Uběhl týden. Po kapitánových dětech ani vidu, ani slechu. Od prezidenta Huntera nepřišla jediná zpráva, Joshua Hunter byl stále nezvěstný a dokonce se spekulovalo o tom, že je mrtvý nebo klidně už na druhém konci světa. Vzhledem k Joshuově povaze jsem přemýšlel spíše nad druhým koncem světa. A hlavně jsem nechtěl přemýšlet nad tím, že by měl být další člověk mrtvý. Byla to zlá představa z které mě bolela hlava.

Za ten týden se stalo mnoho věcí. Alespoň v kruhu mortetaských přeběhlíků. Z mé rány na čele zůstala jen jizva, kterou budu mít dle všeho už navždycky. Oliver, který měl díky Dexterovi zlomený nos, stále sice trpěl bolestmi, ale za to jako jediný z nás získal pádný důvod, proč zůstat v Santicu a zapomenout na Mortetas. Oliver neměl rodinu, kterou byl v Mortetasu nechal, pokud se nepočítají tři starší sestry, tak neměl problémy s tím, aby se mohl v Santicu zamilovat. A tak to udělal. Znali se necelý měsíc, co jsme v Santicu a mluvili spolu pouze týden, přesněji ode dne, co Dexter Oliverovi zlomil nos. Oliverovou vyvolenou se stala doktorka Chaningová. Některří Santický vojáci se smáli, že si Oliver dává na čas se svatbou, protože tyto věci postupovali v Mortetasu strašně rychle. Rychlé zamilování, podepsaní svatební smlouvy a následné soužití po zbytek života. A jak jsem slyšel od vojáků, tak vztah bez svatby mohl trvat i roky.

To byl prozatimní osud Olivera a doktorky Chaningové.

Daniel začal na plný úvazek pracovat jako lékař v nemocnici ve městě. Sice ještě bydlel s námi na základně, ale vydělával vlastní peníze a poměrně rychle se dokázal aklimatizovat v novém světě. „Vytvářím domov, do kterého pak přemístím svou rodinu," říkával s úsměvem a jiskrou v očích. On věřil, že svou rodinu dovede do Santica.

Miamori, Shawn a Daniel zůstávali na základně s tím, že se pokoušeli také odhalit taje svobodného světa a najít to, co by mohli dělat, aby se nemuseli nudit na základně. Daniel se přidal ihned na začátků k vojákům, společně s Oliverem, a tak alespoň zapadl mezi vojáky. Shawn byl vzdělaný vědec, který v Mortetasu pracoval na vývinu látky, která dle všeho neměla pomoci, ale ublížit. A Miamori měl cíl školu. Měl vlastně jen základní vzdělání a navíc Mortetaské, tak se snažil zjistit, zda jde se to všechno doučit a případně kde. Začal tedy chodit na nadstavbové vzdělání do města, aby následně mohl najít práci a vytvořit tak domov i pro svou rodinu.

Zbývali jsme tedy tři. Já, John a Axel. Z právního hlediska ještě děti. Ať už dle měřítek Mortetských nebo Santických. V Mortetasu se na člověka vzhlíželo jako na dítě do dokončení povinné školní docházky pro danou barvu a v Santicu byl člověk dospělým při dovršení osmnácti let věku. Johnovi zbývalo tedy tři měsíce a Axelovi jeden do dospělosti. Přesto však skončili jako vojáci, protože pro ně škola dle všeho neměla smysl.

A já? Já byl dítětem, co mohlo pouze hypnotizovat černou obrazovku televizoru a doufat v pozitivní vzkaz z Mortetasu. Nic však nepřicházelo... Má mentalita se začala zhoršovat a kapitán Newman se rozhodl jednat.

Poslal mě na střední školu ve městě. Byl jsem sice první mortetaským uprchlíkem, co měl nastoupit na školu, ale to mi nevadilo. Potřeboval jsem se rozptýlit a doufal jsem, že ve škole pochopím chod tohoto světa a lidi v něm.

Kapitán s jedním vojákem mě odvezli do školy, následující dny mě měl odvážet jen ten voják, ale kapitán se rozhodl, že bude prvního dne lepší mi školu ukázat.

Škola byla také důvodem, proč mi bylo koupeno další oblečení. Tentokrát jsem si vybojoval svetr, který se podobal tomu, co jsem měl v Mortetasu, ale tenhle měl tmavší odstín šedé a nebyl tak teplý. Což bylo dobré, jelikož teploty byly stále vyšší a vyšší.

Bylo zvláštní jít po chodbě školy s kapitánem po boku. Každý mě sledoval, někdo zděšeně poukazoval na kapitána a někteří si šeptali. Co si mysleli? Že jsem někdo výjimečný nebo nějaký vrah? Báli se snad? Ani nevím... Třeba tušili, že jsem z Mortetasu a tak jsem nějak upoutal jejich pozornost tím, jak jsem byl stejný, ale přesto úplně jiný než oni.

„Je ti šestnáct let... To znamená, že jsi v druhém ročníku střední školy. Možná z počátku nebudeš chápat, co se děje, co probírají, ale zvykneš si. A pokud ne, tak se nic neděje. Máš to těžké." Snažil se mě kapitán uchlácholit, když se se mnou loučil u dveří do třídy. Učitel byl již ve třídě a promlouval k ostatním o tom, že přišel nový student. Uprchlík z Mortetasu.

Pak mě kapitán postrčil – spíše předhodil lvům – a s rozloučením odešel.

