Avery se mě marně snažil zvednout ze země. Po Joshuových slovech se mi podlomila kolena, posadil jsem se na zem a byl jsem natolik zděšen, že jsem se nemohl zvednout nebo vůbec udržet na nohou. Nemohl jsem ani mluvit, jen jsem tupě zíral a vnímal Averyho, co se mě snaží postavit na nohy.

„Tohle si neměl říkat..." zamumlal Joshuovým směrem Avery, vzdal mé zvedání, nohou si přisunul židli a na tu mě posadil. Kapitán po celou dobu stál v po vzdálí, sledoval nás a raději mlčel. Jelikož jsem nechtěl sedět na židli, sebral jsem veškerou sílu a postavil se.

„A proč ne? Není lepší být připravený na to, jak mu tak do měsíce možná zastřelí otce nebo matku?" při těch slovech jsem se zalknul, podíval se na Joshuu doufajíc, že si dělá pouze srandu a nic takového se nestane.

A pak Avery zařval. Bylo to poprvé, co jsem toho člověka viděl naštvaného, na krku mu naběhla žíla, oči měl zamračené a hlas nebyl už příjemný, milý. Byl rozčílený a zdálo se, jako by Joshuu v těch vteřinách od srdce nenáviděl, jako by to byl jeho dávný nepřítel, s kterým vedl potyčky neustále. „Sklapni!" zařval nejprve ještě relativně klidně. Pak to začalo postupovat.

„Drž hubu, drž ji zavřenou a neotevírej, dokud si nebudeš chtít povýšeně odplivnout, protože beztak víc neumíš!" přitom udělal několik rázných kroků k Joshuovy. Pevně zatnul pěsti, postavil se proti němu a zvedl bradu výše. To samé udělal i Joshua, dívali se na sebe zamračenými pohledy, Avery bnyl naštvaný, Joshua uražený.

Poté promluvil Joshua svým povýšeneckým hlasem. „Co si to řekl?" procedil skrze zaťaté zuby.

„Že máš držet hubu," zopakoval nenávistně.

Joshua zhluboka dýchal, byl uražený, nikdo mu nikdy neřekl, že má držet hubu. Nebyl na to zvyklý. „Nemůžeš se mnou takhle mluvit! Vykřiknul na něho.

„A proč by ne?" opáčil Avery s pozvednutím obočí. „Za zdí jsi možná Hnědým, jedním z nejvyšších, lidé ti líbají nohy, ale tady?" musel se tomu zasmát. „Tady nejsi nic, Joshy. Jsi to, co my jsme v tvém světa – nicka." na poslední slovo dal největší důraz.

A to byl konec, Joshua sebou cukl, vrazil do Averyho a šel směrem ke dveřím, z ruky si ještě mezitím serval náramek se sledovacím zařízením, bylo jasné, že chce, aby ho nikde neviděl a nenašel.

Pak promluvil kapitán, tichým, ale rázným hlasem. „V tomhle světě neexistuje nic. Ani nikdo. Pokud sami nikým nechcete být... Perete se jako kohouti zbytečně a ničíte tím všechno, co jste tu minule získali..."

„To Joshua to všechno ničí," namítl Avery se zamračením. Cukal jsem mezi kapitánem a Averym pohledem. Měl jsem pocit, že by bylo lepší odejít, ale bál jsem se. Chtěl jsem vědět, co se děje.

Kapitán však jen zakroutil hlavou. „Není pravda. Joshua nic neničí, ale neumí to ani vytvořit, to máš za povinnost ty, on se jen snaží to všechno pochopit. Marně. Máš na to, aby to pochopil, ještě pár měsíců, pak bude pozdě, chápeš?" mluvili tak, že jsem jejich slova nechápal. Vadilo mi to, ale styděl jsem se zeptat, o co vlastně jde.

„A možná by bylo lepší, kdyby Joshua nic nevěděl...!" namítnul Avery, otočil se na patách a chtěl odejít, kapitán ho však ještě zastavil svými slovy.

„Nebo by to mohli vědět všichni. Třeba by to poté Joshua přijal jako fakt, ne povídačku, co slyšel."

Avery stuhnul. Znova zatnul pěsti a zašeptal: „Ta povídačka může za jeho blížící se smrt, přijal to, ale nepochopil..." po těch slovech odešel, stejně jako Joshua.

Tak jsem zůstal v místnosti sám s kapitánem. Díval jsem se do země, on zase ke dveřím. Po chvíli ticha však namítl: „Moc dobře ví, že to není jenom povídačka..."

Slušnost mi to nedovolovala, ale zvědavost mě donutila zeptat se na otázku: „Co je ta... povídačka? A Proč Joshuu tolik rozrušuje?" zeptal jsem se tiše.

Tvářil jsem se zdrceně, ale to bylo kvůli tomu, co řekl Joshua předtím, ne kvůli tomu, co se pak událo mezi kapitánem, Joshuou a Averym. Z těch dvou věcí mě to trápilo zrovna méně než fakt, že by mohli mé rodiče kvůli mně popravit. Protože jsem utekl, stal jsem se zrádcem a někdo pykat musel, když ne já.

