Ticho.

Jinak se ta noc popsat nedala. Mlčky jsem ležel ve své posteli, díval se na jednobarevný strop a přitom se snažil zaznamenat jakýkoli zvuk, který by vyšel ze základny, z pokoje nebo zvenku. Nebylo by divné, že nic neslyším, ale měl jsem otevřené okno a dveře, abych vytvořil průvan, ale nic. Ani hlásek. Venku nešelestil vítr, necvrkali cvrčci, neslyšel jsem jediné auto. Na chodbě jsem zase neslyšel jediného člověka nebo cvakání dveří.

Zkrátka bylo ticho.

Jediným tichým zvukem byl tep, který se mi odrážel v uších a ve spánku, ani dech nebyl slyšitelný, přestože jsem měl rýmu. Tikání nástěnných hodin nešlo slyšet, protože se zastavili krátce před osmou a nechtělo se mi jít žádat o nové baterie, protože jsem nechtěl s kýmkoli mluvit.

Měl jsem alespoň čas přemýšlet, i když se mé myšlenky zase stáčely k životu jako samotném, jelikož o ničem jiném nešlo přemýšlet.

První myšlenka se týkala toho, že jsem hlupák. Že kdybych se rozhodl nejít do skladiště, tak by mohlo být všechno v pořádku. Nebo alespoň většina. Přišel bych možná o bratra, ale měl bych zbytek rodiny, přítele, život a domov. Teď jsem měl bratra, ale neměl jsem domov, přátele, bál jsem se, sledoval jsem, jak ostatní riskují své životy a všude jsem cítil vztek a smrt.

Pro ten večer mě však bolelo i přemýšlení. Potřeboval jsem se odreagovat, měl jsem hlad, byl jsem unavený, ale bál jsem se, že jakmile zavřu oči, tak uvidím starou tvář pana Mosbyho, tmavou pleť Rexe a konečně i tvář Averyho, který byl posledně dost naštvaný. A měl na to právo.

Kdyby v pokoji tak byl alespoň Milton, tak bych se mohl najíst, protože na jeho stole vždy leželo jablko nebo nějaká sladkost, ale tentokrát byla jeho půlka prázdná a Milton nejspíše spal ve své vlastní posteli doma nebo u svého bratra.

Nevydržel jsem tam tak bezmocně ležet a koukat se do stropu. Zvedl jsem se z postele tak rychle, že se mi zamotala hlava a klopítl jsem, ale to mi nijak nezabránilo v tom, abych vykročil bosý do tiché chodby základny. Bosé nohy mi nevadily, spíše mě překvapil chlad, který v chodbě byl, ač v pokoji bylo teplo. Po těle mi naskákala husí kůže a musel jsem párkrát dlaněmi promnout paže, aby husí kůže slezla a abych mohl pokračovat v noční procházce po základně.

Neměl jsem, cíl, zkrátka jsem šel a snad jsem i doufal, že na někoho narazím, ale nenarazil jsem. Všude bylo pusto, ticho, ani živáčka, kromě pár mužů, kteří měli hlídku u brány venku. Spatřil jsem je akorát přes okno, nic víc.

Šel jsem tam, kam mi kartička s dvěma zlatými pruhy dovolila, všude byla tma a pusto. A naivně jsem doufal, že v jídelně bude něco malého k snědku, ale bylo zamčeno, tudíž byla nulová možnost, že se v noci najím.

Další mé kroky jsem orientoval ke kancelářím, kde jsem netušil, že na někoho narazím, ale přesto se tomu tak konečně stalo.

Jedna kancelář byla otevřená a vycházelo z ní světlo. Byla to kancelář kapitána Newmana a netušil jsem, proč by ten muž byl takhle pozdě v noci ještě vzhůru. Myslela jsem si tedy, že pouze nechal otevřeno a rozsvíceno, a že šel spát. „Mohl bych tedy zhasnout," napadlo mě a nápad jsem si schválil.

Jenže tam nebylo rozsvíceno náhodou. Kapitán tam seděl ustaraný za stolem, shrbený, koukal do papírů a přitom si podpíral hlavu dlaní. Mého příchodu si všiml, protože v noci bylo neobvyklé, aby člověk slyšel kroky po spící základně.

Jen ke mně letmo zvedl zrak, prohlédl si mé pomačkané pyžamo, rozcuchané vlasy a bosé nohy, sklopil zrak a zase koukal do papírů.

