Kapitola třetí: O jednoho méně

Kapitán napsal čísla od jedné do šesti, pod pět čísel udělal dvě linky a pod šesté číslo jen jednu čárku. Ustoupil a začal vysvětlovat. „Ještě před týdnem jsme měli šest prázdných pokojů, které tu byly připravené pro vás, ale trochu se vše zvrtlo a nám tedy zůstalo pět pokojů a jeden, který patří Miltonovi a Dexovi. Jenže Milton odmítá sdílet se svým bratrem po 22 letech pokoj, takže chce nějak přehodit. Což znamená, že čekám váše názory na rozdělení.“ na chvíli se odmlčel a poté dodal: „Upozorňuji, že jeden pokoj je kapitánský – tudíž má jen jednu velkou postel. Ostatní jsou dvoulůžkové.“ to bylo vše, položil fixu na stolek, ruce zamyšlene založil v bok a čekal na první návrhy.

Připadalo mi hloupé řešit rozložení pokojů. Hlavně to naprosto nevycházelo. z Mortetasu nás přišlo jedenáct, k tomu Milton s Dexterem, to bylo třináct osob. A postelí bylo pouze jedenáct. Dva lidé neměli kde bydlet. Co by s nimi bylo, kdyby se to rozložení logicky… A smutně nevyřešilo? Sám nevím. Třeba by je přeložili do jiné základny nebo vyhodili dva vojáky, někam vsunuli dvě matrace, kdo ví.

„Já navrhuju, aby kapitánský pokoj byl přidělen služebně nejstaršímu… Když nepočítáme tátu,“ houknul si pod vousy Dexter.

Milton to vše odsouhlasil. „Tak to beru. Ve službě jsem šest let. Dexi, ty jsi sice ve službě 10 let, ale pět let si působil jako vojín, teď jsi letec… Což je sakra jiná odrůda. Máš tedy nahráno jen pět let,“ obdaroval svého staršího bratra zářivým úsměvem. Dexter se jen zamračil a návrh nakonec zamítnul.

„Tak největší pokoj bude mít nejvyšše postavený, ne? A jako jediný zástupce Hnědých bych si prosil kód ode dveří,“ Joshua rozhodil rukama, vypnul hrudník a čekal, že mu to snad někdo odsouhlasí. Bylo to zamítnuto.

Počítal jsem a dokázal jsem se propracovat k tomu, abych ubytoval dvanáct osob, ale jedna mi nikam nevycházela. Upřeně jsem se díval na své prsty, počítal a jen jedním uchem poslouchal, jak se ostatní snaží najít řešení.

I po deseti minutách jsem byl stále na dvanácti osobách. Ostatní však již byli zoufalí a mlčeli, kapitán se tedy zeptal: „Ještě má někdo nejrozumnější řešení?“

Zvedl jsem hlavu, kouknul na Averyho, který sledoval na oplátku mě, jeho pohled nějak říkal, že to mám říct. Že by snad cítil to, jak přemýšlím?

„Já bych možná něco měl,“ polknul jsem slova a zvednul ruku, abych na sebe ve shluku těch vysokých upozornil. Znervózňovali mě naprosto všechny pohledy, tolika očí. A nejvíce mě znervózňoval pohled všech modrých očí v místnosti a bylo jich mnnoho. Světlé Averyho. Temné a děsivé Axela. A totožné, hluboké Mai, Miltona a kapitána. „Když se do toho kapitánského pokoje budou vejít dva lidé, ušetří se tim místo. Bude tedy stačit najít místo pro jedenáct lidí a… Jeden člověk pokoj mít nebude. No.“ pokrčil jsem nad tím rameny, sklopil jsem zrak a čekal, že někdo odmítne.

Vložila se do toho Mai. „Jsem schopná trpět Miltona a jeho obžerství… Mám pokoj jen pro sebe.“

„Říkal jsem ti, že letkyně Brownová se vrátí… Nemůžeš její místo v pokoji darovat,“ upozornil ji kapitán. Znamenalo to tedy, že jedno místo stále zbývalo.

