Bylo pozdě odpoledne, když nás všechny kapitán Newman společně s generálem Reedem z jiné základny zavolali do zasedací místnosti. Netušil jsem, co po nás chtějí, ale bez vyptávání jsem tam šel už jenom z principu.

Jak jsem se dozvěděl, generál Reed nepocházel ze Santica. Byl to generál vojenské základny v Yndigu. Většího města východně od Mortetasu, které se společně s několika dalšími vojáky ze státu pokusilo dobýt Mortetas, ale nikdy se jim to nepodařilo. Neměli informace, které jsme měli my, uprchlíci, poskytnout.

Do zasedací místnosti jsem dorazil první, usadil jsem se za stůl a mlčky vyčkával, až kdokoli přijde. Nebyl tam ani kapitán s generálem a to bylo trochu smutné. Měl jsem alespoň čas přemýšlet. Snažil jsem se v hlavě sestavovat mapu nejbližšího světa, ale když ani nevíte, kde leží vaše vlastní země, blbě se to sestavuje.

Záchranou mi tedy byla obrovská nástěnná mapa, co visela na jedné holé zdi. Vstal jsem, přiblížil se k ní a pokoušel se orientovat. Podle toho, co jsem už zjistil od ostatních, tak existovalo několik kontinentů. Po válce se však rozhodlo, že jednotlivé kontinenty musí bojovat za sebe a svůj malý svět a přerušily se veškeré styky mezi zeměmi přes moře. Zůstal akorát obchod s výrobky, ale nic víc. Zbytek zeměkoule se mohl zajímat o to, co se děje v Mortetasu, ale neměl povoleno nijak do jeho dění a záchrany zasahovat.

Kdyby mohli, tak jsme už mohli být volní...

Mapa tedy nevyobrazovala celý svět, ale pouze náš členitý kontinent. Každá barva zvýrazňovala jeden stát a větší, či menší, tečky města.

Mortetas ležel ve středu kontinentu a byl vyznačen hnědou barvou... Jako bylo oblečení Hunterů. Skoro pravidelný kruh ležel osamocen v srdci kontinentu zvaný Evropa a kolem něho se rozprostíral prstenec šedé barvy. Šedá nepatřila žádné zemi, bylo to nazvané „Spáleniště". Země nikoho, zakázané území. Žlutá tráva, žádné květiny, ztrouchnivělé, uschlé stromy. Takto nám ve škole popisovali okolní svět, ale pravdou bylo, že to byl jenom blud pro lidi na zdi. Neviděli nic a mohli tak věřit Hunterům a jejich pohádkám o barbarech, lidojedech a lávových polích, kde nelze přežít

Nenávistně jsem stiskl zuby. V hlavě jsem slyšel profesory vychvalující Mortetas, vyprávějící o hrůzách okolí, klamající náš o historii. Nemohli za to, ale stejně jsem je za ty lži nesnášel.

Pohled jsem stále držel na mapě, jen jsem sklouzl více na východ, kde byl vyznačen bledě modrý stát. Santico. A jeho největší město neslo stejný název. Až do té chvíle jsem si lámal hlavu s tím, jak se vůbec jmenuje země, kde dočastně žiji a konečně jsem to zjistil. Santico bylo největším a zároveň hlavním městem. Podobně bylo Yndigo hlavním městem žlutého státu Yndigo. Jak jsem si stačil všimnout, všechny státy Evropy měly hlavní město pojmenované stejně jako stát. Pouze Jedna země ne. Hlavní město se nazývalo Sibyleight a leželo na hranicích Jižního a Severního Sibyleightu. „Odtamtud je kapitán Newman," uvědomil jsem si. Jen jsem netušil, z jakého Sibylieightu je. Zda ze zeleného – Severního nebo červeného – Jižního.

Na to mi ostatně mohl odpovědět kapitán Newman, který zrovna přišel do zasedací místnosti po boku generála Reeda.

„Dobrá odpoledne," pozdravil jsem je oba dva a odstoupil od mapy.

Oba dva mi pozdrav opětovali, generál Reed mi navíc věnoval zamyšlený pohled, při kterém si mě důkladně prohlédl. „Tvé jméno?" zeptal se nakonec.

„Benjamin Locke."

„Jakou třídu jste zaujímal v Mortetasu?" Nějak mi došlo, že ten muž je tu kvůli vyptávání.