„Neměl by ses procházet v noci po základně bosí. Budeš nemocný," prolomil ticho mezi námi dvěma.

„Nemohu spát," zašeptal jsem zahanbeně.

„To tě ale neopravňuje nenosit boty," dodal a ani se přitom na mě nepodíval.

Sklopil jsem opět zahanbeně hlavu dolu, díval se na bosé nohy a přitom položil tichou otázku. „Proč nespíte vy?" a přitom jsem tu hlavu zvedl.

„Protože píšu dopis," vysvětlil mi.

Nemohl jsem se nezeptat, musel jsem vědět, proč kapitán píše dopis uprostřed noci a navíc komu ho píše.

„Někdo musí Rexově matce a sestře oznámit, že zesnul. A že bude muset mít jen symbolický pohřeb, jelikož nám Mortetas Rexovo tělo nevrátí," vysvětlil mi.

Hlasitě jsem polkl, ale nic neřekl. Neměl jsem totiž co, jen jsem si vybavil Rexův obličej a pokoušel si představit reakci Rexovi matky na to, že je její syn mrtvý.

„A nestůj tam tak. Pojď se posadit," pobídl mě velice tiše a já ho uposlech.

Seděl jsem proti němu, očima přejížděl po papírech, kde se kapitán snažil zformulovat dopis, ale všechny byly zmačkané, přeškrtané a špatně sepsané.

Ve chvíli, kdy jsem přečetl „zesnul" mě napadla jedna otázka, kterou jsem nechtěně vyslovil nahlas. „Kolik lidí ještě zemře, než tohle všechno skončí?"

Kapitán ke mně zvedl zrak, podíval se mi do očí, ale neodpovídal. Položil jsem tedy další otázku: „A jak vlastně poznáme konec?"

Možná si odpověď připravoval, možná jen netušil, zda mi odpovídat, ale nakonec začal mluvit.

„Existují války, kdy zemřeli miliony a miliony lidí. Vojáku, i nevinných. A mnoho z těchto válek rozpoutal jediný člověk. Jako tuto. Začalo to mužem, co chtěl dokonalý svět, přiměl chtít to i ostatní a najednou miliony lidí odsoudil k záhubě a strachu. Teď se vede tichá válka... Umírá na poměry války velice málo lidí, ale jo... Umírají. Nechceme, aby v téhle válce někdo zemřel, ale jsou tací, kteří zemřít musí, jelikož to je jejich osud, povinnost anebo trest. A kdy to skončí? Až se prezident Hunter vzdá nebo zemře. Nikdy jindy."

„Ale když tu válku rozpoutá jeden člověk, proč nebojuje on, ale musí bojovat nevinní lidé?" pokládal jsem kapitánovi další otázky, na které jsem neznal odpověď.

„Protože si myslí, že je to správné."

„Myslí si, že je správné zabíjet a umírat?" zvyšoval jsem postupně svůj hlas a snažil se i mluvit rázněji.

„Ne, nemyslí. Jenom vědí, že je správné bojovat pro ty, na kterých jim záleží. Tou válkou chtějí ochránit lidi, na kterých jim záleží a položí pro ně proto život."

„Ale-!" vykřikla jsem, jenže jsem svou otázku už nepoložil. Nevěděl jsem, jak se zeptat. Přišlo mi nesmyslné umírat ve válce, za kterou jsem nemohl, ale bylo logické, že bych zemřel pro ty, které bych chtěl zemřít.

„Žádné ale. Lidé bojují, protože chtějí ochránit lidi, na kterých jim záleží... Já bych zemřel pro svou rodinu, pro své podřízené i nadřízené. Pro kolik lidí bys byl ochotný zemřít ty? Nejmenuj, jen řekni číslo," pobídl mě kapitán.

Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet, abych řekl číslo „Dvacet dva."

„A kdybych ti teď, řekl, že pokud půjdeš zemřít, tak těch dvacet dva lidí přežije, šel bys?" už se mi jen díval do očí, nic nepsal, jen chtěl znát mé odpovědi.

„Ano," odpověděl jsem slabě.

„A můžeš za tu válku ty?"

„Ne."

„Tak proč se mě ptáš? Bojujeme, protože milujeme a chceme chránit. Nezáleží nám na tom, kdo za to můžeme. Pouze chceme zvítězit a dopřát lepší život ostatním...," ukončil náš pozdní rozhovor a poslal mě spát.