Po krátkém mlčení a hlasitém polknutí promluvil Avery. Pohled měl sklopený, ale hlavu lehce natočenou ke mně. Sledoval jsem ho s posmutnělým výrazem ihned od začátku, aniž bych věděl, co řekne. „Vychází to. Šest pokojů, jeden pro dvojci… Pokud… Pokud by nic nenamítal Axel s Johnem,“ krátce se podíval jejich směrem. Axel si držel kamennou tvář, John měl hlavu sklopenou. „Mohl by ten pokoj patřit jim.“ rovnou udělal místo na jejich odpověď.

Axel se nejdříve podíval k Johnovi, který jen lehce zvednul hlavu a souhlasně pokynul, ač se zdálo, že nevypadá nadšeně… I když, on nevypadal vůbec nadšeně.  „Dobře.“ odpověděl za oba dva Axel a Avery tedy mohl pokračovat.

„Mai bude čekat na svoji spolubydlící i nadále a… To je prakticky vše. Rozdělíme se do dvojic a každá si vezme pokoj. Jedinou podmínkou zůstává, že Milton nebude bydlet s Dexterem a já nebudu bydlet s Dexterem… Dexter je fakt prase.“ poslední větu zdůraznil. Dexter se zašklebil, ale nechal to být.

A v té chvíli mě napadlo spočítat osoby v místnosti. Bez kapitána a Mai to bylo dvanáct osob… Někdo chyběl. Zrak mi běhal od jednoho k druhému, na čelo mi skákal studený pot, otřásl jsem se a na rukou cítil husí kůži. Avery, Joshua, Miamori, Milton, Dexter, John, Axel, Dean, Danniel, Shawn, Oliver  a já. A nikdo jiný. V krku se mi vytvořil knedlík, zamotala se mi hlava. Vzpomněl jsem si na větu o tom, že jsme zde už všichni.

Jeden z nás se nedostal za zeď.

Jeden z nás nepřežil.

Se zamotáním hlavy a zaškobrtnutím jsem se zeptal: „Kde je George?“ kde je stáří, které jsem obdivoval? Kde byl ten černý muž, co se na mě usmíval?

„Je mi líto, Bene…“ začal Avery se stisknutím rtů. „George postřelili. Snažili jsme se ho dostat co nejrychleji k doktorovi, ale vykrvácel.“ takřka šeptal, ale to neměnilo nic na tom, že jsem v té chvíli přišel o všechno. Na chvíli mi přestalo tlouct srdce, krev mi tuhla v žilách a nohy na chvíli vypověděly službu. Usadil jsem se na stolek, to bylo nejbližší v mé blízkosti. Sklopil jsem zrak a sledoval své ruce. Bolelo to. Bolela mě smrt člověka, kterého jsem neznal, ale přitom ano.

Nemohl jsem čekat, že někdo bude brát ohled na to, že jsem zjistil tu špatnou zprávu až jako poslední, všichni se tim už smířili, takže si přáli dořešit stávající problém, který se vyřešil smrtí jednoho člena. Prosím… Ať se probudím… žádal jsem, ale nikdo mě nevyslyšel, já již nespal.

Moje myšlenky byly zcela jinde, viděl jsem pouze tvář toho starého muže,  kaštanové oči, šedé, kudrnaté vlasy. Hluboké vrásky od úsměvu. Můj mozek však vnímal věci okolo. Joshua se pojmenoval ‚Mistr neorganizovaného pořádku‘ a s radostí přijal Dexterovu nabídku o sdílení jedné koupelny a místnosti o čtyřech stěnách. Avery k sobě navnadil Deana, Miamori skončil s Dannielem, Shawn s Oliverem a zůstal tedy jen Milton a má maličkost. Opatrně jsem zvedl zrak a díval se na mladého muže, co držel v ruce v kapsách. „Pokoj TL35?“ zeptal se s letmým úsměvem, který nebyl šťastný, ale smutný, povzbudivý.

„Ano.“ odmlčel jsem se, semknul ruce a svěsil hlavu dolu.

Všichni odešli a jako posledně ve skladišti, zůstal jsem zcela zničen na místě. Společně se mnou tam však zůstal kapitán, Avery a kapitánova dcera Mai. Ta mlčky seděla na stole, pohupovala nohama, kapitán mazal tabuli, Avery mě upřeně sledoval smutnýma očima a já se snažil držet zrak sklopený k zemi.

•••

„Danniel se mu snažil pomoci na místě. Všichni se mu snažili pomoci, ale tepna je tepna. Promiň, Bene, nešlo mu pomoci.“ po chvíli se Avery usadil na stolek vedle mě a vyprávěl mi, co se vlastně Georgeovi stalo.

