpovíš?" Jisung svou pozornost přesunul na Seungmina, který byl stále jako z kamene.
„Já," chtěl odpovědět, ale nevěděl co.
„Já se mu teď omluvil a řekl, že v pohodě," odpověděl nakonec provinile, avšak netušil proč. Vždyť mu Minho sám řekl, že je to v pohodě, a to hned dvakrát. Dvakrát se mu omluvil, co chtějí ještě víc? Aby mu koupil kytku, pozval ho na kávu, nebo celý oběd?! To mu může rovnou navrhnout rande.

„A jsi si jistý, že to stačí?" Seungmin pozvedl obočí. Jisunga polil pocit úlevy, že již dokáže rozeznat alespoň nějaké emoce v brunetově obličeji.
„No, a ne?" V jeho hlase zněla nejistota.
„Rozhodně ne!" opravil ho Hyunjin.
„To jsi neviděl ten jeho výraz v obličeji, když jsme byli ve výtahu? I kdyby si se mu omluvil stokrát, pořád to bude málo. Kup mu třeba kytku, bonbóny nebo...," Hlavně ne pozvat ho na kafe. Hlavně ne pozvat ho na kafe!
„Třeba ho někam pozvi. Kafe nebo tak něco," dokončil Hyunjin a Seungmin přikývl.

Jisung se zmohl na bouchnutí se rukou do hlavy. Jako by to nepředpovídal. Ale i tak mu slova jeho spolupracovníků, kamarádů a psychologů v jednom utkvěla v hlavě a nutila jej přemýšlet. A to až do konce pracovní doby.

✧

„Zlato, jsem doma! A potřebuju tě!" křikl do podezřele tichého bytu blondýn. Opatrně proto zavřel dveře, odložil si věci a s jednou botou v ruce se vydal na průzkum. Ten mu zabral asi deset minut, a to jen pro to, že ho při prohlídce kuchyně vylekal černý pták, který seděl na parapetu a byl vystrašený více než Jisung. Přece jen, vidět člověka s botou v ruce jako zbraň vám způsobí husí kůži, i když jste vrána. Po málem infarktu si Jisung všiml lístečku na lince.

Přijdu kolem sedmi i s pizzou.

- Roztomilá svině♡

Blondýn se pousmál nad představou pizzy za zhruba hodinu a půl. Díky pozdnímu obědu se proto rozhodl, že vydrží a udělá si pouze teplý čaj. A mezitím, co se vařila voda, se Han převlékl do suchého oblečení, usušil si vlasy a na notebooku si pustil svůj playlist do deštivého počasí.

Bytem se pomalu začaly linout první tóny skladby "Everything black", následované zpěvákovým chraplavým hlasem. Kapky silného deště, ve kterém se ještě před chvílí Jisung nacházel, doprovázely píseň a pochmurná atmosféra zaplnila každý koutek bytu spolu s jeho myslí.

Hrnek v ruce, usazený v křesle a pohled z okna v obýváku do dáli, kde se nacházel park. Stromy byly již opadlé, avšak jejich koruny nyní zaplňovali ti černí ptáci, tak pochmurní a děsiví.

Jisung si ihned vybavil jednu z velice známých povídek Edgara Allana Poea. "Havran", ač jiný druh ptáka, taktéž černý a děsivý. A stejně tak, jak říká havran: ‚Nikdy víc!‘, tak vrány stále opakovaly: ‚Minho!‘.

Blondýn si povzdechl a stočil svůj pohled na hrnek. Jeho myšlenky byly stálé u toho idiota, který ho dokázal vytočit jen svým úšklebkem a který ho nyní vytáčí svým falešným úsměvem. Úsměvem, který zakrývá... co? Co ale zakrývá? Jisung si povzdechl. Po dnešku ho opravdu bolela hlava.

Nechápal, jak mohl Minho pracovat celý týden od čtyř do čtyř, opravdu ne. Ani ho neviděl zajít si na oběd nebo si jen udělat pauzu. Jedná pauza, o níž blondýn věděl, byla ta ve výtahu, když jel do jiného patra pro papíry – práci.

Krátká pauza a první tóny "Porcelain - AWAY remix" nahradily předešlou píseň.

Blondýn upil čaje s příchutí lesní směsi, díky níž jej zachvátil nával příjemného tepla. To však nevydrželo na dlouho. Stačil jeden ohromný hrom a Jisung se opět cítil prázdně, chladně. Jeho hlava byla opět plná výčitků, myšlenek na ten zatracený úsměv a slova jeho kamarádů.

Jisung si nebyl jist, zde je dobrý nápad Minha někam pozvat. Nelíbila se mu představa být se starším o samotě. Na druhou stranu, při vzpomínání na večer, kdy mu Minho pomohl domů, si blondýn uvědomil jednu zásadní věc. Minho byl milý a vtipný. A s každou další vzpomínkou jejich rozhovoru z toho večera se v Jisungovi tvořila větší a větší jistota.

✧

„Zlato! Jsem doma a mám pizzu!" Do obýváku vešel Felix s červenými tvářemi, mokrou čepicí, z pod které vytékaly pramínky vody, a mokrou igelitkou, ve které byla zabalená krabice od pizzy, naštěstí neporušená.

„Konečně!" zasmál se Jisung, přebíraje tašku, aby se mladší mohl převléct a usušit. Felix se na něj vděčně usmál. Starší položil pizzu na stůl a pustil hudbu, která byla bez slov a byla tak lepší do pozadí. Také ji trochu ztišil.
„Počkej na mě!" křikl Lix, než zmizel v pokoji. To však jeho spolubydlícího nezastavilo, aby tašku otevřel, odklopil víko a vzal si jeden kousek spolu s metrem sýra, který se stále ještě horký natahoval do neuvěřitelných rozměrů.

„Hej!" vyjekl Lix, když uviděl, jak se Jisung láduje bez něj. Rychlostí blesku si proto došel pro ručník na vlasy a skočil na gauč, ihned sahaje po pizze.

„Uvažoval jsem," začal Jisung, jakmile dojedl první kousek a natáhl se pro další.
„Mám se bát?"
„Někam Minha pozvu."

Jisung pohotově odhodil kousek své pizzy zpět do krabice, a i přes skutečnost, že měl mastné ruce, začal bušit do zad svého dusícího se kamaráda.

Po pěti minutách a třech vypitých sklenících vody se Felix konečně zapamatoval a byl schopný opět dýchat.
„Cože? Asi jsem ti špatně rozuměl," podíval se omluvně na Jisunga. Ten chvíli přemýšlel, co jiného mohl slyšet, ale svou větu zopakoval: „Někam Minha pozvu."
A Felix se opět začal dusit, nyní naštěstí jen vodou.

✧