„Promiň mi, ale nemohu ti to říct, pokud si to ti dva nebudou přát," omluvil se mi kapitán s nuceným úsměvem.

•••

Když jsem se kapitán zeptal, co mám dělat a kde jsou ostatní, odpověděl mi, že většina z nich se šla věnovat novým povinnostem. Někteří si přáli být vojáky, takže šli cvičit, někteří pomáhali zase vedení s tím, jak je Mortetas uspořádán – zkrátka podávali informace. Ale pro mě žádná práce toho dne nebyla, kapitán mi tedy nabídl, že bych mu mohl s něčím pomoci, pokud mám zájem. Potřeboval ostatním kapitánům, generálům a dalším roznášet vzkazy a různé dokumenty, jenže jich měl mnoho. Požádal mě tedy o to, zda bych mu nepomohl s roznášením.

Souhlasil jsem, celý den jsem chodil po základně, předával a přebíral zprávy a dokumenty, nosil je dalším a dalším, po půl ni mě bolely nohy, měl jsem plnou hlavu zpráv, kterým jsem zrovna dvakrát nerozuměl a potkal jsem mnoho nových lidí. Černošského generála se slepým okem, majora s výrazným severským přízvukem a albínskou pokožkou. Pár kapitán, co jsem viděl předchozího dne sedět u společného stolu s kapitánem Newmanem a dokonce jsem jeden vzkaz měl doručit i Dexterovi. Měl prý nechat svých povinností nebo něčemu tomu podobnému (takhle to kapitán vážně řekl) a má se vydat hledat Joshuu, jinak si v zápalu vzteku někde ublíží. Dexter však protestoval a měl jsem vzkázat jeho otci, že Joshua není dítě a okolí zná. Ihned jsem se však musel za Dexterem vrátit se vzkazem, že to nebyla prosba jako otce, ale rozkaz kapitána.

Pak se strhla menší hádka přes třetí osobu, že Dexter nemůže, protože měl mít letecký výcvik, kapitán namítl, že najít Joshuu je důležitější, než zničit letadlo a Dexter zase opáčil, že hledat Huntera může kdokoli jiný a ne on.

Nakonec to dopadlo tak, že Joshuu nešel hledat nikdo, raději šli všichni na večeři, protože tam se vrátí Joshua určitě milerád.

•••

Ale nebylo tomu tak. V jídelně byli všichni, ale Joshua ne. Stoly se rozdělili jako posledně, vojáci v tmavé zelené seděli pospolu, letci v tmavě modré zase opodál a různorodí Mortetaští zase spolu. Všiml jsem si však toho, že většina své oblečení z Mortetasu rovnou převlékla do uniforem. Tvrdili, že tu nechtějí být zbyteční a rovnou se něčemu i přiučí. Bez uniformy letce nebo vojína zůstal prakticky jenom Danniel, Avery a já. Danniela mezi sebe přijali doktoři, protože někoho s doktorátem potřebovali. Avery byl Avery a já zase já. Nechtěli jsme být vojáky, já na to neměl a Avery měl jiné poslání. Poměrně dost mě překvapilo, že Axel i John na sobě měli khaki zelené tričko a kalhoty. Dokonce měli na krku už i psí známky se svým jménem a informacemi.

Ani jeden z nich se mnou za celou dobu večeře nepromluvili. Vlastně jsem nemluvil s nikým a Avery vedle mě také mlčel.

Z neznámého důvodu jsem vždycky choval odpor k vařeným bramborám. Nechutnali mi, ale v Mortetasu se jedli skoro vždycky, což na tom všem bylo to nejhorší. Ve večeři, která se skládala právě z vařených brambor, zeleniny a kusu masa jsem se prohraboval, vyjedl akorát nakrájená rajčata a nadále netušil, co sníst. Na maso jsem neměl chuť, nebyl jsme zvyklý, že bych ho měl jíst tak často, jako se podávalo zde. Každý den. V Mortetasu obvykle jen o víkendu. Sice jsem přes týden jedl slaninu nebo šunku, ale kus vepřového nebo hovězího jen jeden den v týdnu.

„Budeš to jíst?" zeptal se mě někdo. S bradou opřenou o ruku jsem zamumlal, že ne a ať si klidně jídlo vezme. Netušil jsem však, kdo si mé jídlo chce vzít, dokud jsem si nevšiml ruky, jak mi bere talíř.

Zarazil jsem se, zvedl hlavu a udiveně se díval na svého bratra. Chvíli mi pohled opětoval, pak zrak sklopil, shrnul mé jídlo na jeho prázdný talíř, položil ho zpět přede mě a začal jíst

Neodcházel jsem z jídelny jen z toho důvodu, že jsem chtěl alespoň dopít sklenici vody, ale i to mi trvalo poměrně dlouho.

