Pohled jsem neměl sklopený, díval jsem se upřeně se smutkem v očích na Averyho a netušil, co říct. Každý z nás měl v rodině alespoň jednoho člověka, jenž byl popraven. U mě to byl můj strýc. U Averyho to však byli rovnou tři lidé. Otec, bratranec a dle všeho syn. Zaujalo mě, že Avery pojmenoval svého syna „Joshua," jelikož jsem podle Averyho věku hádal, že musel být mladší než Joshua a Avery byl Joshuovým strážcem již od útlého věku. Po chvilce přemýšlení jsem si však uvědomil, že opakování jmen a pojmenovávání potomků po prezidentech nebo jiných Hunterech bylo normální. Prapraděd Juliana Huntera se jmenoval John, Johnův bratr se zase jmenoval Andrew – jméno mého otce – a jeden málo významný Hunter nesl jméno Benjamin, ale historie ho smetla pod koberec, jelikož za svou tříletou vládu nic nedokázal, ale ani nepokazil.

Jenže...

Musel jsem přemýšlet.

Avery patřil k Modrým.

Modří měli odjakživa dva potomky.

A dle slov ostatních a Averyho jsem pochopil, že Avery dvě děti měl.

Ale dcery. Živé a zdravé.

Existovala pouze jedna možnost, jak mít dalšího potomka, pokud byl jeden popraven. Říkala se tomu „Prezidentova milost," ale bylo takřka nemožné získat ji. Člověk musel být pro Mortetas významný, musel potomka zavrhnout ještě dříve, než se vůbec provinil a splnit ještě desítky dalších podmínek.

„Avery...," oslovil jsem ho tiše a podíval se na něho s lítostí.

Držel po delší dobu hlavu skloněnou, až po chvíli se na mě podíval koutkem zničeného modrého oka bez jiskry života. „Ano?" šeptl. Takřka to nebylo slyšet, jen otevřel rty a zbytek odnesl vítr.

„Proč si svého syna pojmenoval Joshua? Přeci... Tvůj syn se musel narodit až po Joshuovy a ty si musel Joshuu v té době již strážit. Proč? Nebylo to matoucí?" vyzvídal jsem co nejopatrněji jsem mohl.

„Ne, Bene... Nebylo," povzdechl si.

•••

Po snídani jsem měl zajít za doktorkou Chaningovou, aby mi vytáhla stehy z čela, zkontrolovala mě a napatlala mi znova čelo zelenou mastí, která na čele ztuhla a vytvořila tak smaragdový flek, který se měl pomoci hojení a později se sloupnout sám. Neznal jsem to, ale raději jsem se nevyptával, jelikož jsem na mluvení ani chuť neměl. Můj brzký ranní rozhovor s Averym mě připravil o řeč. Už jsem světu neměl co říci, jelikož svět mi řekl vše.

Kromě toho, že jsem po celý den litoval Averyho, tesknil po Lucianu Silverovi, ač jsem ho moc neznal a pomalu začínal litovat to, co jsem provedl.

Utekl jsem.

Proč? Proč jsme vlastně všichni utekli?

George zemřel. Profesor Silver také. Starý pan Mosby měl být brzy popraven. Avery se musel vrátit do Mortetasu, pokud nechtěl zabít naše rodiny. Joshua byl nezvěstný. John byl zlomený. Axel mě z Johnova zlomení obviňoval. Miamori mě nenáviděl kvůli Benjaminu Mosbymu juniorovi. A já byl... Já. Čím déle jsem byl v Santicu, tím více jsem přemýšlel. Nad rodiči, Nigelem, nad všemi ostatními lidmi v Mortetasu... Trpěli.

„Mohl bych dnes opět využít tvou obětavost?" zeptal se mě kapitán Newman, který mě odchytil při procházení pro chodbě.

„Ovšem," pokynul jsem hlavou s posmutnělým výrazem.

„Potřeboval bych opět přes den roznést pár vzkazů a generál na mě naléhá, abych vás – přeběhlíky – zaevidoval. Potřebuji tedy jména, data narození a tak," objasnil mi mé úkoly.

Stejné jako posledně. Přijal jsem a rovnou vyrazil s kapitánem do jeho kanceláře.

•••

Kapitán chtěl začít evidací. A od lidí, které jsem znal, aniž bych je musel hledat a ptát se třeba na data narození, na krevní skupiny a podobné věci. Začalo se tedy mnou.

Jméno, příjmení, datum narození, jména rodičů – a případně data úmrtí, jména sourozenců – a případně úmrtí, krevní skupina, místo narození, podpis. Moc toho nechtěli, protože o nás neměli co napsat.

Bez optání jsem mohl odpovědět pouze dvě osoby a u jedné mi chyběla akorát krevní skupina a samozřejmě podpis. Dokázal jsem určit sebe, Johna – jelikož to byl můj bratr – a také Joshuu Huntera, jelikož jsem o Hunterech věděl takřka vše. Hlavně se Joshuovo datum narození nedalo zapomenout. 22. února 2200. Jen a pouze dvojky. Joshuovi bylo 21 let... A předurčeno měl zemřít ve 22 letech. Jeho život byl zcela ve znamení dvojek.