To mi však nepomohlo, stále jsem cítil smutek a jistou prázdnost. Jeden chyběl a šlo to znát.

„Byl to dobrý muž, George?“ zeptala se Mai, ale neptala se Averyho, který se zvedal ze stolku a odkáčel někam opodál. Ptala se mě, zvedl jsem zrak a viděl ji. Výrazné, modré oči a posmutnělá tvář. Uvnitř však smutek nemohla cítit, neznala toho člověka.

„Musel,“ špitnul jsem. Také jsem George neznal, ale věděl jsem, že to byl určitě dobrý člověk.

„Bene,“ oslovil mě Avery. Zvednul jsem k němu přizavřené oči a skleslé rty, nešlo usmívat se. Bolelo to. „Promiň mi, ale na truchlení bude času dost. Měl by ses jít najíst, dva dny si nejedl a ty jídlo prostě potřebuješ.“ polknul svá slova.

Nikdo na moji odpověď nečekal, protože můj názor byl vlastně nedůležitý. „Nemám hlad,“ zalhal jsem však tiše, když se už i ostatní zvedali k odchodu do jídelny na oběd. Nejdříve jsem se zvedl, že půjdu za nimi, ale jak zmizel kapitán ve dveřích a ty se zavřeli, usadil jsem se zpět na stolek, schoval tvář do dlaní a dlouze sebou otřásl.

Nebyl čas na pláč, ale já přesto musel. Kousal jsem se do rtů, abych zadržel slzy, ale přesto jsem cítil, jak se derou na povrch a stékají po tvářích. Otřel jsem si je rukama, zvedl hlavu a leknutím trhnul celým tělem.

Mai stále seděla na stole na druhé straně místnosti, lehce pohupovala nohama ve vzduchu a sledovala mě. Z jedné strany mě pohled modrých očí děsil, z druhé strany se mi líbil, moc se mi líbil.

„Odmítáš jíst? To bude tvůj protest proti smrti? Hochu,“ to oslovení se mi od ní ani trochu nelíbilo. Nemohla být o více než o rok starší, ale přitom mě nazývala hochem. „To ti nevyjde… Snažila jsem se o to,“ zasmála se pohrdavým smíchem. Vlastně se tomu ani nesmála, spíše se vztekala sama na sebe, což šlo vidět v tom, jak pootočila hlavu, stiskla čelisti a zamračila se.

Pootočil jsem hlavu do strany, sklopil zrak ještě níže. Nemohl jsem se zrovna v té chvíli na tu holku koukat, nepřipadalo mi to správné. „Pokud takhle stesk probíhá… Ano,“ nikdy se mi totiž nestalo, že bych po někom stesknil nebo, že by mi někdo blízký zemřel… Jak se vlastně stesknilo?

Tentokrát se Mai zasmála hlasitěji. „Projev smutku je křik… Řev, nesmyslné chování… Ale ne odmítání jídla… Nebo… Vlastně ano.“ Mai mluvila dost přerušovaně, skákal ji hlas, buď na slovy dlouho přemýšlela nebo ji jen bylo těžké o tom mluvit.Podle tónu hlasu a úhlu pohledu jsem se však domníval v to druhé.

„Půjdeme se tedy najíst?“ zeptal jsem se ji opatrně po chvíli ticha, ta onverzace se mi totiž moc nelíbila.

 Zaskřípala zubama, buď nebyla nadšená ze mě nebo se jí nelíbilo něco obecně, když nad Mai však člověk chvíli přemýšlel a pozoroval ji, ona nebyla přátelský tvor a ani se jím nesnažila být. „Jo, jdeme.“ odsekla.

•••

Jídelnu tvořilo několik dlouhých, bdelníkových stolů šedé barvy s pěti stoličkami na každé straně a jednou stoličkou v čele na každé straně. Podobně jako kancelář, i jídelna měla jedno dlouhé okno, které se rozprostíralo po celé délce stěny a tvořilo výhled na obloukovité kopce a jehličnaté lesy, v jejichž výšinách se drželo pár posledních, nahnědlých hromádek sněhu z odcházející zimy.