Teď však nevím, zda jsem udělal dobře nebo špatně, že jsem v té jídelně zůstal...

•••

Kolem byl povyk, ale ustal, jakmile se na středovém sloupu místnosti, na kterém byla z každé strany televize. Všechny čtyři obrazovky se rozsvítili, nejdříve bylo pozadí bílé, ale pak se na obrazovce zjevil znak Mortetasu. Medvěd na zadních nohách.

Každý v místnosti mlčel, všichni sledovali obrazovku, ale nikdo v místnosti neměl strach jako právě náš stůl. Znak našeho rodiště, to nevěstilo nic dobrého.

A také, že nevěstilo...

Po hymně se na obrazovce zjevil prezident Hunter, který stál na náměstí v Hlavním městě. Měl na sobě tmavě hnědý oblek, našedlé vlasy učesané dozadu, bradu zvednutou výše a ten pohrdavý pohled jako měl Joshua odpoledne.

V jídelně nikdo ani nedutal, a když někdo promluvil, jiní ho okřikli, ať mlčí.

Prezident Hunter mlčel pár vteřin, pak započal svůj rozhovor.

„Zdravím vás." započal pohrdavě. „Jmenuji se Julian Hunter a jsem prezidentem Mortetasu. Země, kterou mnozí z vás opovrhují pro naší politiku, naše rozložení a naší chudobu, do které jste nás uvrhli. Už od nepaměti jsme zde měli lidi, co se pokoušeli dostat za naší zeď, kterou jste sami postavili, abyste nás od sebe oddělili." v té chvíli někdo vykřikl, že to jsou lži, další to odsouhlasili, ale pak zase utichli. „Vaši lidé k nám přišli, oloupili nás, dokonce nás i zabíjeli... Ale ještě nikdy neudělali to, co udělali před pár dny." mezi další větou udělal dramatickou pauzu a jeho pohled se za tu chvíli změnil z ledového na naštvaný. „Přesvědčili jste náš lid, že to Mortetas je špatný. Udělali jste z nich zrádce a převedli je na svou stranu... A to nebude tolerováno." z poza kamery jsem slyšel hlasy lidu. Jeden z výstřelů do vzduchu od strážce zákona je však všechny umlčel.

„Mortetas od nepaměti trestá vrahy, násilníky, zloděje a jiné zločince popravou. A zrádce bude trestat zcela stejně. Ptáte se, jak můžeme potrestat ty, na které nedosáhneme?" v té chvíli se mi sevřelo srdce. Chtěli zabít naše rodiny.

„Pátrali jsme a našli dva zrádce, kteří však neunikli." kdybych neseděl, asi by se mi podlomila kolena. Cítil jsem se slabý a doufal jsem, že se mi to vše jenom zdá.

„Jednoho popravíme – za zradu. Toho druhého necháme jako náhradu. Vraťte nám naše zrádce do týdne a mi ho propustíme. Nevraťte je a mi ho zabijeme. A každým týdnem budeme pokračovat, přes rodiny, ženy, děti... Ti, co ponesou stejné jméno jako zrádci budou popraveni za zločiny jiných. To vážně chcete?" tentokrát se i usmál.

Jídelna skandovala, klela proti prezidentovi. Mortetaští se třásli a já nebyl výjimkou.

„Pokud se vám však nelíbí tato nabídka, mám ještě jednu." všichni při těch slovech utichli. Každý doufal, že to bude přijatelnější, humálnější než zabíjení nevinných.

„Předejte nám mého syna, Joshuu Huntera a zrádce Averyho Jonese a my přestaneme pronásledovat rodiny jich a i těch ostatních. Přejeme si však jenom tyto dva muže. Na rozhodnutí máte týden, poté budou jakékoli jiné nabídky zamítnuty." každý z nás věděl, co bude následovat. Jediné, co jsem nechápal bylo to, proč by prezident Hunter chtěl Averyho.

„Kate Blackmore... Můžete začít." s tím ustoupil do strany. Kamera se oddálila a tak jsme mohli vidět i zbytek scenérie. Náměstí hlavního města, na zemi klečela postava v šedém, za ní stál kat, který jí zrovna strhával plátěný pytel z hlavy.

Zalkl jsem se. Obličej profesora Silver byl pomlácený, chvěl se a marně doufal, že mu někdo pomůže. Pak však zatoulal pohledem do kamery. Bylo to jako by se mi díval přes stovky kilometr dlouhou vzdálenost do očí. Naposledy.

„Luciane Silvere..." spustil kat monolog. „Jsi odsouzen k tresti smrti prezidentem Julianem Hunterem za zrádcovstí a realizaci útěku mortetaských obyvatel přes zeď. Nemáš právo na poslední slova, obhajobu a ani na plnoprávný pohřeb. Tvé jméno již nikdy nebude vysloveno, tímto se stáváš odsouzencem 346578." A jakmile to dořekl.

Rána.