Kapitola pátá: První růže

„Tvoje oblečení stálo víc, než jsem počítala," zamumlala mi do dlaní, zatímco počítala peníze na ledovou pochutinu ovocných, ale i jiných příchutí, co mi měla zmrazit mozek a zároveň polechat chuťové pohárky a donutit mě nejíst nic jiného. Několik mincí zlatavé barvy mi zůstalo v dlaních i poté, co se Mai odebrala do žluté cukrárny na rohu a s tichým cinknutím zcela zmizela uvnitř.

Několik minut jsem tam jenom tak postával, hypnotizoval skleněnou vytrýnu a snažil se ovlivnit frontu uvnitř. Byla nekonečná a Mai stála až na samém konci bez postupu vpřed. Až poté jsem se otočil přes ulici a všimnul si jiného obchodu, který mne zaujal. Bylo to květinářství. Každý rok jsem měl na máminy narozeniny povinností koupit ji puget květin, jednou jsem na to zapomněl a otec mě potrestal, od té doby jsem kupoval každý rok tu největší, co jsem si mohl dovolit... Když jsem nad tím přemýšlel a vzpomenul si na datum, došlo mi, že máminy narozeniny budou za týden. Jako syn jsm tedy zklamal už předem... Převaloval jsem peníze ve svých rukou a uvědomil si, že převážná většina mých úspor za rok padla právě na ty květiny pro mámu, více peněz jsem neměl.

Přišlo mi nesmyslné, aby ty peníze v mých rukou padly za jinou věc, než za květiny, proto jsem přešel silnici a vlezl do květinářství.

Z počátku mne překvapil výběr. V Mortetasu se pěstovalo jen pár druhů květin, přesněji tulipány, které dával každý svým blízkým k narozeninám,  konvalinky na pohřeb, chryzamtémy pro svatbu a to v podstatě bylo vše. Pravda, tulipány se prodávaly v mnoha barvách a odstínech, ale přesto ten výběr nebyl nijak úžasný. Pokud jsem si pamatoval, v den narození a smrti Huntera se musela koupit růže. Bílá pro narození, černá pro smrt a ta se musela vhodit do fontány na náměstí daného města. Nikdy jindy se růže takřka nedala koupit, ač se říkalo, že obrovské zahrady s růžemi se rozprostírali v sídle Hunterů a každá váza v sídle obsahovala nějakou růži.

V Santickém květinářsví byl výběr mnohem větší, mnoho vůní, mnoho barev, mnoho tvarů a zcela neznámých květin, co jsem viděl prvně v životě nebo je viděl poprvé na živo a ne na obrázku. Žena za pultem měla květovanou zástěru, hnědé vlas yprotkané větším množstvím šedin v jednoduchém drdolu s mnoha prameny padající do tváře. V rukou měla nůžky, po pultě mnoho barevných stuh, nastříhaných květin a odřezků. Vázala pro někoho kytici, tiše si pobrukovala a nezaregistrovala mne do té doby, než jsem pozdravil. „Dobrý den." brouknul jsem a s nejistotou přistoupil blíže k ženě.

„Dobrý den." odpověděla mi, narovnala se v zádech, odložila nůžky a chystala se věnovat novému zákazníkovi. „Přejete si?"

Přál jsem si, jen jsem netušil, co bych vlastně chtěl, prstama jsem tedy nervózně poklepal o pult a zamručel. „Já... Nevím. Chtěl bych koupit květinu... Dívce, ale nevím jakou." vykoktal jsem ze sebe s polknutím a sklopením hlavy k zemi.

„Ah a dívka je vaše...?" nejspíše ta žena měla úlohu radit, jakou květinu koupit, jen potřebovala pár informacích, dle kterých by mohla rozhodnout.

Musel jsem se zamyslet, co by vlastně měla Mai být a nc logického, jednoslovného mě nenapadlo. A protože jsem si nechtěl vymyslet, řekl jsem té ženě pravdu. „Jsem tak trochu cizinec a ona mě tu má na starosti, takže vlastně taková... Opatrovatelka." znělo to spíše jako chůva, ale bylo to to nejpřesnější označení našeho vzájemného vztahu.

„A květinou chcete vyjádřit?" vyzvídala dál.

„To právě nevím. Mám nějak naučeno, že musím koupit květinu, tak se tedy snažím..." zamumlal jsem tiše a zvedl zrak k té ženě.

Žena tiše zamručela, zamyslela se a nakonec usoudila: „Pokud nevíte, asi bude nejlepší variantou prostá růže... Nic se tím nikdy nezkazí. Ale ne rudou nebo tak, spíše... Světlou, bílou nebo světle žlutou," na nic nečekala, odebrala se ke květinám a z vody vytáhla jednu světle bílou růži s které začala odlamovat trny. „Kolik byste jich chtěl?"

