Celý život jsem si myslel, že život je o poznávání nových lidí a propojování našich životů. Také jsem věděl, že občas se stane to, že nás jeden člověk opustí, že zemře, ale byl jsem naivní... Lidé nás mohou opustit také tak, že zkrátka odejdou. Nebo odejdeme my sami.

V šestnácti letech mého života byl počet mých odchodů proti cizím odchodům v poměru 4:7.

Nejdříve jsem já sám odešel od matky, otce, Sophie a nejlepšího přítele Nigela.

A mě opustilo šest lidí. Z toho minimálně dva trvale - profesor Lucian Silver a George. A pět dočasně, ale u dvou jsem se bál, že to brzy bude trvalé odloučení. Bál jsem se o Averyho a starého pana Mosbyho. Jeden v Mortetasu byl, ten druhý se tam vracel. A nakonec potomci kapitána Newmana – Dexter, Milton a Mai. V té době jsem je ještě moc neznal, ale přesto jsem je bral jako důležitou součást Santica a osoby důležité k pokračování mého života.

Proč mě tohle opouštění napadlo zrovna v tu chvíli? Inu... Protože mě zrovna čtyři osoby opouštěli.

Kapitán Newman si přál, abych šel najít letce Darwina a letkyni Bailey. Letkyně Shirley Bailey byla pověřena, aby kapitánovy potomky odvezla do Jižního Sibyleightu, kde je měl převzít jejich starší bratr Simon a následně odvést k matce, která v nemocnici umírala na rakovinu hrtanu. Letec Darwin se zase dobrovolně přihlásil, že odveze Averyho Jonese do Mortetasu, ač věděl, že ho čeká nebezpečí v podobě nevyzpytatelného prezidenta Juliana Huntera.

Než jsem od dosti nervózního kapitána odešel, poradil mi, kde nejspíše oba dva letce najdu. Rex Darwin prý většinu volného času tráví na vrátnici u hlavní brány, kde klábosí s ostatními nebo v posilovně, kde se snaží z boxovacích pytlů vymlátit jejich molitanovou duši. A letkyni Bailey bylo možné najít pouze na jednom místě, když ne v hangárech – u Dextera.

Začal jsem s hledáním Rexe Darwina. Záměrně jsem šel nejdříve do posilovny, jelikož se mi v dešti nechtělo jít až na vrátnici. A vážně tam byl. Propocený muž s dobrými dvěma metry, v tílku nasáklým potem, tam bušil holými pěstmi do rudého boxovacího pytle. Myslel jsem si, že je Dexter ohromným mužem, ale Rex Darwin byl větší. Dexter Newman měl svaly spíše vyrýsované a úměrné jeho výšce, ale Rex Darwin byl díky svým ohromným svalům dvakrát větší a nebezpečnější. Byl tmavší pleti kolem čtyřicítky, černé vlasy měl dost krátké a hnědé oči takřka černé.

Očekával jsem od něho hrubější chování, ale překvapivě byl docela milý a dokonce se i usmál, když jsem mu oznámil, že za půl hodiny ho kapitán čeká v hangáru 3 připraveného na cestu. Úsměv měl zářivě bílý a u očí měl také vrásky od úsměvu.

„Budu tam za dvacet minut," odpověděl mi a znova začal bušit do pytle.

Když jsem uvážil váhu pytle a sílu, kterou musel Rex vynaložit do toho, aby pytlem pohnul... Stačilo by, aby mi lehce stiskl ruku a nejspíše by mi rozdrtil všechny kosti v ruce.

A najít Bailey také nebylo těžké. Seděla v jídelně a dokonce tam byl i Dexter. Ten musel být předtím nejspíše venku, jelikož byl mokrý od hlavy až k patě a na tváři měl značné naštvání. Lokty se opíral o jeden stůl, zatímco Bailey seděla obkročmo vedle něho na lavici, ruku měla na Dexterově rameni a něco mu šeptala. Ten jen občas tiše odpověděl a za celou dobu se nedokázal na rozdíl od Bailey usmát.

Netrvalo mi dlouho, abych pochopil, že Bailey je přítelkyní Dextera, ale mnohem déle mi trvalo pochopit ten fakt, že člověk jako Dexter může navázat mezilidský kontakt.

Říct Bailey samotné to, že má být do půl hodiny v hangáru 3 by nebylo těžké, kdyby tam nebyl Dexter. Ten na mě totiž ihned vyjel, že vědí, že tam mají být a ať vypadnu, že nemá na žádný mortetaský ksicht náladu.

•••

Splnil jsem úkol, co mi dál kapitán Newman a poté jsem se mohl pouze nudit. Nejdříve jsem se zatoulal do pokoje, který byl najednou prázdný. Všechny Miltonovi věci byly sbalené v tašce na posteli a Milton samozřejmě nikde... Hádal jsem, že bude někde, kde je jídlo, ale nehledal jsem ho.