„Šedá třída."

Ale on se dál neptal. Jen zamručel a s rukama za zády přistoupil k mapě, kam ho následoval kapitán Newman.

„Do Yndiga se mi doneslo, že prezident Hunter popravil jednoho místního vojáka a dva muže, co se pokoušeli utéct. Mám pravdu?" Otázka směřovala ke mně, jak mi kapitán Newman naznačil.

„Ano, pane."

„Víte, Benjamine, kolik poprav bylo uskutečněno od té doby, co se vytvořil Mortetas, mimo jeho hranice?" položil mi otázku, na kterou jsem nemohl znát odpověď.

„Nevím, pane," polkl jsem.

„Pět." Jeho tvář ztuhla. „A všichni ti muži byli přívrženci Hunterů. Po válce, když se Mortetas oddělil od světa jako ‚dokonalá země, která mohla být všude' naši předci popravili pět lidí, jež se skrývali mezi námi, ale ve skutečnosti buď jméno Hunter nesli nebo s nimi spolupracovali. Pět poprav je v Mortetasu týdně, nemýlím-li se."

„Nemýlíte."

„Je červen. Naším cílem je dostat Mortetas ze spárů Hunterů do roka. Věříte, že to zvládnem?" otázal se mě.

Předtím ho však kapitán Newman opravil. „Odpusťte mi, pane, ale musíme Mortetas osvobodit do února..."

„Do února. O čtyři měsíce méně. Věříte nám, Benjamine?" otázal se znova s upravenou otázkou.

Souhlasně jsem přikývl.

Vojáků z Santica a Yndiga muselo být mnoho. Mortetas měl pouze zeď a pár Modrých, kteří nevědí, co za techniku je na druhé straně.

•••

Do deseti minut dorazili všichni z Mortetasu. Jediné, co nám bylo poručeno bylo to, že se máme usadit na židle a poslouchat. Bral jsem jako pozitivum dne, když se vedle mě posadil John a navíc mě pozdravil. Axel si po krátkém rozmýšlení sedl o dvě židle dál. Stále spolu nemluvili. A já netušil proč.

Kapitán Newman nám představil generála Reeda a obeznámil nás s tím, že je načase, aby se začalo konat, jinak v Mortetasu zemře neprávem mnoho lidí. To nám nemusel říkat.

„Zkráceně. Jste tu kvůli tomu, že Mortetas znáte, víte o jeho vnitřní struktuře, víte vše o lidech, jejich nedůvěře a důvěře a hlavně jeden z vás moc dobře ví, jak vypadá sídlo prezidenta Huntera, které je naším cílem." Přitom kapitán Newman a následně všichni ostatní stočili zrak k Joshuovy, co se značným naštváním seděl zapřený ve své židli.

Rozhlédl se po nás a nakonec jen s pokrčením ramenou řekl: „Zvenku pěkný, uvnitř hnusný obrazy."

„Takhle jsem to nemyslel," zamručel kapitán Newman. „Cílem není zabít co nejvíce civilistů a strážců Hunterů, kteří budou ozbrojení. Proto potřebujeme znát alternativy, jak se dostat až k prezidentovi se ztrátou minima životů z obou stran."

„Sídlo je od města odříznuté a potuluje se tam na padesátku lidí. Nebude to moc těžký. Horší bude dostat se přes hranice," spustil Joshua se stálým naštváním v hlase. Přesně tohle nechtěl řešit.

„A co se stane poté, když se sídla zmocníte?" začal se zajímat Shawn.

Kapitán s generálem a Joshuou si vyměnili pohledy. Každý to musel tušit, jen to nikdo neřekl nahlas. Toho práva se však zmocnil Joshua.

„Na světě je pět lidí, co nese jméno Hunter. Otec, matka, bratr, strýc a já... Pro Mortetaské a celý svět by bylo spravedlivé zabít tyhle diktátory." Nechápal jsem, s jakou hořkostí to mohl říct. Kdyby mluvil jen o otci, pochopím to, ale on mluvil i o ženě, která neměla na výběr, o dítěti jen o pár měsíc mladším a o muži, co se narodil jako druhý a měl v Mortetasu výsady jako kdokoli jiný.

„Takže zkráceně... Z Hunterů se má udělat vyhynulý druh?" zeptal se Oliver.

Joshua přikývl.