Zůstal jsem ve dveřích a zděšeně sledoval, jak na mě upírá pohled dvacet jedna párů očí mých spolužáků. A ještě učitel. Ten ke mně následně přistoupil a popostrčil mě, aby mohl zavřít dveře.

„Jmenuje se Benjamin Locke, pochází z Mortetasu a tohle je pro něho nové... Snažme se mu tedy pomoci," obeznámil ještě žáky, zatímco si sedal za katedru. Ztuhle jsem zůstal stát před třídou, těkal pohledem všude možně a netušil, co dělat.

„Moc toho o tobě a Mortetasu celkově nevíme. Řekneš nám něco?" vyzval mě učitel.

„Jmenuji se Benjamin," zamumlal jsem nervózně.

„To víme, ale... Mortetas se rozděluje do skupin dle schopností lidí. Kam si patřil?"

„K Šedým... To byli budoucí učitelé a profesoři," zamumlal jsem učitelovým směrem.

Pak někdo ve třídě zvedl ruku. Byl to vysoký kluk s krátkými vlasy. „Proč si utek?" zeptal se.

„Protože náš prezident vraždí nevinné. Protože v Mortetasu vládne chudoba a nespravedlivost. Protože jsem chtěl zachránit svého bratra. Protože jsem chtěl utéct před tyranským otcem, nenávistí, nespravedlivostí a režimem, co tam vládne. A také jsem chtěl zachránit svůj život."

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale s ledovým klidem jsem řekl vše, co jsem měl na srdci. Řekl jsem vše, co jsem na té zemi nenáviděl, co mě bolelo, čeho jsem se bál, ale nikdy dříve si to nepřiznal.

Nikdo už nepromluvil, jen mně sledovali a učitel mi poručil usadit se na nějaké volné místo.

•••

Nechápal jsem svět za zdí. Nechápal jsem volnost a také jsem nechápal lidi. Třeba ty děcka ve škole. Nestačilo, že jsem se prvního dne ukázal jako hloupý, protože byl dějepis, který jsem ani trošku neznal. Minulost mi v tomhle světě nic neříkala, já znal pouze Mortetas. Literatura mi byla naprosto cizí, na mapu při zeměpise jsem díval s úžasem, jak velký svět je, že to není jenom kolečko ohraničené zdí, kolem kterého je pouze spálená půda plná divochů, co nedokázali žít zcivilizovaně.

Ale po škole to bylo mnohem horší. Celý den jsem byl uprostřed hloučku děcek a byl vyslýchán. Kdo jsem, co jsem, co je Mortetas, proč jsem utekl, jak jsem utekl, kdo utekl. Jestli jsou některé fámy pravda, jestli někdy Mortetas padne a tak.

Už po třetí hodině mě bolela hlava, nedokázal jsem vnímat další otázky a tak jsem odešel. Nikdy jsem předtím jsem to neudělal, ale tentokrát ano. Tenhle svět nebyl pro mě, nemohl jsem chodit do školy, kde jsem byl pouhým hlupákem, musel jsem zmizet.

Mého odchodu ze školy si nikdo nejspíše nevšiml. Jenže jsem ani trošku netušil, kam mám jít. Město jsem neznal, bloudil jsem a hledal bod, kde jsem již byl a ten jsem nalezl až po hodině a půl hledání. Byl to obchod, kde jsem společně s Mai koupil mé první oblečení. Odtamtud jsem měl jediný cíl – květinářství, kde byla žena, která nás, lidi z Mortetasu, alespoň trochu chápala.

Přišel jsem do jejího obchůdku unavený, dehydratovaný a vyklepaný ze světa. Vše bylo velké, neznámé a bál jsem se.

„Madam?" vykoktal jsem do prázdna. Za pultem nikdo nestál. Pak však přišla ta žena z minule a v rukou držela přepravku k fialkami.

„Přejete si?" zeptala se.

„To-to jsem já.... Omlouvám se, byl jsem tu před pár týdny... Jsem z Mortetasu a...," zasekl jsem se. Potřeboval jsem pomoct, ale netušil jsem jakou. Dle výrazu ženy jsem poznal, že mě poznávala. Odložila na pult přepravku s fialkama, stáhla si rukavice a mlčky mě sledovala. „Potřeboval bych si zavolat," povzdechl jsem. Potřeboval jsem zavolat kapitánu Newmanovi, ale neznal jsem jeho číslo.

„Děje se něco?" zeptala se.

„Ztratil jsem se," přiznal jsem.

A najednou jsem si začal myslet, že byl důvod, proč jsem utekl ze školy a zamířil zrovna sem. Vše se totiž rázem vyřešilo. Nebo alespoň jedna záhada a strach.

Někdo otevřel dveře a držel v rukou podobnou přepravku s květinama jako ona květinářka, ale tohle byl urostlý muž v tmavé košili.

„Florence? Kam mám dát tyhle?" zeptal se a tím se prozradil.

Škubl jsem celým tělem, otočil se a podíval se mu do obličeje. Kdybych ho nepoznal po hlase, tak jeho tvář určitě.

Joshua Hunter se celé ty dny skrýval u ženy, kterou potkal, když poprvé dorazil do Santica. Pomohla mu a řekla, že když bude potřebovat pomoc, tak se na ní má obrátit.

A po letech se obrátil. Potřeboval se totiž ukrýt, aby mohl zapomenout na minulý život nehledě na ty, které vyděsil a kterým ublížil.