„Jdeme na oběd?" Ticho bylo přerušeno otevřením dveří a Hyunjinovým hlasem. Oba na něj překvapeně pohlédli.
„Kolik je?" zamračil se zmateně Seungmin. Jisung se podíval na hodiny.
„To už jsou skoro čtyři?" blondýn se s údivem podíval na Hyunjina, který přikývl.
„Fajn, tak jdeme. Teď jsem začal dělat novou fakturu a než bych ji dodělal, bylo by už Bůh ví kolik," povzdychl si Seungmin, který neměl daleko k prohození počítače francouzským oknem.

Oba následovali Hyunjina k výtahu.
„Tipuju devět, vy?" otočil se k nim.
„Já tři," vyhrkl Seungmin. Oba se otočili na Jisunga, který byl ztracen ve svých myšlenkách, ani jedna o možném počtu osob ve výtahu.
„Hej," dloubl přímo do jeho žeber prstem černovlasý, což u mladšího rozpoutalo sérii divných zvuků a pohybů.
„Tohle už nikdy nedělej," díval se na něj zděšeně, stále ještě v divné póze. Seungmin se mu začal nehorázně smát, dokud jej nepřerušil zvuk výtahu.

'Cink'.

Osm lidí ve výtahu zvedlo pohled od mobilů či složek na scénu, na které byl vysmátý Seungmin, Jisung v divné póze a vtipným výrazem a Hyunjin hned vedle něj s prstem směrem k jeho žebrům a tázavým výrazem.

Někteří se začali usmívat, jiní nechápavě pokývali hlavou. Hanovi přátelé se ihned uklonili a omluvili za své chování. Han však svůj pohled upíral do hořké čokolády v očích nadřízeného, který ihned po zhlédnutí blondýna vrátil svůj pohled na své kožené boty a nos zaryl hluboko do tmavě vínové šály.

Jisung zamumlal tichou omluvu a všichni tři se nasoukali do výtahu, což nebylo vůbec lehké. Dveře se zavřely a vzduch nabral na váze i teplotě. Dva lidé naštěstí vystupovali o tři patra později, tudíž alespoň na chvíli bylo dýchatelno.

Když se výtah znovu rozjel a lidé se nějak postavili, Jisung trochu zděšeně zjistil, že stojí vedle Minha. Jeho oči rychle přelétly obličej staršího, zastavujíce díky hořké čokoládě.

Brunet s černovláskem je oba pozorovali s vědomím, co všechno se během lusknutí prstu může stát. Avšak když ani po patnácti patrech Minho nijak na Jisungův pohled nereagoval, i když bylo očividné, že je mu to opravdu nepříjemné, začali mít z toho divný pocit. Lidi postupně vystoupili do svých pater, nechávajíce tak tři spolupracovníky a šéfa třicátého šestého patra o samotě.

'Cink.'

Druhé patro bylo ohlášeno, avšak z výtahu vystoupili pouze Seungmin s Hyunjinem. Jisung rychle vytáhl mobil a poslal Seungminovi zprávu, aby šli bez něj. Než někdo z jeho kamarádů stačil cokoli říct, železné dveře se zavřely. A Han tak zůstal na jedno patro sám se starším. Jeho pohled tentokrát padl na jeho kroksy.

Nádech. Výdech.

„Ještě jednou se Vám chci omluvit za sobotní ráno. Vím, že jsem to opravdu přehnal a vážně mě to mrzí." Jisung se podíval na Minha, jehož zaražený pohled a velké vykulené oči směřovaly stále na jeho boty. Šlo vidět, že jej blondýn zaskočil.

A opět ten nucený úsměv, kterého si tentokrát okamžitě Jisung všiml.
„V pohodě, chápu to." A opět ta samá věta, způsobující ten otřesný pocit provinění a viny.
„Ne, není to v-"

'Cink.'

Minho se naposledy usmál, uklonil se a prosmýkl se kolem mladšího. Ten však nemeškal a ihned mu byl v patách.
„Ne! Počkejte, Vy to nechápete-"
„Co nechápu?" otočil se nyní chladně starší a Jisung takřka vylekaně zastavil.
„Um, já, víte." Ustoupil o krok dozadu. Minho ho pozoroval tvrdým pohledem, pod kterým by se nejeden sesypal a byl si toho vědom, jenže si nebyl vědom, že se mu nyní usadil na tváři. Došlo mu to, jakmile se mladší málem rozběhl pryč.

„Teď se omlouvám já, nechtěl jsem Vás vyděsit," usmál se konečně upřímným úsměvem. Bohužel, únava z něj přímo křičela.
„V pořádku, slyšel jsem, že toho teď máte moc," řekl již s normálním výrazem Jisung.
„No nic, půjdu. Užijte si oběd," usmál se Minho a již bez úklony se otočil a odešel.

Jisung si oddechl a spokojen se sebou samým se vydal za svými kamarády na oběd.

✧

„Co jste si udělali?" Bylo první, co uslyšel po usednutí za stůl.
„Jo, vždyť on tě úplně ignoroval, a naopak tys mu věnoval veškerou svou pozornost," přitakal Hyunjin.
„Jak to vlastně skončilo v ten pátek?" ptal se Seungmin. Než stačil blondýn odpovědět, slova se ujal Hyunjin: „Slyšel jsem něco o tom, že jste spolu odešli. Celé naše patro se o tom baví. Minho byl dneska kvůli tomu celkem nepříjemný a poprvé jsem viděl jeho obávaný výraz smrtky. Upřímně? Už nikdy víc!"

Jisung tam seděl a tupě na oba zíral, snaže se nějak zpracovat právě přijaté informace. Oba mu pohled opláceli. Kulisu kromě hluku ostatních lidí tvořilo jejich srkání, mlaskání a vůně dobrého jídla, díky kterému se Jisung konečně vykašlal na své myšlenky a začal se věnovat svému jídlu.

Vyrušilo jej však odkašlání.
„Nezapomněl jsi na něco?" střelil po něm nepříjemný výraz brunet.
„Až dojím," zamumlal s plnou pusou. Jeho spolupracovníci přikývli a začalo tíživé ticho, samozřejmě doprovázeno kulisou jídelny.

Blondýn neměl daleko k tomu, aby jim to rovnou řekl, klidně i s malou sprchou jídla z jeho úst. Hlavně, aby to měl za sebou. Poslední sousto. Skoro se ani neobtěžoval kousat.

„Tak jo, nemluvte, poslouchejte!" rozkázal, dodávaje důraz třísknutím hůlek o stůl. Hyunjin k němu nadšeně zvedl pohled, zatímco Seungmin se začal dusit a kašlat.
„Jsi v pohodě? Hlavně se neud-" začal černovlásek, ale přerušila ho menší sprcha, které se Jisung chtěl vyhnout.
„Ty prase!" vyjekl Hyunjin.
„To si neumíš dát ruku před pusu? Nebo se třeba otočit někam jinam, kde není MŮJ KRÁSNÝ OBLIČEJ?!" Zatímco Hyunjin se rozčiloval, Seungmin se spolu s Jisungem dusili smíchem.

„Tak jo, vy dva, dost. Jisungu, začni!" rozkázal už naprosto hotový Hyunjin, který nedokázal pochopit, jak může být Seungmin tak chytrý a zároveň se chovat jako takové pako.

Jisung pokýval hlavou a mentálně se připravil, jelikož věděl, co za reakci přijde, až jim to řekne.

✧