„Kolik stojí jedna?" to bylo docela podstatné, měl jsem jen několik drobných, přesněji šest mincí s hodnotou dvou jednotek.

„Jedna růže je za patnáct jednotek," pověděla žena a otočila se na mě. „Kolik tedy budete chtít?"

Se zklamáním jsem schoval peníze do kapsy a o několik kroků odstoupil. „Omlouvám se, mám jich jenom dvanáct... Neznám vaši měnu a žádné peníze jsem si nepřinesl. Omlouvám se za zdržování." se sklopenou hlavou jsem se odebral ze dveří, ale žena mě zavolala zpět.

Opatrně jsem přikráčel a zvedl hlavu. „Odkud jste?" zeptala se, přičemž si mě prohlížela šedýma očima s drobnýma brýlema na nose.

„Z Mortetasu," polknul jsem. nemohl jsem lhát, ale netušil jsem, jestli je v pořádku o tomhle tady mluvit. Jestli to není zakázané nebo tak.

„Jste přeběhlík?" zeptala se zaujatě.  Se zahanbením jsem přikývnul. „A chcete tu růži?" znova jsem přikývnul. „Tady," pokynula, podala mi růži s olámanými trny a ani nechtěla paníze.

Podal jsem jí však růži zpátky. „Já si ji nemohu vzít," oduvodnil jsem své chování, tiše si povzdechl a poté, co si žena nechtěla vzít růži do rukou, jsem ji položil na pult a protestně ustoupil o krok dozadu.

„Ale můžete," protestovala, vzala ji a podala mi ji nazpět. „Berte to jako uvítací dar do našeho světa. Takovéhle mizení mezi světem a tím velkým vězením se neděje každý den," zakroutila nesouhlasně hlavou.

Zaujalo mě, jak nazvala Mortetas. Vězením. Byla to přísná země, ale vězení? „Proč si myslíte, že je Mortetas vězením? Žil jsem tam 16 let a tak strašné to tam nebylo." stále to bylo mé rodiště a já ho musel chránit, když jsem neměl loigcké vysvětlení toho názvu vězení

„Protože vidím rozdíly, žiju v téhle zemi od narození a občas přihlížím tomu, jak se ukáže nějaký přeběhlík. Poznáte je snadno, jsou zmatení, vystrašení, šťastní a nechápu základní úkony. Ano, máte etiku, kterou naši lidé nemají, ale nemáte smysl pro humor, nemáte v sobě žádnou divokost a... Neumíte se smát." pověděla vážně.

To poslední jsem si vzal k srdci, v Mortetasu se vážně nedalo moc usmívat, a když se člověk smál, ten úsměv byl vynucený, bolestivý, krátký a nepatrný.

„A neznáte lásku," dodala po chvíli. „Vybíráte své partnery ve spěchu a vlastně jste s nimi jenom kvůli potomstvu... Jste jako králíci," neříkala to z nenávisti, spíše jí to odpuzovalo, ale měla pravdu. Nikdy jsem u svých rodičů neviděl lásku, pouze toleranci a povinnost. „Naučí te se zamilovat na první pohled a odmítát člověka pustit, i když ho neznáte, protože máte strach, že budete potrestáni, pokud budete sami...  Víte, ani bych se nedivila, kdybyste se tady už zamiloval... Máte v sobě Mortetas a to vás jednou bude stát hodně bolesti." ta žena mluvila tak upřímně, až to bolelo, ranilo mě to.

„Máte pravdu," polknul jsem svá slova se sklopením zraku, přendal si růži z ruky do ruky a oaptrně vycouval ke dveřím. „Děkuji vám... I za tu upřímnost," vykoktal jsem ze sebe s povzdechem, rozloučil se a pomalu, zklamán a zničen jsem vyšel z květinářství.

•••

Vyšel jsem z květinářství a spatřil Mai stát na druhé straně ulice s dvěma kornoutky smetanové, točené zmrzliny s čokoládovou a vanilkovou příchutí. Byla rozdělená na dva proužky, ty se stáčely a na přímém slunci, když roztávaly, se slévaly dohromady.

„Kde si byl?" vyjekla na mě ještě přes ulici. Nejdříve jsem přeběhnul na její stranu, poukázal na nápis

„Květinářství" a poté to i řekl.  „Říkala jsem, že máš počkat tady, tak proč si tam vlastně šel?" zasyčela, když mi vrážela do rukou jeden kornout se zmrzlinou. Opatrně jsem tu ledovou hmotu ochutnal, byla příšerně sladká, ale osvěžující a hodně dobrá. Ale málem mi umrzly zuby.

„Chtěl jsem se tam jenom podívat a nějak ti i poděkovat, takže..." zamumlal jsem v odpověď a natáhnul ruku s bílou ruží před Mai, která se nejdříve mračila, ale poté svaly v obličeji povolila a opatrně růži přijala.