Usadil jsem se na svou ustlanou postel, ruce si složil do klína, nahrbil se v zádech a zcela ztracen se díval na své ruce. Ať si říkal kdokoli cokoli... Ať si lidé mysleli, že Santico je lepším světem, než byl Mortetas... Já jim nevěřil a neviděl jsem v Santicu to dobré. Ostatní možná ano, i když se vyskytly problémy, tak přesto dokázali žít, ale já ne. Chtěl jsem a potřeboval jsem se vrátit do Mortetasu, potřeboval jsem vidět Nigela, potřeboval jsem snášet slovní šikanu od tyrkysových dvojčat, nadávky profesora Müllera, potřeboval jsem pohlavky od svého otce, něhu od matky, úsměvy od Sophie a hlavně jsem potřeboval své šedé oblečení. Bohužel... I to bylo nenávratně pryč. Vyhozeno, jelikož bylo zničené od bahna a běhu za zeď.

Cítil jsem se špatně... Hledal jsem alternativy, vytvářel vzdušné zámky a nadával za to, co jsem mohl udělat, ale neudělal. Mohl jsem nechat odejít všechny ty, co odešli, ale místo sebe jsem mohl poslat profesora Silvera. Kdyby se to stalo, tak bych byl třeba už mrtvý, ale koho to trápilo? Byl bych jeden z tisíců popravených, nebyl bych ničím výjimečný. Byl bych prostě mrtvý. Teď byl mrtvý profesor Silver, ale on byl někdo. Byl to profesor, můj profesor.

Ale nebyl jsem mrtvý, žil jsem, dýchal, třásl se a tiše prosil, abych se mohl vrátit do Mortetasu, protože to bylo v té chvíli mé jediné přání. Dobře jsem však věděl, že mě nepustí, ale za zkoušku jsem nic nedal...

•••

Klepal jsem na Averyho dveře dlouho a modlil se, aby tam stále byl. A naštěstí byl. Dveře se otevřeli a mohl jsem tak nahlédnout do stejného pokoje, jako byl můj a Miltona. Avery seděl na posteli, oblečený byl v džínách, mikině a ještě měl na klíně položenou vestu. Bylo mi jasné, že čekal na chvíli, kdy nastane jeho čas vrátit se do Mortetasu.

Netušil jsem, jak se na toho muže dívat. Předchozího dne pro mě byl obyčejným Modrým mužem, co se staral o bezpečí Joshuy Huntera z povinnosti a dobrovolně se staral i o ostatní. Později jsem si ho spojil s profesorem Silverem a považoval je za rodinu. A teď? Podíval jsem se na něho a viděl to, co měl s Joshuou společné. Tvar postavy, výšku, rty, nos a tvar obličeje. Zbytek musel Joshua zdědit po matce.

„Vím... Už pomalu vyrážím, kapitán nemusí neustále posílat poštovního holuba, aby mě upozornil," povzdech si, zvedl se na nohy a začal se soukat do vesty, co měl předtím na klíně.

Zasekl jsem se u spojení ‚poštovního holuba'. Pokud jsem to dobře pochopil, tak tím holubem jsem byl já. A po právu. Chodil jsem od člověka k člověku, vyřizoval příkazy, nosil zprávy a chtěl po lidech věcí, které kapitána Newmana zdržovali. Se studem jsem před Averym sklopil zrak a zcela zapomněl to, co jsem po něm chtěl.

Bez dalších slov mě obešel, vykročil do chodby a po pár vteřinách stání mi oznámil, že mám odejít, jelikož bude chtít pokoj zamknout a mě uvnitř nechce.

Vylezl jsem tedy ven, stál proti Averymu a neodvažoval se na něho podívat. On mezitím zamknul a zeptal se: „Máš mě snad doprovodit, abych se neztratil?"

„Ne."

„Tak mi uhni," řekl trochu hruběji, na nic nečekal a rovnou to udělal. Drkl do mě přitom nechtěně ramenem, což mě donutilo otočit se a podívat se na vzdalujícího se muže.

„Avery!" odhodlal jsem se na něho zavolat, zatl jsem pěsti, narovnal se a čekal, než se otočí.

Otočil se jen přes rameno, sledoval mě a netrpělivě čekal, na co se ho chci zeptat.

Čekal jsem odmítnutí, nadávky, dokonce bylo i pravděpodobnější, že to Avery odsouhlasí, ale nečekal jsem, že řekne to, co řekl.

Nejdříve jsem mu však řekl následující: „Chci se vrátit do Mortetasu. Dnes. Chci letět s tebou."

Nebyl překvapený, tvářil se neutrálně, dlouho mlčel a nakonec řekl pouze tři slova.

„Jsi srab, Benjamine."

Nechápal jsem však proč...