Jídlo se podávalo v tácech, který si každý člověk vzal na pravé straně jídelny a postupně postupoval doleva, kde si nabral nejdříve polévku, hlavní chod, pití, případný dezert a pečivo. Alespoň takhle probíhal oběd. Zasedání v jídelně probíhalo podobně jako v Mortetasu, rozdělení dle barev, ač tady převažovala khaki zelená, tmavě modrá a pár lidí oblečených v bílém nebo šedém. Letci v tmavě modré seděli převážně spolu, ale kolikrát se mezi nimi ukázala khaki barva vojáka a stejně tomu bylo i naopak. Jeden ze stolů byl vyvýšený, ten byl pro kapitány, generály a výše postavené, seděl mezi nimi i kapitán Newman.

Byl jsem dost hladový, a když jsem viděl obědy ostatních, dostal jsem mnohem větší hlad. Kus, typoval bych hovězího masa s mrkví a bramborem zalytý v lehké omáčce a kuřecí vývar s nudlemi. A někteří měli ještě dezert v podobě pudingu. Držel jsem se za Mai, která vzala svůj tác a postupně si na něj nandavala jídlo, dělal jsem to samé, ale místo džusu si vzal prostou vodu a misku s největším množstvím pudingu, co jsem tam zrovna viděl.

Myslel jsem si, že si sednu někde poblíže Mai, protože jsem od kapitána pochopil, že bych se ji měl alespoň první týden držet a pochopit, jak to tu chodí. Mai se však sedla ke stolu, který byl již poslední volné místo. Nebyla tam jedinu dívkou, společně s ním tam byly ještě tři ženy kolem třiceti let, dvě v khaki zelené a jedna v tmavě modré. Vedle ženy v modrém seděl Dexter, Andrew, několik mužů, co jsem neznal a v neposlední řadě také Joshua.

S tichým polknutím a značným zklamáním jsem se musel jít usadit k jinému stolu, ale k jakému? Když jsem se tak rozhlížel, mnoho stolů bylo plných a těch pár, co mělo volné místo tvořila změť dospělých mužů a žen, co jsem neznal a upřímně jsem se jich i bál. Hledal jsem místa, kde by mohli být přeběhlíci z Mortetasu, ale i tam bylo plno. Kromě přeběhlíků tam tedy sedělo i několik cizinců, kteří se pro moje štěstí zvedli s tím, že již dojedli a odchází si po svých povinnostech. Využil jsem situace, přispěchal k volnému místu v čele a usadil se.

Skoro nikdo si mě nevšimnul, alespoň ne ty, u kterých jsem v to doufal. Avery se vybavoval s Deanem, John upřeně zíral do svého talíře se zrakem sklopeným, pomalu si do úst vkládal jednu mrkev za druhou a nevypadal, že by měl jakkoli na jídlo chuť nebo na cokoli jiného. Po mé levé ruce seděl Axel a zrovna ten můj příchod zaznamenal. Zvedl ke mně modré oči, přimhouřil je a přestal kvůli tomu i jíst, ruce spojil na stole, napřímil se v zádech a dle výrazu měl něco na jazyku. Díval jsem se na něho jen chvíli a následně jsem zrakem uhnul do strany, nemohl jsem ho sledovat. On mě však ano, cítil jsem, jak mě propaluje pohledem, jak mě vynní za věci, co jsem neudělal, jak mě chce zabít.

„Někdo mi řekl,“ zašeptal mým směrem, naklonil se ke mně blíže, přimhouřil zrak ještě více a takřka neslyšně dořekl svoji větu: „Že to ty si nás zachránil.“

Netušil jsem, co mám odpovědět, Axelova slova navíc zněla neutrálně, netušil jsem, kam tim míří. „Chtěl jsem zachránit Johna, na tebe.“ přiznal jsem. „Původně.“ ani nevím, kdy mi v té situaci ve skladišti došlo, že se musí zahcránit nejenom John, ale i Axel.

Pohrdavě se pousmál „a chceš slyšet vděk nebo se mám urazit?“ zeptal se s nahrbením jednoho obočí.

„Byl bych raději, kdybych tě už nikdy nemusel vidět.“ přiznal jsem. Axela jsem neměl rád od první chvíle, co jsem ho potkal, nezasloužil si zemřít, to nikdo, možná proto jsem mu pomohl, ale nadále jsem s ním nechtěl mít nic společného.

Doufal jsem, že za zdí navždycky zmizí z mého a Johnova života.

Jak šeredně jsem se mýlil.