„Děkuju?" nebyla si tím jistá, nechápavě se dívala na mě, na růži, na svou zmrzlinu a znova na mě. „To máte v Mortetasu nějakej takovej zvyk kupovat kytky?" zeptala se nechápavě. Nahrbil jsem jedno obočí, já totiž nechápal dvojnásobně. „Když se musel Joshua poprvé vráti za zeď, tak koupil každému z nás kytku, co s tim teda máte?"

Pokrčil jsem nad tím rameny, nečekal jsem, že zrovna někdo jako byl Joshua by kupoval květiny. „Asi to máme prostě vtlučený do hlavy, nevím..."

Mai natáha růži zpátky ke mně. „Tak by to měli přestat dělat... je to děsný," zavrčela, zastrčia mi růži do mezery mezi paží a bokem, zamručela, olízla zmrzlinu a pohled stočila do strany.Nechápavě jsem pootevřel ústa. Tohle mi hlava nebrala.

Nechápavě jsem se díval směrem k Mai, přemýšlel, proč odmítla projev jisté náklonosti a přišel jen na to, že někdo musel Mai hodně ublížit. Někdo mužského pohlaví. „Děje se něco?" zeptal jsem se.

Neměl jsem to dělat, Mai se zamračila, stiskla zuby a zasyčela: „Do toho ti nic není," vrazila do mě přitom ramenem a šla směrem k čtyřkolce.

Rozeběhl jsem se za ní, v jedné ruce jsem držel studenou dobrotu a v druhé zase bílou růži. „Ne, není... Ale kromě toho, že Mortetas nás naučil etiky, taky nás naučil držet jazyk za zuby," zavolal jsem na ni, zastavil se, protože udělala to samé, stiskl jsem zuby a čekal.

Ulice byla rušná na moje poměry, Mortetaské ulice zely prázdnotou, tady byl na každé ulici alespoň dvacet lidí a to bylo prostě moc.  „Ale nenaučili vás lézt do cizího života... Proč myslíš, že bych ti chtěla vyklopit to, co mě trápí," zasyčela. Něco mi přeci jenom prozradila, něco jí trápí a to byla odpověď, kterou jsem hledal.

Nesnášel jsem, když jsem koukal na lidi, co se trápí, ač jsem sám držel nějaká tajemství. Naučil jsem se, že lidi své problémy řeknou, pokud jim já sám řeknu své... A mohl bych se přeci jenom pokusit pomoct. „Můj otec mě mlátil, co ty?" přistoupil jsem o několik kroků blíže k Mai, která stála ke mně zády.

Nemusel jsem jí vidět do tváře, abych věděl, že má stisknuté zuby. „Moji rodiče se rozvedli..."

Musel jsem pokračovat. „Bylo mi řečeno, že jsem sem nikdy neměl jít... Byl jsem náhrada," odmlčel jsem se, opatrně ochutnal zmrzlinu a nadechl se.

„Moji bratři... Simon, Dexter i Milton mě obvinili, že to já mohu za rozvod rodičů..." odmlčela se. Tohle jsem trochu nepochopil. Vypadalao to, že má Mai se svými bratry dobrý vztah a Milton nevypadal na někoho, kdo by dokázal vynit Mai z něčeho takového.

Přemýšlel jsem, co ještě říct. „Přihlížel jsem popravě svého strýce..." nikdy jsem o tom nemluvil. Bylo to nepříjemné, bratr mé matky byl chudý zemědělec, zlodějíček, ale při jedné loupeži ublížil nějakému Černému, ten ho identifikoval a strýce popravili. Bylo mi šest... Miloval jsem ho, byl hodný, ale chudý... Mladičký, nejmladší ze čtyř dětí. Bylo mu dvacet, měl se ten rok ženit, ale neměl na svatbu...

Mai pootočila hlavu mým směrem, tiše si povzdechla, promluvila a pak odešla. Nasedla na čtyřkolku, zmrzlinu zahodila a čekala na mě, nemohla mě tam nechat.

Stál jsem jako přikovaný, nechtěl jsem tam jít. Já byl bit, druhá možnost a přihlížel jsem popravě. Mai se vynila a byla vyněna z rozvou rodičů a... „Moje matka umírá." pověděla tiše.

Dál jsem nemluvil, hledal jsem spojitost mezi tím, proč odmítla růži a umíráním její matky. Trápilo mě to, nevím proč, nic mi do toho nebylo, ale tak nějak to bolelo. Zmrzlinu jsme také zahodil, neměl jsem už chuť, vzal jsem helmu, posadil se za Mai na motorku, stále jsem držel v jedné ruce rži, tu jsem nemohl zahodit.