V té chvíli jsem si vzpomněl na Averyho slova, která mi řekl o Joshuovi a jeho smrti: „Dvojka je velmi magické číslo."

„Mohl bys jít najít Axela Burnleyho? Je v abecedě první. Prosím," požádal mě kapitán a rovnou mi dal propisku s papírem do ruky. K tomu mi však dal i Johnův papír kvůli pospisu. Stále platilo – kde je Axel, tam je John.

Tentokrát to však neplatilo. Našel jsem Axela na střelnici. Na uších měl sluchátka, na očích ochranné brýle a v rukou držel zbraň. Instruktor mu podával rady, ale John nikde. Nikdo ho prý celý den neviděl.

„Axele?" oslovil jsem ho právě ve chvíli, kdy se chystal vystřelit. Se zamračením odložil zbraň, sundal sluchátka a podíval se na mě – stále se však mračil.

„Co potřebuješ? John tady není. Bolela ho žebra, takže šel na ošetřovnu," obeznámil mě nemilým tonem.

„Potřebuji, abys tohle vyplnil," zamumlal jsem a podal mu papír s propiskou, „chce to generál."

S přimhouřenýma očima se podíval na papír, podal mi ho nazpět a k tomu dodal: „Nepamatuju si data."

„Jaká data?" zeptal jsem se.

„Smrtí."

„Koho?"

„Všech," odsekl, nasadil si sluchátka, uchopil do rukou zbraň a začal střílet. Trhalo mi to ušní bubínky, musel jsem ustoupit do bezpečné vzdálenosti a odtamtud toho černovlasého mladíka sledoval. Pochopil jsem dobře, že jeho blízcí zemřeli? Ano...

•••

Neuspěl jsem ani s jedním. Vracel jsem se tedy za kapitánem s papíry ve stejném stavu jako jsem odcházel a nebyl z toho vůbec nadšený. Vlastně jsem nebyl nadšený ani předtím, ale takhle jsem se cítil jako bych zklamal.

Chtěl jsem zaklepat na dveře, jelikož tam mě moje karta nepustila, když jsem i přes dveře zaslechl hlas, který patřil Mai.

„Já nechci odjet," pověděla.

„Ale je to tvá matka," přidal se kapitánův hlas.

„Jestli odjedu, tak mi už nedovolí vrátit se! Budu muset zůstat v Sibyleightu se Simonem a Theem!" zakřičela na něho vztekle.

„To jsi vážně tak povrchní a sobecká, že obětuješ rozloučení s mámou jen kvůli tomu, že se nechceš vrátit na školu a raději se budeš potit jako prase?!" vyštěkl zase Dexter, který tam byl také. Něco mi řeklo, že tam bude i Milton, ale ten mlčel a raději se nezapojoval.

Na chvíli bylo v kanceláři ticho, pak však promluvil kapitán. „Navíc tohle nebyla prosba nebo nabídka. Tohle vám poroučím jako váš nadřízený. Sbalte si. Po obědě budete všichni tři u hangárů, letadlem je to mnohem rychlejší a v Sibyleightu vás vyzvedne Simon... A nechci slyšet odmlouvání," nevztekal se. Mluvil však přísně a odhodlaně. „Teď odejděte," poručil.

Automaticky jsem poodskočil ode dveří a nalepil se na zeď právě ve chvíli, kdy se dveře otevřeli a vyšel z nich Milton, který lehce zvedl ruku na pozdrav, Dexter něco zabručel a Mai prošla bez toho, aby si mě vůbec všimla.

Sledoval jsem tři z pěti kapitánových potomků odcházet a přitom zcela zapomněl na to, co jsem měl udělat, dokud mě kapitán nevyzval, abych nevešel dovnitř.

Vešel jsem, usadil se na židli a předal mu papíry s tím, že John je na ošetřovně a Axel mi ten papír nevyplnil.

Tiše si povzdechl, položil papíry na jednu hromadu a začal projíždět ostatní. Ty hotové – což byl jen můj – dal na jednu stranu, skoro hotové – Johnův a Joshuův – dal na druhou a zbytek na třetí hromadu.

Díval jsem se na papír o Joshuovi. Přejel po jeho jméně, datu narození, matce, sourozenci a nakonec se zastavil u otce.

„Kapitáne," zašeptal jsem a zvedl ke staršímu muži zrak. „Proč vlastně... je tam prezident Hunter?" zeptal jsem se.

„Co tím myslíš?" zdál se překvapený, i když jeho oči byli spíše zděšené.

„Já to vím," ujistil jsem ho a těkl pohledem ke kolonce „otec."

„Joshua si to nepřeje," obeznámil mě s dalším povzdechnutím a poškrábáním na bradě.

„Já si také nepřeji, abych tam měl napsáno ‚Andrew Locke,' ale musím – je to můj otec. A Avery je otec Joshuy, ať chce nebo ne..."